21. 12. 2013

naděje umírá poslední

Pro @OinikeM

Spatřil rybář kapříka,
kterak teskně naříká,
že v té zkoušce neobstojí,
že se Vánoc strašně bojí…

Rybář praví: „Chlapče, klid!
Vždyť se můžeš převtělit!"

14. 12. 2013

o zamlžených oknech

zdál se mi obraz
však nemám plátno
tak zkus teď prosím
víčka napnout
nakreslím ti na ně příběh milý
o tom jak jsme se seznámili

i přes okno zamlžené uvidíš mě rád
a mně se chtělo do té mlhy srdce načmárat
kdysi předtím: „nekresli!" – musela jsem se smát…
kéž bys ho na střešním okně měl už napořád


post scriptum:
viděla jsem kofolu ve skle
má strašně krásnou etiketu!

12. 12. 2013

jiskřičky

Věnováno všem ledním medvědům a otužilcům...

vypotácíš se z bytu
seběhneš schody
a už jsi tam
stojíš venku a usmíváš se
to je dneska krásná zima
a když se podíváš do světel aut a autobusů
tak teprve uvidíš tu tichou krásu...

tisíce malých střípků letí z oblohy
a jiskří tak moc že až oči zabolí
přes zamlžená skla a červené uši
to tvým rozzářeným očím hrozně sluší

když namrzlé dráty udělají prsk
a zakopneš o zmrzlé trávy trs
když cítíš zimu hluboko pod svou kůží
a na okně máš od mrazíka růži

tehdy se nadechni až plíce zachřestí
tehdy si přej trochu štěstí v neštěstí
poděkuj každému kdo ti něco dal
a neboj se odmotat svůj šál

unavená

tak já si ty boty teda sundám
a projdu se po římse osudu
co bude až tu nebudu?

děcka budou dál chodit do školy
a dospěláci zase do práce
v Benátkách zůstanou gondoly
a lidi budou mít co utrácet

ty pro pár korun půjdeš světa kraj
ty mi na pohřbu zahraješ na šalmaj
ty zase proneseš patetickou řeč
a tebe chytne v lýtku hrozná křeč

budete si žít své malé živůtky
budete žrát mámě z dortu ozdůbky
budete vesele prodávat svoje malůvky
a budete poctivě nosit bačkůrky

budete v kotli skákat beze mě
budete pít sklenky bezedné

tak já jdu přibít další hřebík do rakve.



30. 11. 2013

sbohem a šáteček

až druhý sníh bude padat z oblohy
já vylezu na plzeňskou věž
vezmu si šál dlouhý, duhový
a zamávám ti na rozloučenou

chápu
zbavil ses svých okovů
nespoutaný jako Prometheus
ale mně je teď jako kdybys umřel
a ještě nějakou chvíli mi tak bude

myslela jsem si že to zvládnu
ale to se budu muset asi hodně napít
a utopit se v ostrých závorkách
možná veslovat lomítkem
a pak skočit na řádku číslo padesát čtyři
protože mi tam chybí tečka
nebo rovnou celý složený prvek
nebo třeba celý život
celý život s tebou, který už neprožiju

zase jsem přišla s křížkem po funuse
to už je takový můj zvyk
zase se otírám o nohy osudu
a prosím ať se kolo točí dozadu
a na mapě hledám Reykjavík
je tam zima a je to daleko

a tak si pláču a on se dloube v nose


25. 11. 2013

mlčím

mlčím

protože samota zesiluje
ticho léčí a někdy bolí
tak mě nech mlčet
třeba to přebolí…
to je krásný
že se máš dobře
taky bych se chtěla
mít dobře
s tebou
anebo radši úplně sama
protože samota zesiluje
ticho léčí
ale špatně mi je

všichni mi chválí moje stupidní rýmy

chtěla bych vystrčit hlavu do zimy
a nechat si umrznout mozek
a pak už jen zapomenout
a nerušeně spát…

20. 11. 2013

z lavice

dám ti své vědění
v dárkovém balení
co s ním uděláš
to už na mně není

jak si tak poslouchám všechny ty životy
asi se z toho opiju do němoty

a pak že všem lidem něco schází

kulový! mají všechno!
auta
domy
víkendy v Paříži
bohaté tatínky
schopné partnery

vím, že sebelítost je k ničemu
ale skromnost je zase někdy plus
musím běžet, ujíždí mi autobus…

8. 11. 2013

nebe hoří

myslela jsem, že vážně hoří
že hoří celý hauptbahnhóf
obloha plná rudých střípků
a modrošedých malých moří

lampy pomalu zhasínají
hoří i gympl za nábřežím
když otočila jsem zrak k věžím
těm krásným na Chodském náměstí
tak se mi zatajil dech

tak krásné ještě nikdy nebyly

až je mi líto že dnes musím pryč…


7. 11. 2013

happy VŘSR

ráno jsi vstala
a rudou sis schválně vzala

protože někdo jim to připomenout musí

aby věděli, jak ty nástěnky byly hnusný
aby věděli, co znamená výstřel z Aurory
aby věděli, že Uljanov byl Lenin

a tak si v rudé chodíš po chodbách
bojuješ proti dutým hlavám
a sama moc dobře víš
že historie se opakuje
ale tohle by znova nemuselo být

už ne, už toho bylo dost

a další hodina literatury
ti snad taky udělá radost

budu psát dál


netušila jsem, jak moc mi chybí kaligrafie
dokud jsem něco nenapsala

netušila jsem, jak moc mi chybí tvůj úsměv
dokud jsem tě neviděla usmát se

promiň, i když možná není co
odpusť, i když možná není proč

ano, budu psát dál
ano, každý by se smál



4. 11. 2013

ach jo

omalovánky a zastaralé popěvky
hahaha, tak to by mi šlo

„and she was made in heaven
is this just expresso love?
you know, I'm crazy for the girl"

a nějakej maturák mě ale vůbec netankuje
protože stejně zase přijde den
kdy bude můj zašedlý špinavý hadr
ta nejčistší věc pod sluncem

protože stejně zase přijde den
kdy mi bude všechno jedno
a tentokrát to třeba nedopadne dobře
a v životní tombole vyhraju hlavní cenu

propadnu se pak do pekla?
tak ať!

(…)

prosím, ať už odejde ta hloupá závrať
kvůli které jsem dva dny zírala z okna
anebo do stropu
a v očích?
tam jsem měla potopu

2. 11. 2013

bla bla bla

takový to když jdeš nepřítomně po ulici, broukáš si Bohemian Rhapsody
a týpek co jde naproti tobě se najednou přidá a zpívá ti ty úžasný sbory
a tak si tam spolu zpíváte, pak se začneš smát a chvíli si povídáte
(co chvíli, skoro hodinu jsi tam stála)
ale ráno už ani nevíš, jak se jmenoval
ale víš, že to bylo taky od M
třeba to byl Michal, Marek, Mirek
nebo čtrnáctej Martin, to je fuk

jdeš dál a je ti úplně všechno jedno
zkracuješ si život o dalších pět let
a je ti to jedno
protože všechno je jedno
a všechno je jenom jednou

máš práci, tak asi začneš flákat školu
protože jsi ráda, že vůbec nějakou práci máš
i když je ti to vlastně jedno
a zase se ti chce umřít
protože mrtvý sice prd ví
ale neutrácí za život ani halíř

„včera bylo krásně
dneska je to jinak"

„a tebe už vůbec nic nebolí
a tebe už vůbec nic nezajímá
v srdci máš náboj a pistoli…"

jsi doma a po sto letech posloucháš Fixu
je to takový konzervant
aby ti tvý slzy ještě chvíli vydržely

všichni od tebe čekají velký věci
ale ty máš sto chutí na ně zařvat ať ti políbí prdel
píšeš pro ně rýmovaný sračky
a chce se ti zase brečet z toho, jak jsou trapný
ale víš, že nikdo z nich to takhle nenapíše
a tak bojuješ o další verš
o další splín
o další rým

…bojuješ ještě vůbec?






30. 10. 2013

je mi

smutno
teskno
trudno

zase cítím
jak chutná dno

směle
skvěle
mile

mám v sobě
tvých šest promile

suše
plaše
tiše

uvěříš
že nejsem abatyše?

křepce
měkce
lehce

zašeptám
že nechám ti své srdce


17. 10. 2013

rozhovor

-Jak vidíte svou budoucnost dejme tomu třeba za tři roky?
-Nevidím.
-Zkuste si nasadit brýle.
-Stále nevidím.
-Tak se podívejte blíž.
-Nic nevidím.
-Slečno, kolik vám je let?
-Osmnáct.
-A vy nevidíte žádnou budoucnost?
-Ne.
-Proč?
-Protože jsem zaslepena nikoli svými sny, ale realitou.

15. 10. 2013

střípky z neděle

a tak si tu sedím
v první řadě
panoptika lásek a hrůz
čekám na Godota
žeru jablka z cizí zahrady
a myslím na tebe
tak daleko
ne
tak blízko zdáš se být
tak blízko jako ještě nikdy

_____________________________

prázdné hlediště v mojí hlavě
se lidmi zaplňuje hravě
ani jeden z nich nehraje hlavní roli
ani jeden z nich netuší co mě bolí
na jevišti v mé duši
umírá jeden herec
místo něj přijde nový
lepší

13. 10. 2013

počty II.

sedmi smrtelných hříchů
sedmkrát se dopustím
tři bezvýznamné chyby
šestkrát opravím
dva večery, z nichž budu žít
dva miliony let
tři slabé chvilky na druhou
to dává číslo devět
osmička na konci křičí:
„Ty zapomenout nejdeš!"

11. 10. 2013

blaze v Praze

Praho
proč jsi tak skoupá
na slovo?

proč nezašeptáš?
tudy(ma) jdi
mátoho!

____________


když kapky deště
hrají na deštník
cynické blues
radost promoká až na kost
věřit tomu zkus

snad dnes večer tě uvidím
tak věřit tomu zkus!

8. 10. 2013

pověz mi,

…proč se pořád na svět tak mračíš?
vždyť s tebou je na světě hezky
a chce se mi jen smát
tak mi prosím tě pověz
to bys ani takový svět neměl rád?

…proč jsem dnes tak naměkko kvůli tobě
jako vajíčko k snídani uvařené?

…proč před usnutím myslím na noci obě
kdy mohlo být všechno tisíckrát pozměněné
k lepšímu?


2. 10. 2013

psáno v zeleném křesle

když počítám dlaždičky
tak dovolím si snít…

že snad si stoupnu na špičky
z oblohy budu pít

pít rosu která nedopadla
na tvé řasy dlouhé

žádný pláč u umyvadla!
zapomeň
buď bohém…

26. 9. 2013

...nejistá

kdybych tě potkala někdy jindy
a můj pocit by ani tak nebyl jiný

možná
snad
asi

vzala bych si
tvoje světlé vlasy

asi
snad
možná

byla bych (v)hodná?
byla bych hrozná?

teď při tobě mám jen pocit viny
jsi tak svůj, zvláštní, a přece
STEJNÝ
jako on

možná
snad
asi

létem voní
tvoje dlouhé vlasy

asi
snad
možná

usměj se

ať můžu odejít šťastná

náhodné (ztráty a) nálezy

plná hlava snů
a jako zázrakem už vím 
kde mám nebe
kde mám místo
u krále oblaků
vedle tebe

chtěla ho vytrhnout a v onom vytržení

s ním setrvat až do konce jeho dní

pavouk na zadním okně tramvaje

na konečné stanici Tramtárie
se jí zakousl do krku
naposledy políbil
mladý život
žádný cíl

23. 9. 2013

myšlenky s barvou grafitu

Všude je chleba o dvou kůrkách a dál to rčení jistě znáš, milý čtenáři, takže necítím potřebu ho dokončovat.

Je moc fajn mít něco v záloze, něco dvakrát. Třeba dvě tužky. Vždycky máš naději, že alespoň jedna z nich bude nezlomená.


Zvrat ovšem nastává v okamžiku, kdy nerozhodnost porazí připravenost. Píše se mi lépe s modrou, nebo s červenou tužkou? Šestihranná, nebo kulatá? S gumou na druhé straně, nebo raději bez? A co na to moje stará versatilka, která byla stará, už když s ní psal za mlada můj otec?


Můžu zapomínat, škrtat, gumovat, přepisovat, udělat z dosavadna malou nepatrnou zmínku a pokračovat dál, udělat ze současnosti jen malou odbočku a pokračovat dál…


Ale můžu tužku taky zlomit. Má oblíbená scéna z Pádu třetí říše, fýrer lámající tužku. Dělám to taky tak. Když jsem naštvaná. Když jsem smutná. Když jsem … nerozhodná.


A proto se ti omlouvám, milá kohinorko.

Jsem totiž naštvaná, smutná i nerozhodná.
Naštvaná na sebe, smutná kvůli sobě, nerozhodná kvůli všemu.

19. 9. 2013

sto jedenáct minut

Vlastně ani nevím jak dlouho jsme byli
Sto jedenáct minut se mi zdá málo
Světla v očích a oči ve světlech
Ticho se bytí dovolávalo

Řekni mi prosím ještě jednu větu

Třeba zrovna o tom jak jsem pitomá
Nemaluj můj odraz ani světlo
Mít či nemít rád hrozné dilema

Sto jedenáct tepů v jediné minutě

Tak mé srdce rozechvěl tvůj smích
Tmavomodrý svět se zeleným středem
Noční jezdci vezli měsíc na koních

Po sto jedenácté omdlévám tu touhou

Po sto jedenácté těžkou hlavu mám
Po sto jedenácté chci ti něco říct
Po sto jedenácté nebudeš už sám

13. 6. 2013

Konec punku v Helsinkách: můj prášek proti smrti

Co budete dělat, až vám bude čtyřicet?
Potácet se na křižovatce života a vybírat si, zda-li shořet nebo vyhasnout…

Ole pojídající prášky proti smrti vzpomíná.
Mladá duše všechno prožívá jako hrdina nové fronty.
Jejich cesty se sice na západě Čech setkají, ale bohužel je mezi prožitky a vzpomínkami dvacet let. Dvacet dlouhých let, které změní každého. Vůně cigaret zatípnutých v polovině, vůně spletitých lidských osudů, vůně polévky soljanky, chuť šnytu, Helsinky. Díra v zemi pod městem, díra v  duši se zelenomodrýma očima.
Když Ole zrovna nevzpomíná, snaží se žít. Někde tam v koutku oka je stále jeho rodina.
Hezký lidi žijí všude, všichni chceme být hezký lidi, jiný  názor hezké lidi vyděsí.
A tak Ole s dírou v duši přežívá, bojuje o každý den stejně jako autorka deníku z údolí dutých hlav předtím, než se setkajjí. Protože samota automaticky zesiluje a zápas s historií se stává realitou.
Jaroslav Rudiš neopojí toluenem ani jinými drogami, nýbrž svou spisovatelskou bravurou a skvěle seskládanými fragmenty. Nemusíte již ladit přijímače a čekat do třetí ranní na zrnění, abyste si vychutnali jeho spisovatelský um. Stačí sáhnout po českém (nebo jinak psaném?) Konci punku v Helsinkách s výborným grafickým zpracováním.




10. 6. 2013

takové to potulné rýmování

Psáno v autobuse č. 24 s hlavou plnou snů. 


náplň bonbonu se lepí na zuby
viaduktem pronikám
přímo do záhuby
then came the liars
then came the rules
utíkám před tmou
vstříc snům
na půli cesty umřu
v duši mi zboří dům
ale mám splněno
a tak jsem šťastná
ač bez věna
možná někdy vdaná
za tebe...
kdo ví...
přítomnost zebe!

vezmi mě s sebou

do temnoty
opijeme se sami sebou
do němoty
jen já a ty
spoutáš mě myšlenkami
nakrmíš algebrou
větrný mlýn je blízko
hoe gaat en met jou?

29. 5. 2013

Markétce

Usměj se
počkej
neutíkej mi
zastavila se
bosa
na hnědé zemi...


Fialku jsem utrhla
do tvé dlaně dala ji
možná trochu uvadla
její lístky zpívají:

Markétko
svatozář máš
Markétko
komu ji dáš?

Najednou běží
daleko
do dáli
stačím jí stěží
jen těžko
ztrácím ji...

Jsi růžová ve tvářích
a tají se ti dech
báby prý pletichaří
o tobě na schodech

Markétko
svatozář máš
Markétko
však se nedáš!

20. 5. 2013

třetí hovor na útěku

Protože v povinné četbě prožívám příšerný zásek, skočila jsem po první knize, která byla zmíněna ke konci nedávné hodiny literatury. Ač jsou Hovory na útěku velmi útlé, čtu je dlouho. Každý z rozhovorů Kalleho a Ziffela totiž v sobě má něco, co se musí strávit jako dobré nebo špatné jídlo. Při třetím setkání hovořili překvapivě o škole. Lépe než oni bych to neřekla, tak si tedy přečtěte přepis.

„Ziffel chodil do nádražní restaurace téměř denně, neboť v tomto velkém lokále byl malý stánek s kuřivem, v němž se velmi nepravidelně objevovalo děvče s několika sáčky a prodávalo asi deset minut doutníky. Ziffel měl již kapitolu svých pamětí v náprsní kapse a číhal na Kalla. Když se po celý týden neobjevil, měl dojem, že ji napsal zbytečně, a proto další práce zanechal. Neznal mimo Kalla v Helsinkách nikoho, kdo by uměl německy. Ale desátého nebo jedenáctého dne se Kalle objevil a ani se zvlášť nepolekal, když Ziffel vytáhl rukopis.


Začínám úvodem, ve kterém skromně upozorňuji, že názory, jež chci vyslovit, byly alespoň donedávna názory miliónů, takže přece jen nemohou být tak zcela nezajímavé. Ale ten přeskočím a pak ještě kousek a začnu rovnou pojednáním o výchově, které se mi dostalo. Tyhle vývody se mi totiž zdají velice zajímavé a místy dokonce výtečné. Trošku se ke mně nakloňte, aby vás hluk nerušil: „Vím, že se o kvalitě našich škol často pochybuje. Buď se jejich velkolepý princip nepostřehne nebo nedocení. Spočívá v tom, že uvede mladého člověka ihned, už v nejútlejším věku do světa, jaký opravdu je. Hodí ho prostě bez velkých cavyků a dlouhého povídání do špinavé tůně, aby v ní buď plaval nebo polykal bahno.

Úkolem učitelů je, aby obětavě ztělesňovali základní typy lidstva, se kterými se mladý člověk později v životě setká. Má se mu dostat příležitosti, aby čtyři až šest hodin na nich studoval hrubost, zlomyslnost a nespravedlnost. A ač by pro takovou výuku nebylo přemrštěné sebevětší školné, poskytuje se zdarma, na státní útraty.


Velkolepě a v nezapomenutelných podobách se mladý člověk ve škole střetává s nelidskostí. Její představitel má téměř neomezenou moc. Vybaven pedagogickými znalostmi a dlouholetými zkušenostmi vychovává žáky k obrazu svému.


Žák se učí všemu, čeho je třeba, aby se dostal v životě kupředu. Musí umět podvádět, předstírat znalosti, beztrestně se mstít, musí se rychle naučit frázím, lichotkám, patolízalství, ochotně zrazovat kamarády představeným atd. atd.


Nejdůležitější však je poznávat člověka. A žák jej poznává prostřednictvím učitelů. Odkrývá jejich slabiny a naučí se je využívat, jinak by totiž nezabránil, aby do něho nacpali spoustu vědomostí naprosto bezcenných. Naším nejlepším učitelem byl velký, podivuhodně ošklivý muž, který se v mládí, jak se tvrdilo, pokoušel o jakousi docenturu, ale ztroskotal. Toto zklamání plně rozvinulo všecky jeho skryté síly. Zkoušel s oblibou, když jsme nebyli připraveni, a když se nedočkal odpovědi, vyrážel rozkoší tlumené skřeky. Ale snad ještě více se nám hnusilo, že měl ve zvyku dvakrát až třikrát za hodinu zmizet za velkou tabulí, aby tam vylovil z kapsy ždibeček nezabaleného sýra, který pak při dalším vyučování žmoulal v ústech. Vyučoval chemii, ale kdyby nás byl učil rozplétat klubka příze, bylo to stejné. Učební látka mu byla tím, čemu herci fabule: potřeboval předvést sama sebe. Jeho úkolem bylo udělat z nás lidi. To se mu venkoncem podařilo. Nenaučili jsme se od něho chemii, za to však umění mstít se. Každoročně přicházel školní inspektor, prý aby se přesvědčil, jak se učíme. My však věděli, že přichází proto, aby poznal, jak se vyučuje. Když se zase jednou objevil, využili jsme příležitosti, abychom učitele zničili. Nezodpověděli jsme jedinou otázku a dřepěli jsme jako idioti. Toho dne ten člověk při našem selhání rozkoš neprojevil. Dostal žloutenku, byl dlouho nemocen, a když se vrátil, bylo po sadistickém žmoulání sýra. – Učitel jazyka francouzského měl jinou slabost. Byl vyznavačem krutého božstva, které si žádá strašlivých obětí, totiž spravedlnosti. Nejšikovněji toho dovedl využít můj spolužák B. Při opravování písemných prací, od jejichž kvalit závisel postup do vyšší třídy, míval tento učitel ve zvyku poznamenávat na zvláštním papírku za jmény žáků počet chyb. Vpravo pak napsal známku, takže měl dobrý přehled. Řekněme, že práce bez chyby znamenala jedničku čili nejlepší známku, deset chyb dvojku atd. Chyby byly rudě podtrženy. I pokoušeli se občas žáci méně nadaní vyškrabat nožem několik rudě označených míst, jít ke katedře a upozornit učitele, že celkový počet chyb nesouhlasí, že je příliš vysoký. Učitel pak prostě uchopil papír, podíval se na něho se strany a našel hledaná místa, která vznikla tím, že se žák snažil mazaná místa nehtem vyhladit. B. na to šel jinak. Podtrhl ve své již opravené práci červeným inkoustem několik míst naprosto správných a uraženě přistoupil ke katedře s dotazem, co je na nich nesprávného. Učitel musil uznat, že tam opravdu nic nesprávného není, musel sám rudá místa vygumovat a snížit ve svých poznámkách celkový počet chyb. Tím se pak samozřejmě také změnila známka. Jistě každý uzná, že se onen žák ve škole myslet naučil.
Stát zajišťoval živost vyučování velmi prostým způsobem. Tím, že každý učitel měl za povinnost zprostředkovat žactvu jen určité množství vědomostí, a to rok co rok, naprosto otupěl a látka jej již neodváděla od hlavního cíle  aby se před žáky jaksepatří vyžil. Všecka svá soukromá zklamání, všecky finanční starosti a rodinné svízele si vyřizoval při vyučování za účasti žáků. Nestrhován pražádným zájmem o vyučovací předmět, dokázal se soustředit na formování duší těchto mladých lidí a na to, aby je naučil všem způsobům podvádění. Takto je připravoval na vstup do světa, v němž se měli setkávat s lidmi obdobnými, s lidmi zmrzačenými, všelijak postiženými, všemi mastmi mazanými. Slýchám, že dnešní školy nebo aspoň některé z nich jsou vybudovány na jiných principech než ty, do kterých jsem chodil já. Prý se v nich s dětmi zachází spravedlivě a rozumně. Jestli tomu tak je, velmi toho lituji. – Naučili jsme se ve škole také ještě jiným věcem, například tomu, že existují stavovské rozdíly, i to patřilo mezi vyučovací předměty. S dětmi lepších lidí se zacházelo slušněji než s dětmi těch, kteří se živili prací. Jestli bylo tohle z osnov dnešních škol odstraněno, budou mladí lidé muset poznávat onen tak nesmírně důležitý rozdíl v zacházení teprve v životě. Všechno to, co by se ve škole, při styku s učiteli naučili, by je totiž muselo venku v životě, který je tak naprosto jiný, svádět k nejsměšnějšímu počínání. Byli by dovedně klamáni o tom, jak se k nim svět zachová. Očekávali by fair play, dobrou vůli, zájem, a byli by vydáni na pospas společnosti naprosto nepřipraveni, neobrněni, bezmocní."

To mne přece jen připravili pro život docela jinak! Já do něho vstoupil vyzbrojen náramně solidními znalostmi o povaze člověka.

Když má výchova být jakžtakž skončena, měl jsem právo předpokládat, že se vybaven některými nectnostmi střední ráže nějak životem protluču, zvláště když se některým ne zvlášť obtížným hanebnostem ještě přiučím. Ale byl to omyl. Jednoho krásného dne se začaly požadovat ctnosti." A tím pro dnešek končím, poněvadž jsem vás asi napnul.

Váš mírný postoj ke škole je nezvyklý, díváte se na věci jaksi s vyššího hlediska. Ale každopádně teď poznávám, že jsem se taky leccos naučil. Vzpomínám si, že se nám hned první den dostalo dobré lekce. Jak jsme přišli do třídy, s rancem a vymydlení, a jak poslali pryč rodiče, postavil nás učitel ke zdi a přikázal, aby si každý našel nějaké místo. A tak jsme vlezli do lavic a sedli si. A poněvadž se jedno místo nedostávalo, zůstal jeden z nás stát v chodbičce mezi lavicemi. Načež ho učitel chytil a vrazil mu pohlavek - pro neposlušnost. To bylo pro nás výborné ponaučení: poznali jsme, že člověk nesmí mít smůlu.


Geniální učitel! Jak se jmenoval?

Herrnreiter.

Divím se, že zůstal učitelem na obecné škole. Měl zřejmě ve školské správě nepřítele.
Docela pěkný byl taky zvyk, který zavedl jiný učitel. Tvrdil, že jím probouzí naši ctižádost. Když někdo...

Promiňte, ale já ještě pořád myslím na toho Herrnreitera. Dokázal jednoduchými prostředky postavit báječný model! Obyčejná učebna s nedostatkem lavic, a přece jen jste měli jasně před očima svět, který vás čeká! Naskicoval ho sice jenom několika odvážnými tahy, ale přesto se před vámi zjevil plasticky, znázorněn vpravdě mistrovsky! A sázím se, že to udělal zcela instinktivně, z čiré intuice! A při tom by to byl obyčejný učitel z obecné školy!

Každopádně se mu aspoň takhle dostává dodatečného uznání. Ten druhý byl mnohem prostší. Byl pro čistotu. Když někdo vytáhl špinavý kapesník, poněvadž matka pro něj žádný čistý neměla, musil vstát, zamávat jím a prohlásit:  „Mám posmrkaný šňupák.“

To je také pěkné, ale nepřesahuje to průměr. Říkáte sám, že mu šlo o to, aby probudil vaši ctižádost. Přistupoval k tomu konvenčně. Kam se hrabe na toho Herrnreitera, který přicházíval jen s popudem a neukazoval řešení! Ten prostě problém jen velkolepě nastínil, jen zobrazil skutečnost. Závěry přenechal zcela vám! To je samozřejmě zvlášť plodné. Jsem vám velmi povděčen, že jste mě s tímto duchem seznámil.

Rádo se stalo.

Brzy na to se rozloučili a každý šel svou cestou.“



Bertolt Brecht – Hovory na útěku (Flüchtlingsgespräche)
vyšlo v nakladatelství Mladá fronta v roce 1964


17. 5. 2013

no more turning away

Možná jste si už mysleli, že jsem mrtvá, odporně nemocná nebo šílená. Věřte mi, ke každému z výše jmenovaných stavů mám občasně o něco blíže, než by bylo u průměrné lidské samičky běžné. V pondělí mi začínají zkoušky, dnes mám jeden termín na odevzdání a ještě stále nemám hotovo... spoléhám na zázraky? Ne, jen jsem skutečně znechucena...

Abyste byli v obraze, tak příští týden mě čeká vytváření kapesní brožury o společenském chování, týden nato úprava fotek na téma Ulice, kterou často chodím (wow, what a cliché!) a typografický reliéf. Myslím si o tom svoje, ale udělat se s tím nic asi nedá.


Sháním práci na léto, něco co by nebyl přímý prodej nebo dotazování, zatím neúspěšně. Když odpovídám na inzeráty a obvolávám kontaktní osoby, tak se občas cítím na použití sebevražedné budky. 21. století a nikdo nečte e-maily. 21. století a uvedené volané číslo neexistuje. 21. století a z týdne se stanou tři měsíce. Komu jsem tak strašně ublížila?


Long live the Grandpapír.

18. 4. 2013

NewDesign 2013

 

Knížasná pozvánka od mojí spolužákyně Lenky (prohlídkové dny jsou sobota a neděle tuším od desíti hodin), zima, spousta chaosu, výluka, zima, můj neučesaný proslov a ostuda jako plzeňská věž, zima, chlebíčková improvizace, zima, čaj, sponkovačka, zima.

Mějte se krásně a čtěte básně, vřele doporučuji Jiřího Ortena. 
„To je ten, jak ho na procházce srazila sanitka?“
…omg, jo!

10. 3. 2013

...there's nothing left to save

1,000 miles away 
there's nothing left to say
mám takovou strašnou chuť se sebrat a jít někam pryč
nechat ho, ať si cpe svoje názory někomu jinýmu
je mi špatně, špatně, špatně
dělám hodně chyb, musim se pořád opravovat
a musim pořád dokola poslouchat Rise Against
klepu se, už zase
nemůžu vedle něj spát, dneska ne
je mi blivno
chci běžet někam daleko
nechci řešit co bude nebo nebude za deset let
nechci řešit jeho
ani sebe...
...if this ain't love, then how do we get out?
ono je sice hezký malovat si život in advance
ale mně je z toho špatně, protože na rozdíl od impresionistů používám černou
vzhledem k tomu že ani nevim, co bude příští tejden, tak je to docela hnusný vyžadovat odpověď násilím
žiju přítomností, protože mi nic jinýho už nezbylo
všechny plány, sliby, sny a vize vzal ďas a přejel vlak
jsem tak trochu jak zničená deska
jehla dojede, poskočí, udělá to hnusnej zvuk
a pořád
pořád

pořád

pořád přeskakuje
pořád stejně bolí

nemám ani koule na to, abych něco řekla
něco řekla
nahlas
zplna hrdla
jenom připosraně píšu
a klepu se...

28. 2. 2013

who are you and who am I?

You shout in your sleep, perhaps the price is just too steep... upozorňuji na případná nevhodná slovíčka, koho to pohoršuje, nechť prchne.
Je mi fajn, je mi fajn... je mi mizerně!
Zítra jsem papírově dospělá...
Ale mám takový pocit, že ne. Nechci. Ne v tomhle čase a prostoru. Protože:


  1. Neumím otevírat bezpečnostní uzávěry. Kloktadlo, lněný olej, technický benzin, cokoli. Nedobytná pevnost, potřebuju aspoň pět pokusů. To je pak radosti.
  2. I když se soustředím a myslím na krizové okamžiky, co dělat a co ne, tak stejně spoustu věcí nenávratně poseru. Olepené knihařské plátno, křivé ořezy, posunuté tisky, špatná anatomie libovolných částí těla v obraze, jednání s důležitými lidmi, tykání/vykání, odhadování věku, času... Honestly, no one ever gives a fuck about me, ale jsem to já, kdo s tím musí žít...!
  3. Neumím vařit, kuchyňská linka je pro mě tankodrom. Hlady sice neumřu a podle návodu pro debila zvládnu vše, ale ke svíčkový jsem se nedopracovala a moje pirožky jsou jako z kamene.
  4. Začínam čím dál tím víc nesnášet malý děti, nemělo by to se mnou bejt spíš naopak? (A opravdu miluju liberální tatínky, kteří svému dítěti v autobuse nebrání ve všestranném rozvoji správné artikulace a řečové intonace. Což o to, umět mluvit nikdy není na škodu, ale hejkat ve třicítce půl hodiny v kuse hlasitostí příklepový vrtačky, to dá snad jen budoucí Kája Gott.)
  5. Když dělám něco dlouho, tak mě to začne neskutečně srát. Funguju zvláštně, bohužel. (A proto má odborně se tvářící stať nebyla dopsána a k dnešnímu dni přihlášena do přehlídky středoškolských odborných prací. Tak si zase pobrečim u The Crying Song, až mi všichni řeknou, jak jsem hrozně nezodpovědná a nespolehlivá a pak se začnu hystericky smát. Tak.)
  6. Mám zcela společensky nevhodné záchvaty paniky, smutku, vzteku, melancholie, pláče. Do klece se mnou a nekrmit, co když zrovna budu kousavá.
  7. Jak už jsem o sobě napsala, moje výkyvy nálad jednou vstoupí do dějin. Včera trochu high procházka i bez trávy a den nato se mi klepou ruce a nechce se mi existovat, jak typické.
  8. Neumím počítat. Co na tom, že jenom tak v půl desátý večer vymyslim algoritmickou situaci, nespočítám ani nula mínus jedna. Nebojte, maturuju z angličtiny, matiku bych si musela napsat leda v jiným stavu mysli.
  9. Jenom vypadám, že umím s počítačem. Náhodou vyřeším váš problém; nevim, na jakej zázrak furt všichni čekáte.
  10. Neumím řídit, bez komentáře. Ale i když nepotřebuju říkat „Odboč doleva... kurva, odboč doleva! Za tou rukou, na který máš hodinky!“, tak je to něco, co umí každej debil. Já debil jsem, ale nejsem každej (a stejně tak to dopadne s maturitou).

A tak si tu fňukám, jak jsem nepoužitelná pro život a jak je mi hrozně blivno z toho všeho, smrkám Floydům do rytmu a myslim, že se nechci dožít rána.

Dnešní nadpisovka Childhood's End


Moje momentálně nejubrečenější Coming Back To Life


13. 2. 2013

Počty

Tolik slov, co bych Ti chtěla říct,
tolik snů, které s Tebou chci snít,
tolik úsměvů, cos na tvář slovy nakreslil,
tolik hříchů, které můj ďábel vymyslil...


Tolik hvězd, které s Tebou chci spočítat,
tolik běsů, které neumím odehnat,
tolik splínů, které na duši mám,
tolik nocí, které bděním promrhám...


...kvůli tobě!


12. 2. 2013

Spamalot? Spamalot!

Po okupaci světových divadelních prken se rytířstvo krále Artuše za asistence Jezerní dámy vydalo dobýt i prkna plzeňská. Při představení svého plánu na získání bránic českých diváků užili všech dostupných zbraní včetně artušovského ostrovtipu, nebezpečného šarmu sira Galahada, udatnosti sira Lancelota a chorobné touhy celého sboru najít svatý grál.

Jevištní zpracování podpírá (nebo, chcete-li, láskyplně vykrádá) scénář filmu Monty Python and the Holy Grail, který byl uveden na stříbrná plátna v roce 1975. Film i muzikál se inspirovaly původní anglickou legendou o králi Artušovi, rytířích Kulatého stolu a meči Excaliburu, pouze legendární seskupení britských komiků celému příběhu obléklo pro ně charakteristický kabát z nesmyslu sešitý absurdní nití.

V hereckých ani pěveckých číslech se nenašlo nic, co by běžného diváka nepříjemně překvapilo, ba naopak. Zábava je to vskutku královská – ještě aby ne, když vám po scéně poskakuje na koni král se svým věrným Patsym v patách a pátrá po grálu, seč mu síly a mysl stačí.

Jako nejslabší pasáž představení si dovolím označit scénu s kankánovými tanečnicemi. Ačkoli byla výborně zahraná, smála jsem se spíše předchozímu rozhovoru s francouzsky hovořícími panáky, než právě se odehrávajícímu boji na sukni a na smrt.

Putovní cenu Rytíř mého srdce pro letošní divadelní sezónu 2012/2013 v divadle J. K. Tyla získává Jan Kříž v roli sira Lancelota, dámy jistě pochopí, proč tomu tak je. Velký dík též náleží i panu Adamu Novákovi za překlad do češtiny.

Myslím, že se jedná o skvěle stravitelnou formu zábavy, protože ne každý divák dokáže ocenit vysoké umění. Muzikál je v současnosti velmi oblíbeným žánrem a představení Monty Python's Spamalot mě v tomto názoru jen utvrdilo. Za mě jednička s hvězdičkou.

Aneb jak to vypadá, když máte pod zadkem svatý grál:



10. 2. 2013

U sobě nohou ticho pletl, tragicky?

Přiznám se, titulek jsem si nechala vyblábolit češtinou páně Čapka (pozor, v ruštině se čtou книги Чапэка, pokud si pamatuju dobře to, že se e při skloňování nevypouští).
Dřív mě výstižné bio jedné slečny na twitteru opravdu bavilo, kdykoli jsem ho viděla. Stojí v něm: PhD. from University of Lacking Motivation.
Mám takový pocit, že dnes bych na University of Lacking Motivation udělala státnice naprosto s přehledem.
Takže možná tu v úterý najdete recenzi na Monty Python's Spamalot. A možná taky ne, protože mýval.
Nechce se mi ani dejchat.

2. 1. 2013

MMXII

 ...in the year of Our Lord two thousand and twelve. Ne, anglické knížky jsem číst nepřestala, stále jsem z toho nezblbla. Asi se tento stav bude nadále jen prohlubovat. Je to dobře? Nebo špatně? To je jedno, každopádně jsem si naostřila vandrácký žabikuch, zapila to plzní a udělala pár (vlastně hodně) šílených věcí. P. S. Spisovnou češtinu si dneska strčte někam!

Co krásného se mi přihodilo?

lednu jsem se pozvolna vzpamatovávala z roku předchozího a koupila si černý diář pro černé zítřky.
únoru jsem kývla na největší blbost svého života a začala jsem psát středoškolskou odbornou činnost. (Nyní mě při životě drží jen ta kouzelná věta, že můžu kdykoli přestat. Je mi z toho zle.) Jo a třetí výročí s M.
březnu jsem si musela zvyknout na to, že je mi už 17, záviděla spolužákům, kteří měli peníze na Amsterodam nebo Bath a běhala do roztrhání těla. I od vlaku z Nezvěstic do Milínova, a že to je furt do kopce! (No dobře, dělám si srandu, to jsme s Marti spíš šly než běžely.)
dubnu jsem si zkusila učitelovat v galerii (snad jediná pozitivní zkušenost z největší blbosti mého života z února) tvářila se, že existuju, žiju a dýchám, ale stejně mě furt něco žralo. A byla s Nikitou na leteckým dnu, asi po deseti letech. A zamilovala se tam do jednoho pilota. Ach né.
květnu jsem dělala jsem další postupovky a nadávala každýmu včetně sebe za všechno...
červnu jsem z důvodu vyčerpání při tom nadávání přehodila na režim spánku a jela malovat krajinky do Nečtin.
červenci jsem byla po nechutně dlouhý době na koních v Lísově, vyzpívala si na ulici svých prvních sto korun, koupila si za ně nový struny a potila se jako kůň, protože nesnášim léto.
srpnu jsem prošla první stranu Šumavy (rozuměj jednu stranu mapy, pila jsem 4 litry vody denně a smrděla jako bezdomovec, ale bylo mi skvěle), byla na pouti v Plasích a měla utíkací náladu, protože mi byla zase jednou řečena pravda o tom, jak jsem děsně neschopná a chtěla jsem to tu zase zabalit a jít...
září jsem začala psát na sešity 3.V a užívala si běhání, dokud to šlo.
říjnu mi ... řekněme, že mi začínalo trochu vynechávat jedno důležitý spojení v mozku. Výlety stály za to. Ale přestala jsem běhat. (Dodnes jsem se nerozběhla a když už, tak jsem akorát nasraná -pardon-, že neuběhnu ani kilometr).
listopadu mi definitivně přeskočilo, potvrdilo se mi, že můj otec je určitě alespoň zčásti blázen, opět jsem nemohla pár dní jíst, začala jsem úspěšně ignorovat největší blbost svého života z února a BYLA TAK ŠŤASTNÁ, KDYŽ JSEM POPRVÝ PO X LETECH ODPOLEDNE NEVĚDĚLA, CO S ČASEM. Bohové, mně se tak ulevilo!
prosinci jsem v ignorování všech a všeho úspěšně pokračovala, získala jednoho výbornýho kamaráda a knihu Pillars of the Earth (jasně že anglicky, za koho mě máte?), oslavila všechny ty trapný svátky, zablbla si v Šeříkovce na bigbítu a nadepsala si na příští rok diář s psychedelickou obálkou.

Co se přihodilo světu, radši řešit nebudu, protože by se mi po dobrém obědě udělalo silně nevolno a to je ta poslední věc, po které toužím.

Tak, milé děti, pozvedněte poslední sklenku moštu a připijte si na knihovnu, protože i přes to všechno bych si na záda nechala vytetovat READING IS NOT DEAD. 
Do nového roku s kuřetem v hodinkách!
M.