27. 8. 2014

psáno pro Mistra IV.

jdi do háje!
bum prásk ticho ulice

je chladno
ruský film milé děti
popotáhnu si svůj kabát
to prapodivný PVC
sešitý červenou nití
to aby díry byly vidět

drží ho pohromadě síla vůle a můj vztek

sahám do kapsy pro světlušku
je to dobrý – už je klid

a zasteskne se mi po konverzaci milý
a po očích co se mi k tobě nehodily

zavírám se na osm knoflíků
a pak si vzpomenu na ráno
jak jsem se zaposlouchala
a zasnila tak moc
až jsem přeslechla kroky

„mám šest strun na kytaře
mám květinu na jaře
a knížku mám tu co čtu rád
a gramofon co přestal hrát
když přišel k nám
dlouhý čas neodeslaných dopisů“

zase sedím tam co stál sovětskej porybnej
je to tam takový pustý
řeka přede mnou
banka za mnou
zhasínám světlušku
a domů

já vim
nejsi žádnej romantik
ale…
přijdu domů a ty píšeš!
c'est fantastique!

26. 8. 2014

random thoughts #6

Úterý mi najednou přijde stejný jako pondělí / vlastně všechny dny mi teď přijdou posraně stejný, jen o víkendu nemusim do práce / dlouhý prázdniny, jako jo, dobrý, ale má cenu se do něčeho pouštět, když budu mít za chvíli po srandě? / od tří do pěti jsem poslouchala déšť, v pět jsem se přesunula k počítači, odepsala na pár zoufalých keců na emotional baggage (vesměs starosti o ničem) a pak jsem šla o postel dál, good night, miss Insomnia / chtěla jsem napsat nějakou velmi úžasnou poemu o ničem, ale místo toho tady jen sedím, totálně bez života a ani nevím, jestli se mi chce dopsat tenhle žvást / slova co drží nad vodou číst pořád dokola / a jeden den, díky kterýmu se taky nepotopim, jeden pitomej prázdninovej den, kterej je ještě strašně daleko / proč se vlastně říká head over heels, proč ne heels over head? ale to já jen tak, cvrnklo mě to do uší / přežrat se cuketovým koláčem se mi jeví jako adekvátní řešení, až mě vyhodí ze školy, tak ho budu pašovat na Ukrajinu, protože mami máš ho strašně dobrej / chce to čaj / a cigáro / volná klávesnice a starej popík až navěky.

21. 8. 2014

dobrou chuť

našla jsem čokoládu s oříškama
a taky sladký šneky z listovýho těsta
chlebíček lososový
hrozno růžový
borůvky veliký jak pěst
(a sladký jak tvoje nevědomost)
čokoládový plaváčky do mlíka
co je děti nechtěly snídat
a od psa ohlodanou kost
nahou jako svědomí celýho města

najednou však někde v půli hostiny
mezi rizotem a smažákem co nechutnal
na mě vykoukla lidská ruka
čistě uťatá zcela bez viny

a podala mi banánovou roládu

a já slušně poděkovala
protože tak mě to doma naučili
ještě když na mě byli dva

teď jsem na sebe sama
a je to krásně krutý
v klidu jsem žrala dál
vždyť jde o přežití…

20. 8. 2014

random thoughts #5

Padl žal na večer srpnový, víš jak to myslím / dneska to byl nějakej divnej den / víno došlo, tak to bylo málo barevný / celej den si ledovejma rukama sahám za krk, abych se ochladila, a jak si cejtim tep, tak mě to strašně znervózňuje / a stejně mám hnusný nehty / do roboty se mi velice nechtělo, ale co už / a je mi dneska tak zle, že prostě kašlu na nějaký rozlučky a promítačky a chlastačky a všechno / tvůj mail o práci mě rozbrečel, ne že ne, dyť jsi od tý doby, co jsme se v prváku potkaly, skoro jak moje ségra a teď mi napíšeš že tě čekají takovýhle sračky od života / prostě nechápu, neni to fér / zasloužila by sis taky jednou něco hezkýho / a tak si tiše brečím do čaje a přemýšlím, kam se půjdu projít takhle potmě.

18. 8. 2014

random thoughts #4

No dobrý ráno / konečně vyspáno, po třech dnech už bylo na čase / na vyklepaný klávesnici se píše tak krásně / no tak promiň že do ní mlátim, 'sem se učila psát na stroji po dědovi, starý zvyky nepřeučíš / ahoj Maru, nebudim? napadlo mě, že v jedenáct už bys mohla být mezi živými / jo, to taky jsem, kam teď? na čaj, dobře, milý bobře / no kurňa, nějaká veselá, co do toho nasypali? / ľubovník, are you kidding me? / to je rusky? ale kdepak Nikito, to je slovenčina / jéé, koukej na tu fotogenickou zeď / a co myslíš, sluší mi tenhle hadr? / nacpu ti to do ruky, už se zase potřebuju svlíct / tyvole už to zase fouká, musim se oblíct / fotíme ve Veleslavínce zeď u Parkánu, tam otevřený všechny okna a z každýho průvan vyhání záclonu, já na to: „hele, to je hustý, foť ty záclony! to je jak kdyby vystrkovalo sedm nevěst prdel z okna!“ / Maruu, dělej, piš si to! nebo to zapomeneš a já se nebudu mít čemu smát, až málem upustim desetitisícovej foťák / ale já tu slaninu chtěla víc přejetou / lavička u muzea, juchú / mlýnek, tibetische mlýnek, kdy půjdeme na tu cestovatelskou výstavu? / téda, tady to funí / už vim, jak se cejtí dlouhosrstej pes a co je to ten #badhairday / Maruu, ty mě zabiješ / já vim, ale aspoň přes ty vlasy nevidim na ten posranej svět / jsem ti koukala na ty rakve, puntikatý se nedělaj / to je blbý, to si ji budu muset vyrobit sama / tak se měj krásně – co blbneš, jedu s tebou tři zastávky! – ježiš promiň! / no co, blbý lidi taky lidi / a doma překvápko v inboxu, tohle pondělí nemůže bejt lepší.

16. 8. 2014

rajská hudba

je to krásný jak kdyby to napsal I. F. Stravinskij
nebo jiná hudební mrtvola, to je fuk:

nejdřív takové malé klepnutí a pak rána
od průvanu nebo od tvý ruky
a ozvěna asi vteřinová
a kroky cestou po schodoch

ta symfonie zámku a klíče dřív děsila
a vlastně na okamžik děsí vždycky
znamenala nějakej průser
tamtoho co mě už nechce znát
ale dnes je jak rajská hudba
spanilá
a přece trochu smutná

prý nechceš jít sám
ale já dnes musím zůstat tady
v zájmu sebe
v zájmu všech
buď chcípnu nevysvětlitelným žalem
nebo hlady

po téhle krátké symfonii zámku a dveří
se zkažený duši ulevilo tak moc
že na chvíli otevřela oči
a nebála se nadechnout
jen se rozplakala
a pak rozlila
rozklepanou rukou
kafe od rána



když ruka nemotorná sahá po umění

Lidovky praví, že zlínská výstava Natalie LL Jestem! byla uzavřena dříve. Z technických důvodů.
Jsem to nechápala.

Jak pravil jeden moudrý mladý muž:
„Lidstvo stojí, jako každý rok, na kraji propasti. Jen je zas o krůček dál.“
O krůček dál. Každý den jsme o krůček dál. Pokroková společnost, co má prej cíl a směr. (Spíš poskoková, ale to už je jiný příběh na jiný den.)

Máme urychlovače částic, máme skoro všechno smart a online, víme toho opravdu spoustu o všem možným, ale stejně nás rozhořčí k nepříčetnosti tak normální věc jako sex. Není to hi-tech, je to oldschoolová jízda, ale bez něj byste s největší pravděpodobností nemohli nyní sedět na zadku před kompjůtrem a číst mě.

A tak zavíráme výstavu, která by mohla v klidu dožít svého konce s patřičným omezením co se týče věku návštěvníků a varováním pro slabší povahy od Lucky Borhyový. Chováme se jako omezení tupci, pro který je králem nějakej Franta co maluje krajinky. Trejdmárk Český republiky. Tímto nechci hanit Frantovy krajinky, bezpochyby má talent, ale na lidech je báječná právě rozmanitost. Frantu bavěj krajinky, nachází díky nim vnitřní klid, všechno je tam, kde má být. Někdo jinej prosí kolemjdoucí, aby kokrhali, další stojí v obchoďáku jako hosteska a všem říká jau jau říkej mi řeko!, někdo profituje z merda d'artista a svět je v rovnováze, kolečka se točej, mám vás ráda a nechci se zabít.

Fakt to nechápu.

Proč? Bylo nám čerstvých šestnáct a tu figuru jsme prostě nakreslit neuměli, nejvíc nás bavily vzory na spoďárech, protože tím se dal skvěle zabít na kresbě čas. A šli jsme na výstavu erotických aktů pana Kovaříka. Žádný jeptišky, sem tam byly holky dvojmo nebo vedle zvířete. V pětašedesátým mu podobný věci za dvacet čtyři hodin sundali a zakázali. A my to šťastně zažili a přežili v roce 2011.

Umělci neustále testujou, kolik toho vydržíme. Manet rozhodně z dnešního pohledu nedělal žádný porno, a kolik lidí nasrala Snídaně v trávě. Kdy začneme omdlívat z prostřelený ruky, kdy se poblejeme z rozřezaný krávy víc než z kocoviny, kdy nám vlastní smrtelnost připomene mouchama obraná kravská hlava... Za ta století byste si na to jejich testování už mohli zvyknout. Co třeba tu novou cestu přijmout jako hru, jako výzvu, jako možnost k poznání sebe sama. Nebo jako směrovku k poznání světa. Umění nekouše, vážně! Dyť to byly jenom fotky, kterejch jste už pár museli někdy vidět. Tak nedělejte hysterický scény, nezavírejte tu výstavu a koukněte na fotky Jána Hronskýho. Punk art, pak mi napište, že nejsem žádná dáma, a já vám zatleskám a pošlu pusu, protože máte pravdu. Nejsem. Je mi tak skvěle.



Musim souhlasit s odborníky z článku. Necítím se být odborníkem, vážně ne. Ale mají pravdu.

A můj nejkrásnější skoroobraz, kterej už taky pobouřil dost mých návštěv? Dalí, 1929. El gran masturbador. Printed in Switzerland.


15. 8. 2014

random thoughts #3

Celej den se snažim ze sebe udělat člověka, jsem prostě naprosto nepoužitelná a nepříjemná a hnusná a nechce se mi nic dělat / Animals, Wish You Were Here a taky pro změnu Abbey Road / co tady děláš? / jo aha on je lážo plážo pátek, promiň / no to je sice moc hezký, ale musim do práce / zmoknout na posledních pěti metrech před vchodem: splněno / nakupovat v pátek odpoledne, to radši umřít / yaaaay, už jsi tady, no to je dobře! / tak jedem / děláš si prdel, ty chceš taky běhat schody v Bohemce? / a tak mě to nesere, mám trénink, viď / krásný mraky / můžu tě už taky jednou pozvat na něco já? / ugh, promiň, tomu dortu ani tomu „baristovi“ nešlo odolat / dobrý vědět, že si už nepletu větší, menší a rovná se / na žádný teorie se mě neptej, od logickýho mudrování jsi tady ty / na mě káplo / jedem! naviguju! zabijem se! / dobrý, do kina jsme dojely / to som zvědavá na tu tvou romantyku / tys mi neřekla že to je od Woodyho! / až na ten sladkej konec to bylo krásný, ty dialogy, ó bože, ty dialogy! / zima jak sviňa / jedu domů / ne, dneska nebudu kníkat až do rána, protože zejtra jedu zase někam do pryč / a stejně myslim na Mistra.

13. 8. 2014

random thoughts #2

Hele, jedeš s náma / jo, ale předtím mám ještě nějakej nevyřízenej byznys, ze kterýho mi je dneska fakt do breku, celý dopoledne poslouchám Viktora Coje a je mi blbě / ne, nechci tam odvézt, musim jít pěšky, musim si zakouřit / tak jo, kapitola uzavřena relativně bez bolesti / skáču do auta / jedeme na Vlčtejn, počasí na hovno, ale je mi dobře, nemusim bejt doma / zvláštní, jak každej řidič mává na chodce úplně jinak, některý jako kdyby chtěl poplácat po zadku, jiný zase jako kdyby odháněl mouchy a támhleten zas skoro hajluje, no koukej na něj tyvole / lidi co jezdí autem jsou prostě funny / ty máš s sebou knížku? uka! / tyvole, ten je dobře nasranej na celej svět / máš deštník? mám, ale co osobní prostor?! / cestou zpátky posloucháme Lou Reeda, vzpomínám na promítačku na Jižáku a je mi všelijak, jenom ne veselo / usměj se, cvak, blesk! / nefoť mě, já přemejšlim! / jdem se najíst, ne? copa by sis dala? já nevim, třeba suchej rohlík... tak jo, dáme si ho mokrej / hurá domů a pak do roboty, och ne / na náměstí Republiky je stále ten děsně pěknej trafikant, pane, nechcete na chvíli zavřít krám? / těšim se na pátek.

„Men of good fortune often cause empires to fall
While men of poor beginnings often can't do anything at all
The rich son waits for his father to die
The poor just drink and cry
And me 
I just don't care at all“
„Смерть стоит того, чтобы жить 
А любовь стоит того, чтобы ждать...“

12. 8. 2014

random thoughts

Tak když jdu na koncert, tak prostě počítám s tím, že tam budou veselí lidé, už z tebe fakt kouká ten fízl nebo opravdu stárneš / by jeden nevěřil co dokáže jedna jediná pitomá knížka v kapse, děsivý, pokaždý když začnu něco psát, tak jako kdyby to už ani nebylo moje, kam se poděla Marietje? haló? jsi tady? nebo tě Mistr sežral? / svou budoucnost vidím zavřenou s etymologickým slovníkem v kumbálu za naší potenciální kuchyní / vybíráš místo v kině jak Sheldon Cooper, chce se mi z toho spát / bolí mě rameno, asi se dneska nevyspím / v sobotu na chatu, to bude zase jídla a doufám že i nějaký pití, ale asi jo, když jedou naši dva alkoholici, chlapi, vy mi jednou zachráníte játra, když už žiju s abstinentem / proboha proč by nějaký dítě říkalo mámě mamísku, brrrrr / Kutná Horo, podzime, jste daleko! / od tý doby, co jsem potkala Mistra, mi to kuřivo samotný prostě nechutná, tak jsem to rozdala / přestaň si konečně broukat tu Elišku, už to děláš skoro rok v kuse / zase jsem po dlouhý době prozkoumávala divnověci Divnýho Ala, umřela jsem smíchy / mám červenej jenom jeden nehet, protože to je punk / umřu.

10. 8. 2014

krásný plány

kouřim vysomrovanej mentolovej vzduch
otrávenej jako tohle století
a v duši jsem už odepsána

a zítra pěkně časně zrána
až pracující budou pracovat
a důchodci rabovat

tehdy si vezmu červené šaty
a podpatky
a projdu se po gorodu

s úsměvem největší děvky týhle republiky

prej mi všichni platíte školu
že jsem si nějak nevšimla
to je tady poplatek
a tady žádost
a tady podpis ověřenej podplacenou oční bulvou

tak vypadněte
slečno
nashledanou
na nenáviděnou

protože študáci a inteligenti
se nenávidějí snadno

proto si občas hraju na debila
mám na to skvělej papír zánovní

a až nebudu ta mladá rudá víla
tak se vám v urně na krku rozední

8. 8. 2014

psáno pro Mistra III.

normálně si ve vlaku ráda pokecám
ale dneska chci mlčet
a smát se
(a nebalit průvodčího)
smát se tomu jací jsme tragédi
smát se Tvým cigaretám
které jsem viděla naposled někdy před patnácti lety doma na stole
možná si zdřímnu a nechám si zdát...
o Sudetech?
o Kutné Hoře?
o Štenglovi?
anebo o tý svatbě?
(nikdy nevím jestli svatba nebo svadba
zasraná slovenčina –
ale ľúbim ju)
moucha mě identifikovala
jako mršinu vhodnou k posezení
a já mám pocit
že nad Vaše básně není...

///////

vážení trpějící
omlouváme se za zpoždění tepu

///////

Halas vedle Vás v batohu haleká
sladká bude má autorská odveta
sladká jak jablko z klína od Sei–
ale hovno, od Tebe!

//////

pustim si Lou Reeda
a možná někdy ahoj ve snu
Ty jako K.
já jako Tvá Frída
už dost
už ani nehlesnu!

//////

P. S. Miluju te–тихо, молчание!–
miluju Hraběte.

6. 8. 2014

„sám a sám teď píšu Vám“

Milá maminko,

už několik dní mi v hlavě leží to, co jste napsala

Ani nevím, odkud začít. 

Pája byl pro mě skvělej, úžasnej; jen by mu to nikdy nedošlo ani kdybych mu to napsala na něco hodně tvrdýho a pak mu to omlátila o hlavu. Někteří lidé zkrátka takoví jsou, občas jsem na tom stejně. Vyměnili jsme si tolik slov, že víc jsem jich snad napsala jen do svého rozepsaného románu (který neexistuje). Dokázal mě rozesmát před svítáním, kdy bývá v hlavě největší tma, rozehnal i mou setrvalou níži v duši, alespoň dočasně. Když fňukal, že je zase Valentýn a on je zase sám, tak jsem mu poslala růžovýho slona z papíru a pár řádků k tomu. Protože věřím tomu, že dobrej člověk není nikdy sám a taky proč mu neudělat radost? Pozval mě na pěkně drahej koncert, jenom tak, protože mám tu kapelu taky ráda. Dodnes to nechápu. Mírně přiopilá jsem mu cestou z absolventskýho večírku prostě musela zavolat a říct mu, že se těšim, až se zase uvidíme, že se mnou určitě musí do muzea na skvělou výstavu angličáků a jiných autíček (kterou jsem nakonec o jeden den prošvihla), že budu klidně zase na Rokycanský mrznout dvě hodiny a mávat na každý modrý auto jako blbá, protože na dálku blbě vidím, nebo že se projdu pěšky do Prahy, až budou trochu teplejší noci... A tak dále do absurdna přes nekonečnou návštěvu knihkupectví, dýchánek s Kofolou, vysvětlování algoritmu na příkladu s ponožkama, keškování potmě, plánování mého únosu, „nakresli mi beránka mývala“ nebo testování toho, při jaký rychlosti v autě zblednu. Až jsem si někdy říkala „škoda, že jenom kamarád“. 

Občas si ze sebe dělal srandu, hrál si na slečinku, to jsem mu pak říkala princezno; ale tak zasmála jsem se tomu a dobrý. 

„A tak moje nejoblíbenější jméno je to moje, viď. Na to, že jsem měla bejt Franta, tak je úplně to nejkrásnější. A pak se mi líbí Monika, kvůli významu... ale víc asi Markéta/Margita, protože to je babi a je to taky na M. Ale vždyť Pavel je taky hezký!“

O to šílenější pak bylo, když se mi s tím svěřil-a. Šla jsem spát s tím, že ráno moudřejší večera. No napsat ráno „dobré jitro, sire“ asi nebyl ten nejlepší nápad. Tohle nebyla situace, kterou spláchnou dva panáky. A fakt si neděláš srandu. A co s tím jako chceš dělat. A co teda jako bude. A chápeš že to je spousta doktorů, pořád, dokola (mám strach z doktorů). A co bude doma. A džínová sukně a proč to říkáš zrovna mně a copa já s tím teďkonc zmůžu a kdesi cosi. 

No, bylo mi jako kdyby někdo umřel. Jak tělo bez duše. Několik dní jsem nemusela v kuchyni použít slánku. Fňukala jsem do zpráv, seděla jsem dnem i nocí u vyzáblice na nábřeží a koukala na mraky a na řeku a bylo mi do pláče. Neměla jsem to komu říct. Důvěra je skvělá věc, dokud se nepomuchlá, ale občas mi díky ní ostatní nakládají zbytečně těžké věci.

Když jsem ji od přiznání viděla poprvé, tak jsem pak několik dní nevěděla, co se sebou mám dělat, abych se trochu probrala. Bude to dobrý? A co když ne, co pak?

(...)

„Léky“ bych určitě ještě promyslela. (Kači, s tím autem máš sice pravdu, všechno je dneska riziko, ale zdraví máš jen jedno, tak to zvaž, prosím. Nejen já chci, abys tu s náma byla ještě dlouho a v pořádku.) Sama jsem musela přes půl roku užívat psychofarmaka, kde jediné, co se řeší, je dřívější užívání nebo přítomnost návykových látek v těle, jinak se předepisují víceméně náhodným výběrem, aspoň mi to tak přišlo („kdyby vám bylo zle, tak přijďte, vyměníme to“). A věřte tomu, že se mi do nich nechtělo. Podle příbaláku to fakt nebyly dětský vitamíny.

Obarvení vlasů jsem nesla těžce. Na takhle tmavě hnědou? Proč? Vždyť máš hezký vlasy! Hodí se k tobě! Ale stalo se. Já si taky koupím další knížku i když už je nemám kam dávat.

Uběhlo spoustu vody. Dost dlouho jsme se neviděly, maturita, život, čas, ale jsme v kontaktu. Dnes už to tolik nebolí. Jen to občas píchne. A právě naposledy mě to píchlo u Vašeho článku. To proto jsem napsala tenhle blábol. Protože na Vás od té doby myslím. Tu holku chci vyhlížet spolu s Vámi.

Přeju Vám hodně síly a trpělivosti. Ono to snad dopadne dobře.

S úctou

Marie S.



3. 8. 2014

jak bylo?

hučí mi v hlavě tisíc včel
ticho?
hluk?
žere mě zevnitř malý ďábel
nikotinová odvykačka
a alkoholu poskrovnu
v posteli mrtvého ptáčka
a na zápraží lucernu
ozvěny krásnějšího ticha
si v noci v hlavě rozvinu...

já nemít tuhle rodinu
tak se mi mnohem lépe dýchá!

psáno pro Mistra II.

-pokračování z offline prázdnin, psáno kolem půlnoci na dvoře-

tak jsem stála a koukala na hvězdnatou oblohu
měla jsem pocit že mi svět šlápl na nohu
povídám si s Tvým přízrakem když nemůžu spát
raději mi neříkej že bys se mnou žvanil rád
kvůli Tobě každou noc mám výčitek spoustu
že jsi mi snad dražší než můj kuchař
toastů
vajíček
zmrzlinových srdíček
a jiných zaláskovaných snídaní
řekni mi jak zapomenout na Tvůj přízrak ze tmy
a já si to navždy zapíšu jen proto
žes to řekl Ty

o kapkách a tak

krůpěj potu trochu nesměle
stéká rovnou dolů po čele
v krůpěji odrážíš se ty
dobyvatel mojí planety

pršet nemusí
stačí že kape

1. 8. 2014

prázdninový deníček

slovo
jedno jediné
stačí slovo a už se neminem'
vyplázni jazýček
na mě
do mě
hotovo
už se neminem'