28. 2. 2013

who are you and who am I?

You shout in your sleep, perhaps the price is just too steep... upozorňuji na případná nevhodná slovíčka, koho to pohoršuje, nechť prchne.
Je mi fajn, je mi fajn... je mi mizerně!
Zítra jsem papírově dospělá...
Ale mám takový pocit, že ne. Nechci. Ne v tomhle čase a prostoru. Protože:


  1. Neumím otevírat bezpečnostní uzávěry. Kloktadlo, lněný olej, technický benzin, cokoli. Nedobytná pevnost, potřebuju aspoň pět pokusů. To je pak radosti.
  2. I když se soustředím a myslím na krizové okamžiky, co dělat a co ne, tak stejně spoustu věcí nenávratně poseru. Olepené knihařské plátno, křivé ořezy, posunuté tisky, špatná anatomie libovolných částí těla v obraze, jednání s důležitými lidmi, tykání/vykání, odhadování věku, času... Honestly, no one ever gives a fuck about me, ale jsem to já, kdo s tím musí žít...!
  3. Neumím vařit, kuchyňská linka je pro mě tankodrom. Hlady sice neumřu a podle návodu pro debila zvládnu vše, ale ke svíčkový jsem se nedopracovala a moje pirožky jsou jako z kamene.
  4. Začínam čím dál tím víc nesnášet malý děti, nemělo by to se mnou bejt spíš naopak? (A opravdu miluju liberální tatínky, kteří svému dítěti v autobuse nebrání ve všestranném rozvoji správné artikulace a řečové intonace. Což o to, umět mluvit nikdy není na škodu, ale hejkat ve třicítce půl hodiny v kuse hlasitostí příklepový vrtačky, to dá snad jen budoucí Kája Gott.)
  5. Když dělám něco dlouho, tak mě to začne neskutečně srát. Funguju zvláštně, bohužel. (A proto má odborně se tvářící stať nebyla dopsána a k dnešnímu dni přihlášena do přehlídky středoškolských odborných prací. Tak si zase pobrečim u The Crying Song, až mi všichni řeknou, jak jsem hrozně nezodpovědná a nespolehlivá a pak se začnu hystericky smát. Tak.)
  6. Mám zcela společensky nevhodné záchvaty paniky, smutku, vzteku, melancholie, pláče. Do klece se mnou a nekrmit, co když zrovna budu kousavá.
  7. Jak už jsem o sobě napsala, moje výkyvy nálad jednou vstoupí do dějin. Včera trochu high procházka i bez trávy a den nato se mi klepou ruce a nechce se mi existovat, jak typické.
  8. Neumím počítat. Co na tom, že jenom tak v půl desátý večer vymyslim algoritmickou situaci, nespočítám ani nula mínus jedna. Nebojte, maturuju z angličtiny, matiku bych si musela napsat leda v jiným stavu mysli.
  9. Jenom vypadám, že umím s počítačem. Náhodou vyřeším váš problém; nevim, na jakej zázrak furt všichni čekáte.
  10. Neumím řídit, bez komentáře. Ale i když nepotřebuju říkat „Odboč doleva... kurva, odboč doleva! Za tou rukou, na který máš hodinky!“, tak je to něco, co umí každej debil. Já debil jsem, ale nejsem každej (a stejně tak to dopadne s maturitou).

A tak si tu fňukám, jak jsem nepoužitelná pro život a jak je mi hrozně blivno z toho všeho, smrkám Floydům do rytmu a myslim, že se nechci dožít rána.

Dnešní nadpisovka Childhood's End


Moje momentálně nejubrečenější Coming Back To Life


13. 2. 2013

Počty

Tolik slov, co bych Ti chtěla říct,
tolik snů, které s Tebou chci snít,
tolik úsměvů, cos na tvář slovy nakreslil,
tolik hříchů, které můj ďábel vymyslil...


Tolik hvězd, které s Tebou chci spočítat,
tolik běsů, které neumím odehnat,
tolik splínů, které na duši mám,
tolik nocí, které bděním promrhám...


...kvůli tobě!


12. 2. 2013

Spamalot? Spamalot!

Po okupaci světových divadelních prken se rytířstvo krále Artuše za asistence Jezerní dámy vydalo dobýt i prkna plzeňská. Při představení svého plánu na získání bránic českých diváků užili všech dostupných zbraní včetně artušovského ostrovtipu, nebezpečného šarmu sira Galahada, udatnosti sira Lancelota a chorobné touhy celého sboru najít svatý grál.

Jevištní zpracování podpírá (nebo, chcete-li, láskyplně vykrádá) scénář filmu Monty Python and the Holy Grail, který byl uveden na stříbrná plátna v roce 1975. Film i muzikál se inspirovaly původní anglickou legendou o králi Artušovi, rytířích Kulatého stolu a meči Excaliburu, pouze legendární seskupení britských komiků celému příběhu obléklo pro ně charakteristický kabát z nesmyslu sešitý absurdní nití.

V hereckých ani pěveckých číslech se nenašlo nic, co by běžného diváka nepříjemně překvapilo, ba naopak. Zábava je to vskutku královská – ještě aby ne, když vám po scéně poskakuje na koni král se svým věrným Patsym v patách a pátrá po grálu, seč mu síly a mysl stačí.

Jako nejslabší pasáž představení si dovolím označit scénu s kankánovými tanečnicemi. Ačkoli byla výborně zahraná, smála jsem se spíše předchozímu rozhovoru s francouzsky hovořícími panáky, než právě se odehrávajícímu boji na sukni a na smrt.

Putovní cenu Rytíř mého srdce pro letošní divadelní sezónu 2012/2013 v divadle J. K. Tyla získává Jan Kříž v roli sira Lancelota, dámy jistě pochopí, proč tomu tak je. Velký dík též náleží i panu Adamu Novákovi za překlad do češtiny.

Myslím, že se jedná o skvěle stravitelnou formu zábavy, protože ne každý divák dokáže ocenit vysoké umění. Muzikál je v současnosti velmi oblíbeným žánrem a představení Monty Python's Spamalot mě v tomto názoru jen utvrdilo. Za mě jednička s hvězdičkou.

Aneb jak to vypadá, když máte pod zadkem svatý grál:



10. 2. 2013

U sobě nohou ticho pletl, tragicky?

Přiznám se, titulek jsem si nechala vyblábolit češtinou páně Čapka (pozor, v ruštině se čtou книги Чапэка, pokud si pamatuju dobře to, že se e při skloňování nevypouští).
Dřív mě výstižné bio jedné slečny na twitteru opravdu bavilo, kdykoli jsem ho viděla. Stojí v něm: PhD. from University of Lacking Motivation.
Mám takový pocit, že dnes bych na University of Lacking Motivation udělala státnice naprosto s přehledem.
Takže možná tu v úterý najdete recenzi na Monty Python's Spamalot. A možná taky ne, protože mýval.
Nechce se mi ani dejchat.