17. 2. 2014

skleněný zvon na hlavě

„excuse me while I kiss the sky“ 

Ach, ty trapné momenty, kdy bych si nejraději nasadila na hlavu skleněný zvon a dělala, že tam nejsem, že se nic z toho, co vidím za sklem, neděje…

Vyhřívám se u ústředního topení (to je romantika, kam se hrabe krb s kožešinou), po dlouhé době mám rýmičku, kašlíček a zkažený večer, měla bych pracovat, ale při vidině cca 50 snímků k překreslení v Photoshopu se o mě pokouší mdloby. A to ani nemluvím o práci na webdyzajn a učení se na maturitu a jiných veselých věcech, nad kterými pokaždé vzdychám poeovské never more.

Rýmička postupuje. Momentálně si bez konzultace s lékařem nemůžu vzít skoro nic jiného (Paralen možná jo, ale nebudu to pokoušet), tak jsem si prodloužila víkend a celé dopoledne prospala. Asi mi to pomohlo.

Když už jsme u těch léků – ve čtvrtek druhá kontrola. Nutno podotknout, že jsem se zklidnila, spím už normálně, nemám potřebu kouřit ani pít (a pak se toulat po městě a obviňovat se – ostatně běhěm léčby není doporučena konzumace alkoholu), soustředěnost se pomalu vrací do starých kolejí, už tolik nezapomínám (za celý ten měsíc jsem klíče hledala možná jednou), ve škole nedělám tolik chyb z nepozornosti a dokážu se na všechny ty sračky koukat z odstupu a nějak to řešit. Dělám si z toho srandu a říkám o sobě, že jsem řízeně zfetovaná… ostatně jak jinak to nazvat, když mi při náhlém vysazení hrozí různé abstinenční příznaky. :-D Prach jsem a v prach se obrátím, tak o co jde. O nic. O patent na dobrou náladu? O instantní štěstí? Ne. Jde o budoucnost. The way to future.

Stále mám v živé paměti všechno špatné a to, jak jsem bojovala s každým dalším ránem, takže moc dobře vím, o čem Sylvia Plath píše. T. mě má přečtenou, věděla, že se mi bude její tvorba líbit…

3. 2. 2014

how do you do?

/ tyjo, už i policie dokáže myslet ekologicky, žádost o povolení k trvalému pobytu zkrátili z pěti papírů na tři

/ každou chvíli čekám, kdy si na mě budou v práci stěžovat, ale zatím se mi to nějak vyhýbá, nicméně „úmrtnost" ostatních je vysoká, buď to i ty pečlivý začaly flákat nebo nevim

/ už je mi docela dobře, trápení už neváží deset tisíc tun, ale asi tak jeden metrák, což je relativně únosné a unesitelné i na hrudi, takže brečím minimálně a vlastně se mám docela fajn, jen jsem líná jako veš, protože kdo nic nedělá, ten nic nezkazí a já si myslím, že už toho tady všude kolem bylo zkaženo víc než dost

/ zahrála jsem si pidiroličku ve velice uměleckém šachovém snímku, jenž se zove Shit-mate, Check-bird nebo tak nějak, název není domyšlen, ale kupodivu hraji psychicky nevyrovnaného hráče, coincidence? I think not.

/ M. je naprosto úžasnej. Jo, i po pěti letech to řeknu, i když znám skoro všechny jeho chyby a ne moc dobrý vlastnosti. Se mnou to taky občas není romantyka jak cyp. A vy nám taky můžete a hádejte kam, halelúja.

/ Začíná mi bejt líto všech těch lidí, kterým jsem musela něco odříct, něco odložit, říct, že to nejde. Už budu v pohodě, možná, snad.

/ Na maturitu jsem nerezignovala. Jen jsem s ní… smířená, to je to slovo.

/ Markétko, myslím na tebe!