4. 7. 2011

Plenér 2011

DEN PRVNÍ :
Společně s Bibi jsme se dotrmácely z našeho bytu na nádraží. Desetiminutová cesta se zmìnila ve dvacetiminutovou štreku plnou hekání, dlaždičovských nadávek a technických pauz. (No jo ... vzít si věci na týden není takový problém, problém je vzít si věci na uměleckou aktivitu na týden.) To že s námi mohl M. jít na nádraží trochu pomoct s věcma a nešel, jsem radìji pustila z hlavy, protože jinak bych ho musela přerazit vejpůl a na to jsem už fakt neměla sílu. Lístky se samozřejmě kupovaly jak jinak než na poslední chvíli, třídní nezklamal. V okamžiku, kdy jsme zjistili, že na nástupišti 1A stojí jenom malinký motoráček, tak nás braly mory. Což o to, vylézt po schůdkách nakonec nebyl takový problém (což se docela divím, se všemi těmi zavazadly), horší bylo se tam nacpat. Protože jsme přišli docela na poslední chvíli, ve vlaku už sedìlo dost lidí – a ulička úzká jako vodovodní trubka, že. Když už jsem se tak jako usadila, tak málem spadnul z horní přihrádky na zavazadla Bohouš (mùj plenérový malířský stojan). Pak už to bylo celkem v pohodě, akorát jsem z Waltariho přečetla jen ubohých 15 stran, nedalo se číst. V Domažlicích se čekalo na další minivlak, kam bylo taky umění se vejít. V Trhanově jsme vyskákali z vlaku a šinuli se s lodními kufry k zámku, kde jsme měli zvostat do konce týdne. Zvenčí to vypadalo hezky. Ale zevnitř ... navíc jsou tam prý zvyklí na mladší děti, takže praskající postele a šíleně sladký čaj byly běžná věc. Po ubytování jsme se nahrnuli do jídelny, abychom okusili zdejší kuchařská veledíla. Chutnalo mi, asi jako jediný. Odpoledne se šlo skicovat na nedalekou louku a pak pěkně na kopeček do lesa s procházkou kolem rybníků. Po večeři kytarová párty v mé režii, nemohla jsem skoro mluvit, ale čaj připravený cestovním ohřívačem mùj krk spasil (vřelé (vařící) díky patří Nikol).

DEN DRUHÝ:
V osm snídaně, od devíti makačka, v půl jedné oběd, od dvou makačka, v šest večeře a veget. Při dopoledním kreslení mě a Páju na lesní cestě málem rozsekalo naprosto nečekané auto (no tak když sedíte dvě hodiny na rozcestí a všude je ticho...), které se pak zabořilo pod kopečkem do bahna a následně mě ohodilo od hlavy k patě, mé nadšení nebralo konce. Odpoledne jsme pro změnu makali na poli nad vsí s gigantickou hromadou hnoje za zadky, vůně se linula všude kolem a much bylo na statisíce, napočítala jsem jich na svojí vojenské brašně asi čtyřicet. Po večeři opět drobné hraní a všichni se strašně divili tomu, že ještě můžu po včerejšku normálně zpívat. (,,Májo, ty máš prostě krk ze železa!") Večer jsem riskla sprchu. Po večeři se mělo konzultovat. Místo toho byla jenom trapná dražba našich obrazů, která mě vůbec nebavila. Celou dobu jsem skládala básničky o mouchách.

DEN TŘETÍ:
Klasický režim pouze s tím rozdílem, že dopoledne nás tříďas s jednou čerstvou absolventkou hnal do nedalekého Chodova šíleným tempem. To by nebylo zas tak hrozný, jenže v Chodově na návsi začalo nelidské stoupání. Asi dvacítka studentů si rozložila provizorní kemp s tím, že dál nejdou (a já s nimi, mìla jsem taky jazyk na vestě). Vzápětí nás došel jeden z učitelů a i když tohle ještě na žádném kurzu nezažil, vytáhl nás jen tam, kam to bylo nutné – na začátku kopce byla jakási pastvina, tak jsme se tam ve stínu ovocných stromù uvelebili a v poklidu pracovali. Stihli jsme toho o něco více než ti, kteří o půl hodiny déle pochodovali stále výš a výš. Po obědě šli druháci kreslit na jinou stranu, my se vrátili do hájku k zatopenému lomu. S holkama jsem se rozhodla pro jedno odpoledne utéct od kresby a pokusily jsme se o malbu. Jednoho učitele to však poněkud vytočilo (za použití barev zkrácená večerka a bůhvíco ještě), tak jsem s kyselým ksichtem byla nucena vytáhnout uhel. Dva dny u mě vùbec nebyl, naprosto jsem netušila, zda-li a kdy jsou konzultace, už vůbec jsem nevěděla, že na každý den máme přidělenou jinou techniku a teď se moh zbláznit... Pak přišel tříďas a k mému velkému podivení mi to i pochválil. Nevěděla jsem, co dělat dřív, tak jsem to sbalila, dodělala si maličkou skicku z dopoledne, chvíli fotila holky, jak hrajou barevnou válku a čekala na hlášenou průtrž mračen jako na boží smilování. Nakonec jsme z lesa odcházeli už za tichého hřmění a do zámku jsme dobíhali kličkohákoběhem mezi kapkami deště. Po večeři se v tom nejhorším dešti parta sportovců a sportovkyň vydala hrát na hřiště volejbal. Dost dlouho si jich nikdo nevšímal, pak je ovšem třídní zmerčil, zkrátil večerku a bylo. My jsme zatím seděly v suchu a relativním teple na pokoji a toužily slyšet, co na ně ječel. Kytarová párty dostala kvinde, když jsem si nemohla vzpomenout na text, tak jsem si stoupla na postel a začala svou básnicko-hereckou improvizaci, která sklidila nečekaně velký úspěch u osazenstva celého patra. A tak jsme to táhli s rumkoládou až do půlnoci.

DEN ČTVRTÝ:
Dopoledne jsme se smažili na louce u trati, odkud se přinesla velká várka klíšťat. Odpoledne jsme šli do osado-vesnice jménem Pila. Tam se naše parta skutečně namíchla. Proč nás nemohli nechat na druhej straně rybníka, kde byl taky hezkej pohled? A hlavně – proč jsme to museli jako tatarové obcházet přes soukromé pozemky a po rozbahněných cestách tou delší trasou, když se to v pohodě dalo obejít po asfaltce a za kratší čas? U rybníka toho stejně nic moc nebylo, tak jsme si sedly s nádobíčkem k silnici ještě v lese. Pak se na nás rozpršelo a mně se udělalo špatně ... bolela hlava a bylo mi na blití, velkou částí z těch nervů a taky z toho, že jsem se celý dopoledne smažila bez čepice. Taky se ochladilo asi tak o deset stupňů. Po příchodu na pokoj jsem padla a dvě hodiny se potácela mezi bolestnou agonií a spánkem. Pak jsem se vzbudila, dala si zase kafe a Ibalgin a na rozhejbání těla i ducha jsem si šla zahrát petanque, bylo to lepší. Večer jsem si opekla buřta, zahrála pro lidi pár písniček a pak poslouchala pohádku o hnisorybách, krabovi z plechovky a taky o tom, jak pan učitel od druháků rozbil okno na strážním domku u trati a jak dostal čtyřku z češtiny. Druháci na nás už od sedmi pekli nějakou noční bojovku. Když se asi v devět rozpršelo, tak jsem se vypravila na pokoj, který byl záhadně zamčený (od začátku nebyl klíč, protože prostě nebyl), tak jsem vlezla k holkám vedle. Zůstaly jsme asi jen tři, mně bylo blbě a holky neměly věci do deště. Protože jsme byli asi dvě hodiny v budově skoro samy, tak jsem zase rozjela (už mírnější) herecko-básnické pásmo, které mělo opět nevídaný úspěch.

DEN PÁTÝ:
Snídaně, po snídani balení, na poslední chvíli konzultace a výběr některých prací na výstavu, která bude na radnici v říjnu, pak plahočení se na nádraží a v jedenáct hodin odjezd do Domažlic. Asi tak v jednu příjezd do Plzně. Pak už jen jídlo, koupel a KLID. Svatý klid a spánek spravedlivých....

VERŠE:

Aukce blbá.
Zima trvá.

Mrzne mi prdel...
Zapalte mi koudel!

Trhanov, Trhanov,
udìlejme mouchám rov!

Cosi se v lese ve větru nese,
moucha na obrázek vysere se.
Ubiju ji, až vypustí duši,
od bzučení odlehnou mé uši.

Moucha s mouchou sesedly se
přímo na mém malém nose.
Jedna druhé povídá:
"Posereme Davida!
Na výletě do Evropy
posereme všechny sochy!"

Jedna kopa hnoje,
much jsou celé roje.

Chcípla na obrázku moucha.
Kdysi byla Alfons Mucha.

Moucha padla na stojan,
už se nehne v žádném z rán.

Krásný obraz – vizuální podraz!

Usmála se muška.
Zabít ji je fuška.

Když jsem pila Earl Grey,
moucha sedla na kolej.
Lokálka ji přejela,
rozmázla ji docela.