23. 2. 2015

Hg

plechové nebe
šedé nekonečno

moře rtuti
do očí padá

nevidění zítřka
ani dalších let

jako kdyby
to byly slzy
malé ženy

která v dešti
na hřbitově
pláče

je už stará
jenže dcerka
odplula brzy

žila jako rtuť
nebezpečná
stříbrná
a krásná

bála se života
už nemusí

21. 2. 2015

účtenka

pomalu
ochotně
trpíš

kyneš v / na frontě
rezignovaně
expresně pípáš
v duši zase neklid

a lidi blbě čumí

skonáte smutní!
smrt se slevou
smrdí sardinkami
smrdí stářím
ledabylostí
zpíváš potichu
a tiché oči nemlčí

11. 2. 2015

neřikám nic

Já vim. Neřikám nic. Ale strašně moc chci. Protože ten vlk štěkající krátké, úderné věty mi zase zachránil mizernej den. Je moje prozaický stéblo, kterýho se chytám. Když pominu poezii, kterou jinou knížku jsem před pár lety četla s takovým zápalem jako Helsinky?! Já vim. Neřikám nic.

7. 2. 2015

***

dvě tramvaje
ta chvíle na křižovatce
kdy jsou spolu
a jedna pak odbočí

ani se nerozloučí

bolí to měkce
zbytky srdcebolu

jako my dva
ani se nerozloučí
a jedna zatočí
někam dolů

předplacené srdce
z kouře se hlava točí

příští zastávka
Majakovského

únor bílý, radost šílí?

Žiju. Jen si ty svý nasraný verše schovávám pro kočku. Jsi rád, čtenáři?