2. 1. 2013

MMXII

 ...in the year of Our Lord two thousand and twelve. Ne, anglické knížky jsem číst nepřestala, stále jsem z toho nezblbla. Asi se tento stav bude nadále jen prohlubovat. Je to dobře? Nebo špatně? To je jedno, každopádně jsem si naostřila vandrácký žabikuch, zapila to plzní a udělala pár (vlastně hodně) šílených věcí. P. S. Spisovnou češtinu si dneska strčte někam!

Co krásného se mi přihodilo?

lednu jsem se pozvolna vzpamatovávala z roku předchozího a koupila si černý diář pro černé zítřky.
únoru jsem kývla na největší blbost svého života a začala jsem psát středoškolskou odbornou činnost. (Nyní mě při životě drží jen ta kouzelná věta, že můžu kdykoli přestat. Je mi z toho zle.) Jo a třetí výročí s M.
březnu jsem si musela zvyknout na to, že je mi už 17, záviděla spolužákům, kteří měli peníze na Amsterodam nebo Bath a běhala do roztrhání těla. I od vlaku z Nezvěstic do Milínova, a že to je furt do kopce! (No dobře, dělám si srandu, to jsme s Marti spíš šly než běžely.)
dubnu jsem si zkusila učitelovat v galerii (snad jediná pozitivní zkušenost z největší blbosti mého života z února) tvářila se, že existuju, žiju a dýchám, ale stejně mě furt něco žralo. A byla s Nikitou na leteckým dnu, asi po deseti letech. A zamilovala se tam do jednoho pilota. Ach né.
květnu jsem dělala jsem další postupovky a nadávala každýmu včetně sebe za všechno...
červnu jsem z důvodu vyčerpání při tom nadávání přehodila na režim spánku a jela malovat krajinky do Nečtin.
červenci jsem byla po nechutně dlouhý době na koních v Lísově, vyzpívala si na ulici svých prvních sto korun, koupila si za ně nový struny a potila se jako kůň, protože nesnášim léto.
srpnu jsem prošla první stranu Šumavy (rozuměj jednu stranu mapy, pila jsem 4 litry vody denně a smrděla jako bezdomovec, ale bylo mi skvěle), byla na pouti v Plasích a měla utíkací náladu, protože mi byla zase jednou řečena pravda o tom, jak jsem děsně neschopná a chtěla jsem to tu zase zabalit a jít...
září jsem začala psát na sešity 3.V a užívala si běhání, dokud to šlo.
říjnu mi ... řekněme, že mi začínalo trochu vynechávat jedno důležitý spojení v mozku. Výlety stály za to. Ale přestala jsem běhat. (Dodnes jsem se nerozběhla a když už, tak jsem akorát nasraná -pardon-, že neuběhnu ani kilometr).
listopadu mi definitivně přeskočilo, potvrdilo se mi, že můj otec je určitě alespoň zčásti blázen, opět jsem nemohla pár dní jíst, začala jsem úspěšně ignorovat největší blbost svého života z února a BYLA TAK ŠŤASTNÁ, KDYŽ JSEM POPRVÝ PO X LETECH ODPOLEDNE NEVĚDĚLA, CO S ČASEM. Bohové, mně se tak ulevilo!
prosinci jsem v ignorování všech a všeho úspěšně pokračovala, získala jednoho výbornýho kamaráda a knihu Pillars of the Earth (jasně že anglicky, za koho mě máte?), oslavila všechny ty trapný svátky, zablbla si v Šeříkovce na bigbítu a nadepsala si na příští rok diář s psychedelickou obálkou.

Co se přihodilo světu, radši řešit nebudu, protože by se mi po dobrém obědě udělalo silně nevolno a to je ta poslední věc, po které toužím.

Tak, milé děti, pozvedněte poslední sklenku moštu a připijte si na knihovnu, protože i přes to všechno bych si na záda nechala vytetovat READING IS NOT DEAD. 
Do nového roku s kuřetem v hodinkách!
M.