13. 6. 2013

Konec punku v Helsinkách: můj prášek proti smrti

Co budete dělat, až vám bude čtyřicet?
Potácet se na křižovatce života a vybírat si, zda-li shořet nebo vyhasnout…

Ole pojídající prášky proti smrti vzpomíná.
Mladá duše všechno prožívá jako hrdina nové fronty.
Jejich cesty se sice na západě Čech setkají, ale bohužel je mezi prožitky a vzpomínkami dvacet let. Dvacet dlouhých let, které změní každého. Vůně cigaret zatípnutých v polovině, vůně spletitých lidských osudů, vůně polévky soljanky, chuť šnytu, Helsinky. Díra v zemi pod městem, díra v  duši se zelenomodrýma očima.
Když Ole zrovna nevzpomíná, snaží se žít. Někde tam v koutku oka je stále jeho rodina.
Hezký lidi žijí všude, všichni chceme být hezký lidi, jiný  názor hezké lidi vyděsí.
A tak Ole s dírou v duši přežívá, bojuje o každý den stejně jako autorka deníku z údolí dutých hlav předtím, než se setkajjí. Protože samota automaticky zesiluje a zápas s historií se stává realitou.
Jaroslav Rudiš neopojí toluenem ani jinými drogami, nýbrž svou spisovatelskou bravurou a skvěle seskládanými fragmenty. Nemusíte již ladit přijímače a čekat do třetí ranní na zrnění, abyste si vychutnali jeho spisovatelský um. Stačí sáhnout po českém (nebo jinak psaném?) Konci punku v Helsinkách s výborným grafickým zpracováním.




10. 6. 2013

takové to potulné rýmování

Psáno v autobuse č. 24 s hlavou plnou snů. 


náplň bonbonu se lepí na zuby
viaduktem pronikám
přímo do záhuby
then came the liars
then came the rules
utíkám před tmou
vstříc snům
na půli cesty umřu
v duši mi zboří dům
ale mám splněno
a tak jsem šťastná
ač bez věna
možná někdy vdaná
za tebe...
kdo ví...
přítomnost zebe!

vezmi mě s sebou

do temnoty
opijeme se sami sebou
do němoty
jen já a ty
spoutáš mě myšlenkami
nakrmíš algebrou
větrný mlýn je blízko
hoe gaat en met jou?