31. 12. 2014

pé ef dva nula jedna pět

ještě jsem neumřela
stále ještě žiju z tvé smrti
z jedný která se nestala
a z druhý která se nestihla

jsem tu stále lehce šílená!
kazisvět všech norem ČSN
(hlavně teda normy 01 6910)
váš uplakanej mráček pod sluncem

zametám vzpomínky pod postel
zatímco se mnou zametají jiní
s přihlédnutím k ohledu na zřetel
audience u Mistra v polstrovaný síni

klídek
vaše děti to zatím nebolí
a tak i v příštím roce pětkovým
můžu spolu s váma studovat pracovat i volit
považte
i volit!

můžu se vdávat rozvádět slibovat
schovávat se i vyčnívat
a motat vám všem hlavu

slova jako štít
jako wata opatrunkowa
jako klid v duši když někam jedu

Maryšo
však víš čeho je všem Vávrům třeba

jedu


23. 12. 2014

„len schovaj v dlani úsmev, úsmev smutný“

Je to všechno jen a jen tvůj problém. Stav mysli. Víš, že jiný lidi to buď nebolí, nebo je to bolí ještě mnohem víc.
Nepřipouštíš si to. Celej (půl)rok.
Říkáš si: JE TO ZA MNOU. Stokrát. Tisíckrát.
A pak je tu konec prosince.

18. 12. 2014

o nástupištích

chaos! škandál!
už nejsou čtyři
je jich šest

čekám kdy nějakej chytrák
přejmenuje světový strany
protože kdo by chtěl
západní a východní část?
moc to připomíná západní a východní Berlín
Západ a Východ bez železný opony
uprostřed města kultury
studená válka na kolejích

a rekonstrukce nástupišť zatím v nedohlednu

ale my dvě máme vždycky dobrej konec
na nejposlednější koleji života
nakonec jsem tě našla u hutníka
jako vždy když se uráčíš přijet
pro zapomnění
bez zpoždění

13. 12. 2014

co je psáno, to je dáno

vážení trpějící
omlouváme se za zpoždění tepu

životu nebezpečno
dotýkat se srdcí
i na zem spadlých

chodci!
přejděte na protější život

velmi vysoké vypětí
dopravní obsluhy
která je mimo

žádáme padající
aby při pohybu v propadlišti
následovali světové dějiny

nevyklánějte se z duší
a když je průjezd zakázán
tak jeďte!

já chci žít non STOP 150 em
a pod svítícím coffee to go
chci být zas blbým děvčátkem

za dvě stě metrů odbočte vpravo
a naražte srdcem
do zákazu zastavení

než selže ZÁSOBOVÁNÍ
staneš se pejskem zakázaným
se zmrzlinou v tlamě

xмурение убивает
dodržuj klid/keep silence do zastavení dechu
za třicet až padesát let

11. 12. 2014

a tak začala moje mimosezóna

Nemůžu spát, už zas. Takže píšu. Léčím se, dělám umění. Haha.
Spíš vzpomínám, abych se unavila.

1. 12. 2014

#10: víš, jaký to je, furt nespat?

„won't somebody help me chasing shadows away?“
(a teď se ukaž, čtenáři, a hádej písničku, haha)

Chodíte spát kolem jedenáctý. Spolu. Protože sami neusnete. Nebo aspoň dřív to tak vždycky bylo. Дело привычное. Jedenáct je skvělej čas. Do půlnoci se dá stihnout spousta věcí. Pohádat se. Udobřit se. Diskutovat. Někdy i o umění. O poezii už míň. A o válce jak kdy. Domluvit se, že by to chtělo ještě třetí večeři. Číst (si). Jen si tak spokojeně vrnět. Nebo nasraně koukat do zdi.

17. 11. 2014

nedá se mlčet

Nedá.

Při pohledu na ty vaše směšný červený kartičky a popletený barvy (bacha na ty barvy, krucinál! vajíčko! cihla!) se fakt nedá mlčet. Hlavně když mluvíte úplně všichni a mně byste to nejradši zakázali. Protože svoboda slova je vám sladší než rty vaší milované. Nevadí mi, že mě nikdo z těch starších (ergo moudřejších, že ano) neposlouchá, že mě nebere vážně. Nevadí mi, že se mi snaží vnutit nějakou univerzálně platnou pravdu že tuto je dobrý, ale tuto zase ne. V tom lepším případě mi dokonce řeknou i proč, to bych vždycky omdlela nadšením, když se někdo takový najde.

má vlast

každé ráno plive krev na stejné místo
majíc sametovou stuhu ve vlasech
žije minulostí – jenom tu má jistou
křiví tváře starších
mladších
všech

každé dopoledne cupitá pro dvanáctku
a džbánek její květinami ozdobený
houpe se s boky jak ve větru klas
jdu to já? nebo ty?
nebo žádná
z nás?

každé odpoledne po Národní bloumá
a čeká že se s tím konečně něco stane
že se zase páté kolo pochroumá
holé ruce mávnou
bílé útlé
zrána

každý večer píše romance a balady
o tom jak je to vlastně všechno hloupé
všechny pak v noci roztrhá a zahodí
večer je pasé
a ráno dříve
nechodí

a zatímco se má vlast každodenně ztrácí
my dvě nepřizpůsobivě pláčeme pod matrací:
– hele, co si vlastně myslíš o sametu?
– když na něj sahám, tak mám husí kůži...
a když to přeženu, tak samet – a to po sametu – 
tak to všechno mi vzalo tátu...

(Terezce, 15. listopadu 2014)

12. 11. 2014

nebolí

Víš
Ono mě to nebolí

***

Teda říkám si to
Pořád dokolečka
Dokola

Že ještě mám sílu
Odolat lidem strojům tobě
Být automatem na slova

***

Teda říkám ti to
Pořád dokolečka
Dokola

Jak už nemám sílu
Zahrabat všechny city v sobě
Být nejdřív tvá pak nulová

***

Vím
Ono tě to nebolí

10. 11. 2014

poznámka

neber si to osobně
mluvíš sice krásně, ale

tedy
čili
neboť
vlastně

ser na mluvu
piš básně

8. 11. 2014

hrozné noci

svou první hroznou noc si nepamatuju
(vždyť to bylo jistě tak dávno!)

zato druhou noc plnou strachu
si pamatuju až příliš

utekla jsem do ložnice
a ptala se plačky
prečo tak kričia
odpověď zněla jak z dálky
ako zo zahraničia

od tý doby přibyla léta i další věci

sny o skoku zpod oblaků
sny o tom, že někdo má rád
ale po probuzení se ukázalo
že na to sere
kamarád

sny o kolejích za svítání
sny o tom že svůj život bráním
že dýchám lehce
jako pták...

třetí noc byla nekonečná
trvala hrozně dlouho (i ve dne)
když začalo svítat
poznala jsem
jaké to je když známým hlasem
promluví šílenství
merde!

a hezké noci ustupují těm hrozným:
krčí se za sloupem s plakáty
a před obrazem pantáty
páchají sebevraždy –
tak zemřou hezké
a budou mladé
navždy


6. 11. 2014

pražské smutky

vločka na krku
a jízdenka v levý kapse
to aby byla blíž srdci

a první slza do Vltavy padá
rozplyne se pod hladinou
jak slovo ryby němé

– pověz mi
racku uchechtaný
kdypa se zase sejdeme?
neslušná samomluva
a věty bezpředmětné… –

nenávist k davům
pivovar smrdí jinak
ale mí Rusové mi rozumějí

nesuď graždanina podle Putina
68 je pro ně Jágr ne tank
jsou mladí a tak upřímně se smějí

jen jedna věc by je mohla štvát
že v týhle zemi budou navěky
za hnusný šváby a Rusáky

3. 11. 2014

slaný blues 140+

je mi jedno že to není jak od Kainara
vyklop si do krku celou slánku
a potom zpívat zkus

chci zmizet jak nad horkou vodou pára
dopsat tu zpropadenou stránku
slaný blues 140+

5. 10. 2014

#9: někdo to špatně snáší

Nestačím se divit, nestíhám se naivním vnitřním hlasem č. 34 uklidňovat, přeřvává ho hysterický hlas č. 42, omdlívám mezi futrama, tahá mě do postele, facky, studená voda, tak už, nadávám i tomu, kdo za nic nemůže, čtu si žvásty z jazykový teorie, ale stejně je nevnímám, ani nad nima neusínám, jak se mi to vždy dařilo nad dějinami umění, piju na prázdnej žaludek, Priessnitz, brečim, mám hlad, cigárko v pyžamu před domem mezi nočními poutníky poznamenanými horečkou sobotní noci, radši ještě jedno, standing on the edge of sanity, again, because of you, again. Život bez tvýho přispění je totiž zkurveně krásnej. Tohle je ten hnus, kterej mám za ten skvělej čtvrtek. Nic není zadarmo.

a ty?
„slunce ukrytý 
ve vlasech máš
snad mě někdy schováš
před světem

14. 9. 2014

psáno nevím pro koho

já jako víla roztomilá
ti vlezu do snu
zhůvěřilá

a pod taktovkou měsíce
v růžové krátké košilce
budu ti skládat
sonety

posečkej se mnou do svítání
a uvidíš, že ty se bráníš
útoku ptáčků papírových
víc než já

tak zavři oči
můžu dál?

13. 9. 2014

pohádka

byla jednou jedna ztracená dušička
co utekla vodníkovi z hrnečku
a pak potkala hrobníka

vodník se o ni nestaral
a hrobník byl strašně rád
že někdo potřebuje hrob

zazpívala mu písničku
ze svýho života
na konci brečel hrobník
i jeho lopata

když utřel slzy
tak jí řekl:

malá moje
ty ještě nesmíš umřít
smutno mi je z toho
o čem jsi zpívala

dušička zavzlykala:

je to tvoje povinnost
a taky moje radost
bejt mrtvá

pro tebe hrob kopat nebudu
leť si s větrem o závod
dej si ještě jeden chod
na hostině živých...

dušička zavyla jak raněný pes
a hrobníky z celýho světa
marně ukecává až dodnes


6. 9. 2014

bez názvu, bez bázně, bez Hany

a tak si třeba umři
stejně o nic nešlo

bylo to slabý heslo

nevnímám tě
mám totiž leden
to abych tě nezabila

watching through the looking glass

běží mi v hlavě tisíc filmů
některý prožitý
některý vůbec ne

jen tě cenzorova ruka pro dnešek vymazala
takže nedostaneš honorář
se s tim smiř
pionýre
chlapče malovaný!

nevnímám tě
nevnímám tě
nevnímám tě

surrender before I destroy your reality with my broken dreams and illusions





5. 9. 2014

random thoughts #8

Ahoj slunko, tobě to teda dneska sekne / ale místy pálíš až příliš / já bych radši trochu studenější počasí, ale podřídím se / v práci je to nuda, šeď, bída a málo lidí, takže si vyhrň rukávy a tvař se, že se umíš podélně rozpůlit a udělat za málo peněz hodně muziky, protože tak je to dneska všude / ale držíš hubu, protože každá hodina navíc se hodí / zmrzlina za tričkem, léto ještě neskončilo / to je tak nefér, když se tu někdo cpe lososem a ty musíš jíst kupovanou sekanou, která už ti leze ven i ušima / život je děvka / umytý vlasy, kafíčko, jooo, to by šlo / vypadáš tak nějak... hezky / na klopě placku jak psí známku / štráduju si to na náměstí, všude davy už teď, nechci to vidět večer / jé, vy jste tu dřív / hodinky se hodí, hlavně nám učitelům, že? / takovou milou učitelku chci taky / tak jo, každej si čapněte jedno zvířátko, ale ještě máme čas! / třicet sekund, všichni na místech! / jedeme! / usmívám se, mávám nožičkama i křidýlkama svýho cvrčka, koukám do světel a na lidi a do světel a do dálky a přeju si, aby tohle loutkový kouzlo nikdy neskončilo /  ale on už je konec, tak si mávnu baretem a ukloním se a pak spořádaně pryč / cestou domů rozhodím letáky, ale najednou se vymaním z davu a je to tu / ta pitomá izolovaná nálada / nepatřím k žádný skupince trefených hus ani promenujících se mladých houserů / olovo na lidi dám, jó / posmutnělá cigaretka u Komorního / a domů, do postele / stejně jsem se na kolotoči ještě ve tmě začala neskutečně hihňat, protože jsem přemýšlela, co si přát, až pojedeme... a mysl mi mezi ostatními možnostmi nabídla Mistrův světový mír. :-) 


(foto @plzen2015)



3. 9. 2014

Vychlazená desítka

1. Zdeňka Bezděková – Říkali mi Leni
„Tak ty prý ráda čteš?“ 
„Jo.“
„Něco bych tu pro tebe měl…“

A já četla. A četla znovu. A ještě jednou. A ještě. Pláču, nedbám, čtu dál. A znova pláču. První setkání s válkou.
Tuhle knížku mi dal asi před deseti lety pán, který bydlel v našem paneláku už od té doby, co ho postavili. Byl něco jako můj děda. Stačilo seběhnout dvě patra a nechat se unést časem. 
Obal se potrhal. Plátno na deskách jsem polila modrou barvou a snažila se to zamalovat. Fialový klíček a fialová ořízka ale vydržely. Moc krásné ilustrace. A v sedmnácti jsem se k ní vrátila ve škole. 

2. J. K. Rowling: Harry Potter
„Tak za túto poukážku vybereme nejakú peknú knižku, áno?“
„A můžu dvě? Já bych chtěla ještě ten zpěvník ke klavíru!“
„Tak tento zelený a čo k tomu?“
„Jéj, mamí, pozri, na to sme boli s pani učitieľkou v kine!“

Takže kromě Kamene mudrců šel s námi domů i zelený zpěvník Já, písnička. Nejlepší soutěžní odměna, tyhle poukázky do Moudrý sovy. Ale to není podstatné. Všechny díly jsem četla aspoň třikrát. Návrat na jejich stránky se konal nejčastěji v době nemoci. Srkání čajíčku a srkání děje z Bradavic. Poslední díl jsem si ale nekoupila. Nejdřív mi to bylo líto, ale všechno špatné je pro něco dobré. Ten chybějící oranžový hřbet ve své knihovně vnímám jako to, že moje dětství ještě tak úplně neskončilo.

3. Anthony Burgess – Mechanický pomeranč
Asi třetí rande, někdy večer, někde na zastávce:
„A četlas Mechanický pomeranč?“
„Né, co to je?“

O pár dnů později na hodině ruštiny:
„Ježiš Maruš to je zase nuda, čti nám!“
„Nooo, nevim, kluci, jestli se vám to bude líbit…“
„A co to vůbec je?“
„Mechanickej pomeranč.“
„Ty vole, Honzo, to bude nějaká kravina.“
„Furt lepší než Pojechali, do prdele. Čti!“
(…)
„Tak to bylo hodně hustý! Pak nám řekni, jak to dopadlo!“

4. George Orwell – Farma zvířat
„A to sis půjčila sama, jo?“
„No, jo. Zahlídla jsem to v čítance a minule, když jsem si šla pro Burgesse, tak jsem si vzala ještě tohle.“
„A není to na tebe moc těžký?“
„Ne, vůbec, dost mě to baví. Naopak, pančitelko, nezlobte se za to na mě – vážně mě nebaví úryvky v čítance.“

5. Frederik Pohl – Gateway
„Copak sis to přinesla?“
„To ještě nevím, miláčku, ale pamatuješ, jak jsi tak strašně vychvaloval Obchodníky s vesmírem? No tak tohle je ten samej autor. A má to víc dílů, asi čtyři.“

Moje nejmilejší scifárna. Bez legrace. ♥

6. Václav Hrabě – Blues pro bláznivou holku
Není mi dobře, tak utíkám. To je vám divný pocit, být večer v městě sám. V novém kabátě se starými verši. Blues pro Vladimíra Majakovského čtené za svitu pouličních lamp. Ty II., kdy kytara zní v hlavě, nedá se recitovat, jen zpívat. Bolelo to, ale tak nějak krásně…

7. J. D. Salinger – Kdo chytá v žitě
„A co na tý knížce vlastně vidíš?“
„Má perfektní obal. A vůbec, ty už si nepamatuješ, jaký to bylo, když jsi byl jako Holden. Já to mám čerstvě za sebou. Možná proto mi to přijde tak… blízký, tak dosažitelný.“

Historie se opakuje, další poukázka ze soutěže. Nedávno jsem zahlédla tenhle název a už se mě nepustil, stejně jako Tramvaj do stanice Touha nebo jiné názvové klenoty. Jak to, že punk skončil zrovna v Helsinkách? Krucinál, vysvětlete mi to někdo! To je ten, co napsal Nebela? Nekecej! Jé, tu už jsem dlouho ve skladu neviděla; nevadí, objednáme, bude tu ve čtvrtek. Těším se, už cestou domů rozbaluji. Domů nedojdu, zkejsnu na lavičce v Křižíkových sadech, poslouchám tramvaje a čtu do zblbnutí. Podruhé čtu o den později všem doma. Potřetí předčítám Nikitě na lavičce u muzea. Krásný lidi. Ole. Údolí dutých hlav. Skvělý fotky. A hlavně jsem díky ní objevila další skvosty, jako třeba Nebe pod Berlínem, Potichu, anebo ty podmanivý a vše do podzimna zabarvující Priessnitz. Je ze mě jejich nesnesitelná fanynka, poslouchám je do zblbnutí hlavně na cestách vlakem a stále nemám dost.

9. Terry Pratchett – Zaslaná pošta
Prázdniny u babičky jsou vždy ve znamení čtenářského maratonu. Vlahoš oslovil celou rodinu a za jednu knihu se stihl stát jednou z mých nejoblíbenějších postav placatého světa na želvě a čtyřech slonech. Dala bych to jako povinnou četbu pro všechny pracovníky České pošty. Pošta musí proudit!

10. Sylvia Plath – Pod skleněným zvonem
„Tu báseň jste přeložila hezky, sice poněkud mimo, ale hezky. A znáte od ní taky nějakou prózu?“

Tuhle knížku bych měla mít doma. Aby mi v okamžicích mého bezbřehého a ničím nezpůsobeného smutku a žalu připomínala, že jsem, že jsem, že jsem! 

Vešlo by se jich ale mnohem víc. Vlastně celá knihovna.

1. 9. 2014

tohle není báseň

chci zpátky svýho uprchlíka z Dachau
co kvůli mně sral na školu
co kvůli mně zmlátil svýho bratra tak
že měl tři tejdny dlahu na pravý ruce

chci zpátky tvou sladkou nevědomost
s příchutí mléčný čokolády
ale i s tou nevědomostí jsi byl znalý víc než dost

trochu to skřípe
a pálí to jak rána
posolená

proč myslíš že pořád utíkám?
protože jsou tu lidi co se mají zle

a pak jsi tu ty

hádáš se se mnou o kravinách
a bereš mi chuť k dechu
jenom tak
protože ty jsi teď ten dobrý geroj
a já ta společenská pijavice

tak slečno
do půl těla
a ne-dý-chat!

zrentgenuješ splín a pak si kopneš

můžete vydechnout
klidně naposledy

это не стихи
to je srdcebol

random thoughts #7

Už len 22 dní, prosím nezabudni, čas sa kráti / ještě 22 dní volna a pak budu buď smrtelně nadšená nebo smrtelně znechucená / „víš, nesnášim, když studenty oslovujou vážený kolego/kolegyně, hlavně to nasere od těch, co to myslí asi stejně, jako kdyby ti řekli vážený blbe / pravidlo dne: nikdy, ale prosimvás, fakt nikdy nevystrkujte zadnici na ježka! / a už vůbec se nesnažte hledat dobrou práci, protože i ta vysněná a ve vašem oboru se někdy ve sračky obrátí, na, tumáš kapesník / zle mě chápeš, já nejsem bezcitná svině co ho nemiluje a utíká od problémů, jen se dlouho zlobím a taky vím, kdy je lepší nechat to plavat a jít na sever od ráje, funguje to… / nutno říci, že jít včera v tom hnusným dešti pěšky do Hradiště, nechat kapky kapat na můj somráckej kabát a poslouchat dosud neprozkoumané kusy od Priessnitz bylo tak… kurevsky krásný! / tak moc, že bych to vyměnila za teplou postel a sprchu a suchý oblečení a šla až někam… však vy víte kam / nebo radši nevíte, já taky dělámže dělámže dělámže se zajímám, že se dojímám / oh wait, já to vlastně nehraju, neumím to hrát / včera ve smutku úplně náhodou potkat Fučíkovo Lidé, měl jsem vás rád, bděte!, Moskvičův oblíbený citát / a krásný plakát k inscenaci Утомлённые солнцем, tedy Unaveni sluncem, naléhavě musím znovu vidět a nejlépe na prknech / ale to až se utopím v Bulgakovových slovech (a v jeho divnejch očích, za deště) / tak zazpíváte mi blues?


27. 8. 2014

psáno pro Mistra IV.

jdi do háje!
bum prásk ticho ulice

je chladno
ruský film milé děti
popotáhnu si svůj kabát
to prapodivný PVC
sešitý červenou nití
to aby díry byly vidět

drží ho pohromadě síla vůle a můj vztek

sahám do kapsy pro světlušku
je to dobrý – už je klid

a zasteskne se mi po konverzaci milý
a po očích co se mi k tobě nehodily

zavírám se na osm knoflíků
a pak si vzpomenu na ráno
jak jsem se zaposlouchala
a zasnila tak moc
až jsem přeslechla kroky

„mám šest strun na kytaře
mám květinu na jaře
a knížku mám tu co čtu rád
a gramofon co přestal hrát
když přišel k nám
dlouhý čas neodeslaných dopisů“

zase sedím tam co stál sovětskej porybnej
je to tam takový pustý
řeka přede mnou
banka za mnou
zhasínám světlušku
a domů

já vim
nejsi žádnej romantik
ale…
přijdu domů a ty píšeš!
c'est fantastique!

26. 8. 2014

random thoughts #6

Úterý mi najednou přijde stejný jako pondělí / vlastně všechny dny mi teď přijdou posraně stejný, jen o víkendu nemusim do práce / dlouhý prázdniny, jako jo, dobrý, ale má cenu se do něčeho pouštět, když budu mít za chvíli po srandě? / od tří do pěti jsem poslouchala déšť, v pět jsem se přesunula k počítači, odepsala na pár zoufalých keců na emotional baggage (vesměs starosti o ničem) a pak jsem šla o postel dál, good night, miss Insomnia / chtěla jsem napsat nějakou velmi úžasnou poemu o ničem, ale místo toho tady jen sedím, totálně bez života a ani nevím, jestli se mi chce dopsat tenhle žvást / slova co drží nad vodou číst pořád dokola / a jeden den, díky kterýmu se taky nepotopim, jeden pitomej prázdninovej den, kterej je ještě strašně daleko / proč se vlastně říká head over heels, proč ne heels over head? ale to já jen tak, cvrnklo mě to do uší / přežrat se cuketovým koláčem se mi jeví jako adekvátní řešení, až mě vyhodí ze školy, tak ho budu pašovat na Ukrajinu, protože mami máš ho strašně dobrej / chce to čaj / a cigáro / volná klávesnice a starej popík až navěky.

21. 8. 2014

dobrou chuť

našla jsem čokoládu s oříškama
a taky sladký šneky z listovýho těsta
chlebíček lososový
hrozno růžový
borůvky veliký jak pěst
(a sladký jak tvoje nevědomost)
čokoládový plaváčky do mlíka
co je děti nechtěly snídat
a od psa ohlodanou kost
nahou jako svědomí celýho města

najednou však někde v půli hostiny
mezi rizotem a smažákem co nechutnal
na mě vykoukla lidská ruka
čistě uťatá zcela bez viny

a podala mi banánovou roládu

a já slušně poděkovala
protože tak mě to doma naučili
ještě když na mě byli dva

teď jsem na sebe sama
a je to krásně krutý
v klidu jsem žrala dál
vždyť jde o přežití…

20. 8. 2014

random thoughts #5

Padl žal na večer srpnový, víš jak to myslím / dneska to byl nějakej divnej den / víno došlo, tak to bylo málo barevný / celej den si ledovejma rukama sahám za krk, abych se ochladila, a jak si cejtim tep, tak mě to strašně znervózňuje / a stejně mám hnusný nehty / do roboty se mi velice nechtělo, ale co už / a je mi dneska tak zle, že prostě kašlu na nějaký rozlučky a promítačky a chlastačky a všechno / tvůj mail o práci mě rozbrečel, ne že ne, dyť jsi od tý doby, co jsme se v prváku potkaly, skoro jak moje ségra a teď mi napíšeš že tě čekají takovýhle sračky od života / prostě nechápu, neni to fér / zasloužila by sis taky jednou něco hezkýho / a tak si tiše brečím do čaje a přemýšlím, kam se půjdu projít takhle potmě.

18. 8. 2014

random thoughts #4

No dobrý ráno / konečně vyspáno, po třech dnech už bylo na čase / na vyklepaný klávesnici se píše tak krásně / no tak promiň že do ní mlátim, 'sem se učila psát na stroji po dědovi, starý zvyky nepřeučíš / ahoj Maru, nebudim? napadlo mě, že v jedenáct už bys mohla být mezi živými / jo, to taky jsem, kam teď? na čaj, dobře, milý bobře / no kurňa, nějaká veselá, co do toho nasypali? / ľubovník, are you kidding me? / to je rusky? ale kdepak Nikito, to je slovenčina / jéé, koukej na tu fotogenickou zeď / a co myslíš, sluší mi tenhle hadr? / nacpu ti to do ruky, už se zase potřebuju svlíct / tyvole už to zase fouká, musim se oblíct / fotíme ve Veleslavínce zeď u Parkánu, tam otevřený všechny okna a z každýho průvan vyhání záclonu, já na to: „hele, to je hustý, foť ty záclony! to je jak kdyby vystrkovalo sedm nevěst prdel z okna!“ / Maruu, dělej, piš si to! nebo to zapomeneš a já se nebudu mít čemu smát, až málem upustim desetitisícovej foťák / ale já tu slaninu chtěla víc přejetou / lavička u muzea, juchú / mlýnek, tibetische mlýnek, kdy půjdeme na tu cestovatelskou výstavu? / téda, tady to funí / už vim, jak se cejtí dlouhosrstej pes a co je to ten #badhairday / Maruu, ty mě zabiješ / já vim, ale aspoň přes ty vlasy nevidim na ten posranej svět / jsem ti koukala na ty rakve, puntikatý se nedělaj / to je blbý, to si ji budu muset vyrobit sama / tak se měj krásně – co blbneš, jedu s tebou tři zastávky! – ježiš promiň! / no co, blbý lidi taky lidi / a doma překvápko v inboxu, tohle pondělí nemůže bejt lepší.

16. 8. 2014

rajská hudba

je to krásný jak kdyby to napsal I. F. Stravinskij
nebo jiná hudební mrtvola, to je fuk:

nejdřív takové malé klepnutí a pak rána
od průvanu nebo od tvý ruky
a ozvěna asi vteřinová
a kroky cestou po schodoch

ta symfonie zámku a klíče dřív děsila
a vlastně na okamžik děsí vždycky
znamenala nějakej průser
tamtoho co mě už nechce znát
ale dnes je jak rajská hudba
spanilá
a přece trochu smutná

prý nechceš jít sám
ale já dnes musím zůstat tady
v zájmu sebe
v zájmu všech
buď chcípnu nevysvětlitelným žalem
nebo hlady

po téhle krátké symfonii zámku a dveří
se zkažený duši ulevilo tak moc
že na chvíli otevřela oči
a nebála se nadechnout
jen se rozplakala
a pak rozlila
rozklepanou rukou
kafe od rána



když ruka nemotorná sahá po umění

Lidovky praví, že zlínská výstava Natalie LL Jestem! byla uzavřena dříve. Z technických důvodů.
Jsem to nechápala.

Jak pravil jeden moudrý mladý muž:
„Lidstvo stojí, jako každý rok, na kraji propasti. Jen je zas o krůček dál.“
O krůček dál. Každý den jsme o krůček dál. Pokroková společnost, co má prej cíl a směr. (Spíš poskoková, ale to už je jiný příběh na jiný den.)

Máme urychlovače částic, máme skoro všechno smart a online, víme toho opravdu spoustu o všem možným, ale stejně nás rozhořčí k nepříčetnosti tak normální věc jako sex. Není to hi-tech, je to oldschoolová jízda, ale bez něj byste s největší pravděpodobností nemohli nyní sedět na zadku před kompjůtrem a číst mě.

A tak zavíráme výstavu, která by mohla v klidu dožít svého konce s patřičným omezením co se týče věku návštěvníků a varováním pro slabší povahy od Lucky Borhyový. Chováme se jako omezení tupci, pro který je králem nějakej Franta co maluje krajinky. Trejdmárk Český republiky. Tímto nechci hanit Frantovy krajinky, bezpochyby má talent, ale na lidech je báječná právě rozmanitost. Frantu bavěj krajinky, nachází díky nim vnitřní klid, všechno je tam, kde má být. Někdo jinej prosí kolemjdoucí, aby kokrhali, další stojí v obchoďáku jako hosteska a všem říká jau jau říkej mi řeko!, někdo profituje z merda d'artista a svět je v rovnováze, kolečka se točej, mám vás ráda a nechci se zabít.

Fakt to nechápu.

Proč? Bylo nám čerstvých šestnáct a tu figuru jsme prostě nakreslit neuměli, nejvíc nás bavily vzory na spoďárech, protože tím se dal skvěle zabít na kresbě čas. A šli jsme na výstavu erotických aktů pana Kovaříka. Žádný jeptišky, sem tam byly holky dvojmo nebo vedle zvířete. V pětašedesátým mu podobný věci za dvacet čtyři hodin sundali a zakázali. A my to šťastně zažili a přežili v roce 2011.

Umělci neustále testujou, kolik toho vydržíme. Manet rozhodně z dnešního pohledu nedělal žádný porno, a kolik lidí nasrala Snídaně v trávě. Kdy začneme omdlívat z prostřelený ruky, kdy se poblejeme z rozřezaný krávy víc než z kocoviny, kdy nám vlastní smrtelnost připomene mouchama obraná kravská hlava... Za ta století byste si na to jejich testování už mohli zvyknout. Co třeba tu novou cestu přijmout jako hru, jako výzvu, jako možnost k poznání sebe sama. Nebo jako směrovku k poznání světa. Umění nekouše, vážně! Dyť to byly jenom fotky, kterejch jste už pár museli někdy vidět. Tak nedělejte hysterický scény, nezavírejte tu výstavu a koukněte na fotky Jána Hronskýho. Punk art, pak mi napište, že nejsem žádná dáma, a já vám zatleskám a pošlu pusu, protože máte pravdu. Nejsem. Je mi tak skvěle.



Musim souhlasit s odborníky z článku. Necítím se být odborníkem, vážně ne. Ale mají pravdu.

A můj nejkrásnější skoroobraz, kterej už taky pobouřil dost mých návštěv? Dalí, 1929. El gran masturbador. Printed in Switzerland.


15. 8. 2014

random thoughts #3

Celej den se snažim ze sebe udělat člověka, jsem prostě naprosto nepoužitelná a nepříjemná a hnusná a nechce se mi nic dělat / Animals, Wish You Were Here a taky pro změnu Abbey Road / co tady děláš? / jo aha on je lážo plážo pátek, promiň / no to je sice moc hezký, ale musim do práce / zmoknout na posledních pěti metrech před vchodem: splněno / nakupovat v pátek odpoledne, to radši umřít / yaaaay, už jsi tady, no to je dobře! / tak jedem / děláš si prdel, ty chceš taky běhat schody v Bohemce? / a tak mě to nesere, mám trénink, viď / krásný mraky / můžu tě už taky jednou pozvat na něco já? / ugh, promiň, tomu dortu ani tomu „baristovi“ nešlo odolat / dobrý vědět, že si už nepletu větší, menší a rovná se / na žádný teorie se mě neptej, od logickýho mudrování jsi tady ty / na mě káplo / jedem! naviguju! zabijem se! / dobrý, do kina jsme dojely / to som zvědavá na tu tvou romantyku / tys mi neřekla že to je od Woodyho! / až na ten sladkej konec to bylo krásný, ty dialogy, ó bože, ty dialogy! / zima jak sviňa / jedu domů / ne, dneska nebudu kníkat až do rána, protože zejtra jedu zase někam do pryč / a stejně myslim na Mistra.

13. 8. 2014

random thoughts #2

Hele, jedeš s náma / jo, ale předtím mám ještě nějakej nevyřízenej byznys, ze kterýho mi je dneska fakt do breku, celý dopoledne poslouchám Viktora Coje a je mi blbě / ne, nechci tam odvézt, musim jít pěšky, musim si zakouřit / tak jo, kapitola uzavřena relativně bez bolesti / skáču do auta / jedeme na Vlčtejn, počasí na hovno, ale je mi dobře, nemusim bejt doma / zvláštní, jak každej řidič mává na chodce úplně jinak, některý jako kdyby chtěl poplácat po zadku, jiný zase jako kdyby odháněl mouchy a támhleten zas skoro hajluje, no koukej na něj tyvole / lidi co jezdí autem jsou prostě funny / ty máš s sebou knížku? uka! / tyvole, ten je dobře nasranej na celej svět / máš deštník? mám, ale co osobní prostor?! / cestou zpátky posloucháme Lou Reeda, vzpomínám na promítačku na Jižáku a je mi všelijak, jenom ne veselo / usměj se, cvak, blesk! / nefoť mě, já přemejšlim! / jdem se najíst, ne? copa by sis dala? já nevim, třeba suchej rohlík... tak jo, dáme si ho mokrej / hurá domů a pak do roboty, och ne / na náměstí Republiky je stále ten děsně pěknej trafikant, pane, nechcete na chvíli zavřít krám? / těšim se na pátek.

„Men of good fortune often cause empires to fall
While men of poor beginnings often can't do anything at all
The rich son waits for his father to die
The poor just drink and cry
And me 
I just don't care at all“
„Смерть стоит того, чтобы жить 
А любовь стоит того, чтобы ждать...“

12. 8. 2014

random thoughts

Tak když jdu na koncert, tak prostě počítám s tím, že tam budou veselí lidé, už z tebe fakt kouká ten fízl nebo opravdu stárneš / by jeden nevěřil co dokáže jedna jediná pitomá knížka v kapse, děsivý, pokaždý když začnu něco psát, tak jako kdyby to už ani nebylo moje, kam se poděla Marietje? haló? jsi tady? nebo tě Mistr sežral? / svou budoucnost vidím zavřenou s etymologickým slovníkem v kumbálu za naší potenciální kuchyní / vybíráš místo v kině jak Sheldon Cooper, chce se mi z toho spát / bolí mě rameno, asi se dneska nevyspím / v sobotu na chatu, to bude zase jídla a doufám že i nějaký pití, ale asi jo, když jedou naši dva alkoholici, chlapi, vy mi jednou zachráníte játra, když už žiju s abstinentem / proboha proč by nějaký dítě říkalo mámě mamísku, brrrrr / Kutná Horo, podzime, jste daleko! / od tý doby, co jsem potkala Mistra, mi to kuřivo samotný prostě nechutná, tak jsem to rozdala / přestaň si konečně broukat tu Elišku, už to děláš skoro rok v kuse / zase jsem po dlouhý době prozkoumávala divnověci Divnýho Ala, umřela jsem smíchy / mám červenej jenom jeden nehet, protože to je punk / umřu.

10. 8. 2014

krásný plány

kouřim vysomrovanej mentolovej vzduch
otrávenej jako tohle století
a v duši jsem už odepsána

a zítra pěkně časně zrána
až pracující budou pracovat
a důchodci rabovat

tehdy si vezmu červené šaty
a podpatky
a projdu se po gorodu

s úsměvem největší děvky týhle republiky

prej mi všichni platíte školu
že jsem si nějak nevšimla
to je tady poplatek
a tady žádost
a tady podpis ověřenej podplacenou oční bulvou

tak vypadněte
slečno
nashledanou
na nenáviděnou

protože študáci a inteligenti
se nenávidějí snadno

proto si občas hraju na debila
mám na to skvělej papír zánovní

a až nebudu ta mladá rudá víla
tak se vám v urně na krku rozední

8. 8. 2014

psáno pro Mistra III.

normálně si ve vlaku ráda pokecám
ale dneska chci mlčet
a smát se
(a nebalit průvodčího)
smát se tomu jací jsme tragédi
smát se Tvým cigaretám
které jsem viděla naposled někdy před patnácti lety doma na stole
možná si zdřímnu a nechám si zdát...
o Sudetech?
o Kutné Hoře?
o Štenglovi?
anebo o tý svatbě?
(nikdy nevím jestli svatba nebo svadba
zasraná slovenčina –
ale ľúbim ju)
moucha mě identifikovala
jako mršinu vhodnou k posezení
a já mám pocit
že nad Vaše básně není...

///////

vážení trpějící
omlouváme se za zpoždění tepu

///////

Halas vedle Vás v batohu haleká
sladká bude má autorská odveta
sladká jak jablko z klína od Sei–
ale hovno, od Tebe!

//////

pustim si Lou Reeda
a možná někdy ahoj ve snu
Ty jako K.
já jako Tvá Frída
už dost
už ani nehlesnu!

//////

P. S. Miluju te–тихо, молчание!–
miluju Hraběte.

6. 8. 2014

„sám a sám teď píšu Vám“

Milá maminko,

už několik dní mi v hlavě leží to, co jste napsala

Ani nevím, odkud začít. 

Pája byl pro mě skvělej, úžasnej; jen by mu to nikdy nedošlo ani kdybych mu to napsala na něco hodně tvrdýho a pak mu to omlátila o hlavu. Někteří lidé zkrátka takoví jsou, občas jsem na tom stejně. Vyměnili jsme si tolik slov, že víc jsem jich snad napsala jen do svého rozepsaného románu (který neexistuje). Dokázal mě rozesmát před svítáním, kdy bývá v hlavě největší tma, rozehnal i mou setrvalou níži v duši, alespoň dočasně. Když fňukal, že je zase Valentýn a on je zase sám, tak jsem mu poslala růžovýho slona z papíru a pár řádků k tomu. Protože věřím tomu, že dobrej člověk není nikdy sám a taky proč mu neudělat radost? Pozval mě na pěkně drahej koncert, jenom tak, protože mám tu kapelu taky ráda. Dodnes to nechápu. Mírně přiopilá jsem mu cestou z absolventskýho večírku prostě musela zavolat a říct mu, že se těšim, až se zase uvidíme, že se mnou určitě musí do muzea na skvělou výstavu angličáků a jiných autíček (kterou jsem nakonec o jeden den prošvihla), že budu klidně zase na Rokycanský mrznout dvě hodiny a mávat na každý modrý auto jako blbá, protože na dálku blbě vidím, nebo že se projdu pěšky do Prahy, až budou trochu teplejší noci... A tak dále do absurdna přes nekonečnou návštěvu knihkupectví, dýchánek s Kofolou, vysvětlování algoritmu na příkladu s ponožkama, keškování potmě, plánování mého únosu, „nakresli mi beránka mývala“ nebo testování toho, při jaký rychlosti v autě zblednu. Až jsem si někdy říkala „škoda, že jenom kamarád“. 

Občas si ze sebe dělal srandu, hrál si na slečinku, to jsem mu pak říkala princezno; ale tak zasmála jsem se tomu a dobrý. 

„A tak moje nejoblíbenější jméno je to moje, viď. Na to, že jsem měla bejt Franta, tak je úplně to nejkrásnější. A pak se mi líbí Monika, kvůli významu... ale víc asi Markéta/Margita, protože to je babi a je to taky na M. Ale vždyť Pavel je taky hezký!“

O to šílenější pak bylo, když se mi s tím svěřil-a. Šla jsem spát s tím, že ráno moudřejší večera. No napsat ráno „dobré jitro, sire“ asi nebyl ten nejlepší nápad. Tohle nebyla situace, kterou spláchnou dva panáky. A fakt si neděláš srandu. A co s tím jako chceš dělat. A co teda jako bude. A chápeš že to je spousta doktorů, pořád, dokola (mám strach z doktorů). A co bude doma. A džínová sukně a proč to říkáš zrovna mně a copa já s tím teďkonc zmůžu a kdesi cosi. 

No, bylo mi jako kdyby někdo umřel. Jak tělo bez duše. Několik dní jsem nemusela v kuchyni použít slánku. Fňukala jsem do zpráv, seděla jsem dnem i nocí u vyzáblice na nábřeží a koukala na mraky a na řeku a bylo mi do pláče. Neměla jsem to komu říct. Důvěra je skvělá věc, dokud se nepomuchlá, ale občas mi díky ní ostatní nakládají zbytečně těžké věci.

Když jsem ji od přiznání viděla poprvé, tak jsem pak několik dní nevěděla, co se sebou mám dělat, abych se trochu probrala. Bude to dobrý? A co když ne, co pak?

(...)

„Léky“ bych určitě ještě promyslela. (Kači, s tím autem máš sice pravdu, všechno je dneska riziko, ale zdraví máš jen jedno, tak to zvaž, prosím. Nejen já chci, abys tu s náma byla ještě dlouho a v pořádku.) Sama jsem musela přes půl roku užívat psychofarmaka, kde jediné, co se řeší, je dřívější užívání nebo přítomnost návykových látek v těle, jinak se předepisují víceméně náhodným výběrem, aspoň mi to tak přišlo („kdyby vám bylo zle, tak přijďte, vyměníme to“). A věřte tomu, že se mi do nich nechtělo. Podle příbaláku to fakt nebyly dětský vitamíny.

Obarvení vlasů jsem nesla těžce. Na takhle tmavě hnědou? Proč? Vždyť máš hezký vlasy! Hodí se k tobě! Ale stalo se. Já si taky koupím další knížku i když už je nemám kam dávat.

Uběhlo spoustu vody. Dost dlouho jsme se neviděly, maturita, život, čas, ale jsme v kontaktu. Dnes už to tolik nebolí. Jen to občas píchne. A právě naposledy mě to píchlo u Vašeho článku. To proto jsem napsala tenhle blábol. Protože na Vás od té doby myslím. Tu holku chci vyhlížet spolu s Vámi.

Přeju Vám hodně síly a trpělivosti. Ono to snad dopadne dobře.

S úctou

Marie S.



3. 8. 2014

jak bylo?

hučí mi v hlavě tisíc včel
ticho?
hluk?
žere mě zevnitř malý ďábel
nikotinová odvykačka
a alkoholu poskrovnu
v posteli mrtvého ptáčka
a na zápraží lucernu
ozvěny krásnějšího ticha
si v noci v hlavě rozvinu...

já nemít tuhle rodinu
tak se mi mnohem lépe dýchá!

psáno pro Mistra II.

-pokračování z offline prázdnin, psáno kolem půlnoci na dvoře-

tak jsem stála a koukala na hvězdnatou oblohu
měla jsem pocit že mi svět šlápl na nohu
povídám si s Tvým přízrakem když nemůžu spát
raději mi neříkej že bys se mnou žvanil rád
kvůli Tobě každou noc mám výčitek spoustu
že jsi mi snad dražší než můj kuchař
toastů
vajíček
zmrzlinových srdíček
a jiných zaláskovaných snídaní
řekni mi jak zapomenout na Tvůj přízrak ze tmy
a já si to navždy zapíšu jen proto
žes to řekl Ty

o kapkách a tak

krůpěj potu trochu nesměle
stéká rovnou dolů po čele
v krůpěji odrážíš se ty
dobyvatel mojí planety

pršet nemusí
stačí že kape

1. 8. 2014

prázdninový deníček

slovo
jedno jediné
stačí slovo a už se neminem'
vyplázni jazýček
na mě
do mě
hotovo
už se neminem'

27. 7. 2014

psáno pro Mistra

předčítej mi řád chaosu
postav mě přesně na osu
blažené nevědomosti
a povídej mi o štěstí
o štěstí, které napíšeš
o věcech, které neřekneš
mé smutky svým smíchem spal
a buď můj  malý svatý grál
kalich ironie, hořkosti
jenž promění mé neřesti
v popel, který již nevstane
a pak v Tvé pěsti sevřené
se náhle zjeví rozcestí
absolutně zkaženej?
tu zkaženou ruku mi dej
a veď mě do říše hniloby
tam mě rozlož
foukni
a já v plné plísni rozkvetu
pokračuj
chci přečíst tvou odvetu!

25. 7. 2014

конец

Ne.

Ne, ne, a ještě jednou ne.

Radši budu mít svůj krátkej a posranej život. Because it fits me well.

Zkurvený elitáři všude okolo.

Jo, chtěla jsem to změnit. Chtěla jsem bejt za vodou. V (prý) lepším světě.

Ale to jde sakra blbě, když je vám většina věcí z lepšího světa tak trochu proti srsti. Chvíli se vydržíte tvářit, že to zvládnete, ale věčně to nejde. A když vám dojde pára před zlomovým okamžikem, tak se dělá co? Buď se skáče po hlavě dál nebo se utíká. A mě ta hlava kurevsky bolela.

Mrzí mě, že jsem přišla o kamarádku, ale myslím, že jako nadřízená mi fakt chybět nebude. Teď mě s odstupem času napadlo, že mě stejně akorát dostala tam, kde mě mít chtěla, bůhví, jestli se se mnou nebavila jen kvůli tomu. Myslím si, že asi ne, ale červíček hlodá.

Nebudu se hádat, když není o čem. Já moc dobře vím, že jsem to podělala. A vy jste to ale taky podělali. Tím, že jste ignorovali mou samosoudnost. Prostě dám vašemu dokonalému světu kvinde a najdu si ho jinde... sbohem (a dík za ryby)!

20. 7. 2014

15 rad budoucím kantorům

Dnešní článek nebude můj. Vypůjčím si ho, protože určitě stojí za přečtení. Našla jsem ho mezi starými papíry, když jsem doma třídila faktury a smlouvy. Tento administrativní úkol se mi sice nepovedl, neb v krabicích vládne již deset let chaos, ale nad tímto okopírovaným novinovým výstřižkem jsem se příjemně pobavila.


  1. Nemáte-li rádi děti, neučte. Běžte od toho. Jsou i jiná povolání, kde můžete zbohatnout.
  2. Máte-li rádi děti a kantořinu, učte! Jinde sice zbohatnete daleko dřív a pohodlněji, ale určitě nezažijete tolik radosti.
  3. Chvalte, chvalte, chvalte! Uchvalte se třeba k smrti. Říkejte svým žákům, jak jsou skvělí a chytří a slušní. A oni budou.
  4. Buďte nekonečně trpěliví. Co nechápe Pepíček dnes, pochopí třeba zítra. Nebo za půl roku. Nebo vůbec ne. No a co?!
  5. Odpouštějte. Odpustit se dá všechno. Nebo skoro všechno. Vše se dá odpustit a vše se dá během času napravit.
  6. Zkuste učit jinak, než jak učili vás. Nemusíte jen stát u tabule a mluvit. Nechte mluvit své žáky.
  7. Bojujte proti nudě ve své třídě. Ať se žáci na vaše hodiny těší, ať je to s vámi baví.
  8. Važte si svých žáků a respektujte je. Berte je jako partnery a přátele, se kterými se dobře cítíte a s kterými se vzájemně obohacujete.
  9. Hodnoťte jen to, co žáci umějí, a ne to, co jste je ještě nenaučili. Vyhýbejte se špatným známkám. Každý má právo dělat chyby a chyba je příležitost naučit se to dobře. Ani vy se nebojte přiznat svůj omyl. Vždyť chybovat je tak lidské!
  10. Neironizujte děti. Pokud si už nutně musíte dělat legraci, dělejte si ji sami ze sebe. 
  11. Dopřejte každému svému žáku radost z úspěchu. Každému a alespoň jedenkrát za den.
  12. Vzdělávejte se. Choďte na školení, jezděte na semináře, čtěte odborný tisk, buďte tam, kde se něco děje. Nelitujte času, námahy ani peněz. Váš šéf to možná neocení, vaši žáci určitě ano.
  13. Nebojte se. Jste-li o něčem přesvědčeni, stůjte si zatím.
  14. Alain Delon řekl, že jenom imbecilové nemění svůj názor. Nebuďte imbecily.
  15. Buďte optimisté. Nikdy není přece tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.
Hana Vaverková, učitelka, Olomouc

6. 7. 2014

Chcete ztratit motivaci? Tak mi zavolejte.

Mám totiž PhD. z University of Lacking Motivation (ne, tahle hláška mě prostě nikdy nepřestane fascinovat).

Tak si ze mě buďte nadšený. Věřte mi (zbytečně). Vkládejte do mě zbytečně velký naděje. Come on, do it.

Vy si spálíte držku, ale já se „jenom“ znova sesypu. To je oproti vaší spálený hubě přece úplný nic.

Jestli tu úterní schůzku přežiju, tak se náležitě odměním. Kofein, nikotin, velehora sacharidů a možná nějaký ten etanol.

Proč mi prostě neukážou na šanony třeba od K do S a neřeknou „tak hele, o tyhle se budeš s plným nasazením starat“… já to udělám, moc ráda to udělám! Jenže skutek utek, jsme přece strašně kůl a potřebujeme co nejvíc lidí. OMG, lidí znám spoustu, ale buď jsou tak inteligentní, že tohle nepotřebují, nebo jsou v takových sračkách, že je ani sebelepší investice posledních úspor nezachrání.

Ptáte se, co dělám? Měla bych pomáhat lidem, ale doktor nejsem. Měla bych to dělat zadarmo, ale dobrovolník taky nejsem. Hádej, hádej, hadači!

Začínám nenávidět svou novou práci. Mám pocit, že to si raději dám dalších 10 dní s uřvanejma, neposlušnejma dětma, který jejich uřvaný, od rána do večera pracující matky nemají o prázdninách kam dát…

A to prosím pěkně ještě ani nemám všechna potřebná školení. Přijdu si jako ten největší idiot pod sluncem a je mi jedno, kolika lidem z mý maličkosti padá brada na štěrk. Dokud mám JÁ pocit, že to neumím, tak to prostě neumím. Přes to nejede ani vlak, ani ty vaše pitomý motivační kecy o tom, že to zvládnu. Stejně mi všichni celej život lžete.



„Maruško, nesmíte být na sebe tak přísná.“

„Kdybych na sebe nebyla tak přísná, tak tu dnes před Vámi nesedím.“

„Do prdele už taky! Fakt nechápu, na co si tady hraju. Když se zahrabu někde v Panasonicu u pásu, tak budu světu mnohem prospěšnější, než když tady budu plýtvat Vaším časem a hrát si na slečnu důležitou, která se tváří, že ví, kolik jsou dvě a dvě, ale ve skutečnosti bez mrknutí oka smíchá jabka a hrušky, protože ve frontě na logický uvažování se na ní nedostalo!“ 

29. 6. 2014

a vás bych taky zrušil(a)

Všem, co dnes zkoušeli limity mé trpělivosti:

Bolí to.
Bolí mě každý vaše posraný slovo.
Dělám hustou, ženu vás do kouta, ale můj řev je vlastně jenom řev raněný lvice.
Je smutný, že mi nepřejete hezký léto, že děláte všechno pro to, abyste mě (pardon my French) totálně rozjebali. Zas. Znova. Znova mě dohnali k bílý pilulce.
Jsem bez medikace chvíli a vy všichni jako byste to najednou věděli. Jako byste si řekli „hele, chce bejt zase veselá, pojďme jí to zkazit!“ 

Povedlo se.

Přeju vám, aby vás to taky jednou dostihlo. Aby se vám svět sypal pod rukama, abyste bezmocnými zraky kreslili v koupelně na dlaždičky neviditelné křížové cesty, aby vás bolelo mluvit, ale aby vás zároveň bolelo i mlčet…

psáno v noci na nábřeží

fakt mě nezajímá, že je chladno
jsem lepší než kdysi
nespadla jsem až úplně na dno
možná i díky tobě, díky vám
dobrý člověk není nikdy sám

-----------------------------

bolí
řeže
špička věže
zapíchla se do oka
píchá
pálí
za svítání
takhle chutná samota

26. 6. 2014

#singmysong


„Should I give up and hide or should I stay and fight?
Tell me if I should run or learn to shoot a gun…“


23. 6. 2014

o tom, co dělám… pěkně od ♥

„Týjo, ty děláš něco pro Plzeň 2015, jo? A co tam jako děláš?“
Jsem dobrovolník. Prostě když něco potřebujou, tak zvednu zadek a něco pro ně udělám. Oni mají radost, já taky. Díky mně jejich akce fungujou, já díky nim zase vím, že nejsem z cukru a nemám v hlavě nasráno.“
„Hele a ty za to jako dostáváš zaplaceno?“
„Ne, dělám to jen tak, protože chci.“

U této otázky se pak rozhovor stočí v neidentifikovatelné cosi. Někdo by to cosi mohl nazvat hlasem racionálna a zdravého rozumu, jiný hlasem kapitalismu a konzumu. Následuje totiž snůška stupidních keců o tom, jak si vůbec můžu dovolit dělat něco jenom tak, když tahám rodinu z letitýho finančního svrabu. Jak si vůbec můžu dovolit plýtvat časem na práci (kolikrát i docela fyzicky namáhavou), kterou mi nikdy nikdo nezaplatí. A teď ještě tu o tom, jak je to hrozně nevděčný a že celej projekt EHMK a jiný tomu podobný jsou s odpuštěním hovnu…

Po x-tém takovémto rozhovoru pohár přetekl a začala jsem psát tenhle článek. Už mě totiž nebaví vysvětlovat a pořád dokola u toho narážet do zdi z předsudků a zajetých zvyklostí z dob minulých i současných.

Milí realisté, vlezte mi na hrb. Jste jako můj otec, máte rádi jasná fakta a čísla. Tak jo, pojďme si to vyříkat tak, jak to máte rádi – stručně, jasně a výstižně.


  1. Dobrovolnickou činností jsem strávila od srpna/září 2013 spoustu hodin. Nelituju žádný minuty, kdy jsem někde byla. Občas je to takový to obyčejný „podrž, přines, nalep, vyskládej, usmívej se“ někde ve stánku nebo na nějaké kulturní akci, ale občas je to vážně punk. Jako třeba Parking Day nebo půjčovna koloběžek k světu. Tohle prostě v tom vašem „normálním“ zaměstnání zažijete málokdy, resp. nikdy, smiřte se s tím.
  2. Všichni ostatní se k vám chovají slušně. Většinou si hned potykáme, ale to je spíš tím, že to ani jedné straně nijak nevadí. Na spoustě vašich placených fleků si o slušném zacházení můžete nechat jenom zdát a co se týče tykání a vykání – serou mě ty firmy, kde je „you can call me Tony“ běžnou praxí, ale zase je smutný, když s někým léta sdílíte pracovní prostor a pomalu ani to křestní jméno nevíte.
  3. Váží si každé chvilky vašeho volného času. To je pro mě kolikrát mnohem lepší satisfakce, než moje brigáda, kde mi sice za můj čas strávený prací zaplatí, ale je to občas ono známé „tak si nechoď, lidí máme dost“. Na leckteré akce občas lidi zkrátka nejsou, i kdybyste se na hlavu postavili, protože támhle zkouškový, tady nemoc a já nevím co. A pak jsem tu já: když mám pocit, že někde jsem potřebná, tak si to prostě zařídím a je mi jedno jak.
  4. Svůj volný čas, který bych jinak prodřepěla u počítače nebo kdekoli jinde, můžu někomu jen tak dát. Nevím jak vy, ale já dávám dárky ráda a volný čas přece nemusím koupit za horentní sumu v obchodě a ještě si ho nechat zabalit do přepychového papíru. Nic mě to nestojí a ještě z toho lidi mají radost.
  5. Je to super reference do životopisu. Navíc asi jediný pracovní zářez pro absolventy SŠ jako jsem já. Naberete spoustu komunikačních dovedností a nových kontaktů a najednou vám bude jedno, že před pár lety byste se před tím vším schovali někde v koutě. Já už nechci jenom stát a koukat!
  6. Jakožto dobrovolník vlastně nemáte pevně danou pracovní dobu; prostě se ozvete jen tehdy, kdy se vám to hodí. Dělat někde při škole na full-time je alespoň pro mě na provaz, víme? 
  7. Zas tak úplně za nic to není. Když jsme někde celý den, dostaneme najíst i napít, sem tam spadne do klína tričko, placka nebo klidně i naušnice. Dostala jsem třeba volňásky na koncert Plzeňské filharmonie, po kterém jsem se mohla slavnostně nažrat najíst. Byla jsem na premiéře moc roztomilé inscenace Mozartovy Kouzelné flétny. Veškeré info mám z první ruky. Nedávno začla nová tradice: pravidelná dobrovolnická setkání, na kterých se vždycky něco málo dozvíme a pak následuje volná zábava a bláznivý socializing. :-))
  8. To je pořád keců, jak titul EHMK je vlastně Plzni k ničemu, jak se nic nemění, jak je to vlastně strašně zbytečnej pytel na miliony a já nevím co, doplňte si libovolný postřeh. Ale když teda dotyčnému řeknu „no tak zvedni hýždě a pojď se mnou, já ti všechno vysvětlím, můžeš si o tom popovídat s někým zasvěcenějším než jsem já, třeba spolu na nějaký zlepšovák přijdete“, tak se najednou všichni zakuklí, bojí se, couvají… proboha proč? Taky jsem měla sto chutí utéct před první velkou schůzí s tehdejším vedením, ke které jsem přišla jak slepý k houslím, ale zůstala jsem, ráda! Všechno totiž nabralo mnohem jasnější obrysy a jako bonus zdarma jsem dostala šanci něco říct, něco třeba změnit. Ne takovou tu politickou šanci s plnou hubou trapných řečí, ale takovou šanci, kterou si prostě nedám vzít.
  9. Ne, za tenhle článek nic nedostanu. Jo, je to promo velký jak černá Ostrava (zdravím, Luďku!), ale nikdo mi neřekl, ať ho napíšu, spíš mě k tomu dokopaly názory přátel a známých. Ostatně, nechala jsem se kamarádkou vyhecovat a veršovaně jsem odepsala na pozici copywritera. Tu práci nemám včera mi cosi napsali, ale proces psaní onoho motivačního eposu (to snad ani nebyl dopis) byl skvělý zážitek. A jestli se tomu zasmáli, tak je to fajn. Cíl to splnilo, smích prodlužuje život, víme? :-)
  10. Už se tomu, prosím, nedivte. Někdo hraje fotbal, někdo závodí s psím spřežením, někdo bojuje za lepší svět (zdravím do Perfect Worldu), někdo dokáže opravit jakýkoli rozbitý bazmek, tak já si navlíknu tričko s patnáctkou na hrudi a budu dělat pro někoho možná šílený, ale pro mě krásný věci. Stojí mi to za to. Hrdinové nekecaj' a jdou do tmy dělají hezký věci.

10. 4. 2014

název?

„Twenty-twenty-twenty four hours to go
I wanna be sedated“
Tak strašně moc si přeju, aby byl všemu konec. Nebo aspoň abych to pak zapomněla.

Ve škole je to na zbláznění. Chodit musím, protože kvůli nemoci mi naskákaly absence, každý se nás ještě něco na poslední chvíli snaží naučit, vnímám, ale to staré zapomínám, konec je za dva týdny a něco… už dost, už dost, třeští mi z toho hlava a klepu se.

Chtěla bych se dočasně vykašlat na všechny projekty. Jenže nemůžu. Nejde to. Když se nechci učit, makám. I na té praktické maturitě, občas, s velkými neúspěchy. Vedoucí práce mi stále tvrdí, že to bude v pohodě. A já mu neustále opakuji, že to nebude v pohodě. Ten měl schytat někoho lepšího než mě.

K mé velké radosti mi bylo řečeno, že dávka léků se nemusí zvyšovat, že mi ta minimální stačí, jen to bude ještě chvíli trvat, možná po létě už budu OK. Paní doktorka na mě sice má cca půl hodiny, ale i tak si pokaždé přijdu jak po generální opravě. Akorát ty metly lidstva se spotřební daní… ach jo. Slíbila jsem, že po maturitě toho všeho nechám. Takže budu pít jen pitnou vodu a ne rum a kouřit tak leda ty žvejkačkový cigarety (pokud se ještě prodávají, dlouho jsem je neviděla).

Na psaní teď moc nemám čas ani chuť. Vlastně jsem už pěkně dlouho nenapsala ani žádnou veršovánku nebo pětivteřinové drama na 140 znaků. Kreslila bych až bych brečela, ale nejde mi to. Nejde mi to z ruky ani z hlavy. To mě trápí…

Na závěr tematický obrázek ze života.





22. 3. 2014

devatenáct

„chlast místo náručí
couvat tě naučí
a budeš jako táta

Rok jsem papírově dospělá. Zvyšující se věk ovšem nijak nepřidává na klidu. Jen houšť a větší kapky na mou hlavu. Tak mi to teda nandej, bejby.

1/ test inteligence ve formě podání elektronické přihlášky na FPE splněn, je ovšem vážně smutné, že se STAG nejspíš zasekl někde v roce 1993, ÚUDi by hned měli dobrou zakázku (i z tohoto rádoby vtipného důvodu z Přiznání ZČU si odmítám zapamatovat, že je to fakulta, hehe)

2/ už třikrát za poslední měsíc znova přišla několikahodinová krize. Upřímně, docela mě to vyděsilo, protože z poslední kontroly vyplynulo, že se docela lepším. Zaplaťpámbu za víkendy a jarní prázdniny, nevím, co bych psala do další omluvenky. Asi „anxiety disorder, „nucené studijní volno“ nebo „studijní volno se souhlasem ošetřujícího psychiatra“, aby to bylo zajímavé… A o tom, co se nedávno dělo, ani nemluvit.

3/ v zájmu přežití dělám věci, nad kterými jsem dřív ohrnovala nos, včetně smiřování se s maturitou (a že už by bylo načase)

4/ protože mé uši a jiné díry do hlavy a v hlavě co dva roky navštěvují záněty různého druhu, tak už x dnů medituji v posteli s teploměrem, dětská lékařka se se mnou už rozloučila a jedna doporučená v ordinaci na konci města skoro nebývá; padla jsem tedy s horečkou a svým panickým strachem z doktorů na první dveře na poliklinice a asi mě při výběru osvítil duch svatej. Sice už bych si mohla do životopisu napsat, že po píchání do prstu jsem neumřela, ale myslím, že při kandidatuře na post Šípkové Růženky by to mohlo být velké mínus.

Nedá mi to, na závěr přidám k dobru otřepaný vtip o dětství:

Milé spaní po o, odpusť, že jsem se k tobě ve školce choval jako kretén. S láskou tvůj dospělák.


21. 3. 2014

z čekárny

laboratorní labuť letěla
najednou těžce přistála
s kávou tisíckrát překapanou
a na každého syčela

17. 2. 2014

skleněný zvon na hlavě

„excuse me while I kiss the sky“ 

Ach, ty trapné momenty, kdy bych si nejraději nasadila na hlavu skleněný zvon a dělala, že tam nejsem, že se nic z toho, co vidím za sklem, neděje…

Vyhřívám se u ústředního topení (to je romantika, kam se hrabe krb s kožešinou), po dlouhé době mám rýmičku, kašlíček a zkažený večer, měla bych pracovat, ale při vidině cca 50 snímků k překreslení v Photoshopu se o mě pokouší mdloby. A to ani nemluvím o práci na webdyzajn a učení se na maturitu a jiných veselých věcech, nad kterými pokaždé vzdychám poeovské never more.

Rýmička postupuje. Momentálně si bez konzultace s lékařem nemůžu vzít skoro nic jiného (Paralen možná jo, ale nebudu to pokoušet), tak jsem si prodloužila víkend a celé dopoledne prospala. Asi mi to pomohlo.

Když už jsme u těch léků – ve čtvrtek druhá kontrola. Nutno podotknout, že jsem se zklidnila, spím už normálně, nemám potřebu kouřit ani pít (a pak se toulat po městě a obviňovat se – ostatně běhěm léčby není doporučena konzumace alkoholu), soustředěnost se pomalu vrací do starých kolejí, už tolik nezapomínám (za celý ten měsíc jsem klíče hledala možná jednou), ve škole nedělám tolik chyb z nepozornosti a dokážu se na všechny ty sračky koukat z odstupu a nějak to řešit. Dělám si z toho srandu a říkám o sobě, že jsem řízeně zfetovaná… ostatně jak jinak to nazvat, když mi při náhlém vysazení hrozí různé abstinenční příznaky. :-D Prach jsem a v prach se obrátím, tak o co jde. O nic. O patent na dobrou náladu? O instantní štěstí? Ne. Jde o budoucnost. The way to future.

Stále mám v živé paměti všechno špatné a to, jak jsem bojovala s každým dalším ránem, takže moc dobře vím, o čem Sylvia Plath píše. T. mě má přečtenou, věděla, že se mi bude její tvorba líbit…

3. 2. 2014

how do you do?

/ tyjo, už i policie dokáže myslet ekologicky, žádost o povolení k trvalému pobytu zkrátili z pěti papírů na tři

/ každou chvíli čekám, kdy si na mě budou v práci stěžovat, ale zatím se mi to nějak vyhýbá, nicméně „úmrtnost" ostatních je vysoká, buď to i ty pečlivý začaly flákat nebo nevim

/ už je mi docela dobře, trápení už neváží deset tisíc tun, ale asi tak jeden metrák, což je relativně únosné a unesitelné i na hrudi, takže brečím minimálně a vlastně se mám docela fajn, jen jsem líná jako veš, protože kdo nic nedělá, ten nic nezkazí a já si myslím, že už toho tady všude kolem bylo zkaženo víc než dost

/ zahrála jsem si pidiroličku ve velice uměleckém šachovém snímku, jenž se zove Shit-mate, Check-bird nebo tak nějak, název není domyšlen, ale kupodivu hraji psychicky nevyrovnaného hráče, coincidence? I think not.

/ M. je naprosto úžasnej. Jo, i po pěti letech to řeknu, i když znám skoro všechny jeho chyby a ne moc dobrý vlastnosti. Se mnou to taky občas není romantyka jak cyp. A vy nám taky můžete a hádejte kam, halelúja.

/ Začíná mi bejt líto všech těch lidí, kterým jsem musela něco odříct, něco odložit, říct, že to nejde. Už budu v pohodě, možná, snad.

/ Na maturitu jsem nerezignovala. Jen jsem s ní… smířená, to je to slovo.

/ Markétko, myslím na tebe!

23. 1. 2014

help! III.

„Dostal jsem papíry na hlavu,
bydlím v ústavu, kde se léčí rozum.
Dělám si, co se mi zalíbí,
mám totiž alibi – lékařskou diagnózu.“

Jaromire Nohavico z Těšina, nelze si dnes nevzpomenout. 
Nehodlám se za to schovávat a ani to nikde roztrubovat.
Spíš mě vyděsilo to, že se začínají plnit body mého survival plánu pro rok 2014, že se začínají dostávat z papíru do prostoru. Asi jako když vám z mozku vyskočí dokonalá vizualizace vašeho nápadu. Asi tak. Už dlouho se mi nestalo, že bych něco dokončila. 

„Vážně nečekám, že si každé ráno dám pilulku instantního štěstí a bude ze mě sluníčková holka.“
„Vy budete asi hodně velký pesimista, co?“

Každý začátek je těžký. Tak snad jsem si do „šťastna" nebo alespoň do lehkého „soustředěna" a „racionálna" nevyšlápla levou nohou napřed.

Teď mi ještě zbývá si svoje odhodlání zavřít do plechový dózy a zejtra ráno ho vyndat a udělat to, na co bylo už dnes trochu pozdě.

„Než mě dohoníte, už budu dávno v posteli! V posteli! V posteli!“

20. 1. 2014

help! II.

„Myslel jsem, že nejsi nemocná. Jen že máš málo peněz.“ 

„Takže vy mi chcete říct, že jste ještě nebyla na policii?“ 
„Takže vy vlastně vůbec nic nevíte?“
„Znáte vůbec svou rodinu? A znají oni vás?“

„Můžu ti napsat diazepam, ale ten ti bude houby platnej. Musím tě poslat někam jinam, někam, kde snad budou vědět, co s tebou. Je mi to líto.“

„Vypadáš strašně. Nechceš jít radši domů? Cože, ty jdeš ještě do práce?“


Tak asi takhle.

14. 1. 2014

na klidnější časy s Jerzym Pilchem

„…Žádnou z těchto publikací jsem ani zběžně nepřečetl, ale na druhou stranu počet knih, jejichž četbu odkládám na klidnější časy, je mnohem větší a jejich tématika mnohem obšírnější. Klidnými časy míním dny, noci, týdny a měsíce, jejichž největší část mi nebude užírat náruživé uhánění slečinek. Potom, když se probudím za úsvitu a začnu si číst nějakého klasika, budu číst až do poledne, ba možná – pokud si to budu přát – až do setmění. Něco mi říká, že se oné doby svatého klidu nedožiji, ale to ještě neznamená, že by se neměly shromažďovat knížky."
„Teprve dnes chápu, že příběh mé první sebevraždy je zároveň vyprávěním o tom, jak mě alkohol poprvé v životě zbavil svobody. Mám na mysli – to je jasné – alkohol vycházející z vnitřností mého fotra. Neměl výdrž."

„Brýlaté zbožňujeme! Na brýlatých přímo ujíždíme! (…) Brýlatá holka sundavá brýle a rozkošně mhouří krátkozraké oči! Ten nádherný obrázek už nenávratně zmizel! Zmizely i tisíce jiných scén! Brýlaté holky vymřely! Perverzně přivřená víčka zasypala hlína! Když si pomyslím, že sedmkrát za sebou jsem mohl mít brýle, a místo toho jsem měl sedmkrát za sebou kontaktní čočky, může mě trefit šlak! Absolutní konec! Všechny prdelky nosící kontaktní čočky zapisuji do seznamu en bloc! (…) Vyndavání kontaktních čoček na noc se ničím neliší od vyndavání umělé čelisti…"
„Kritika života nemusí být pochvalou smrti, ale nakonec na to vždycky tak trochu dojde. V mém případě na to dochází tím více, že na každý útok světa reaguji zapisováním. A protože svět útočí neustále – bez přestání zapisuji."

Jerzy Pilch
Moje první sebevražda a devět dalších povídek (Moje pierwsze samobójstvo)
vyšlo v nakladatelství Kniha Zlín v roce 2009

 

5. 1. 2014

help!

Moje matka vždy tvrdila, že nejlepší pomoc je ta, když si člověk pomůže sám. K tomuto tvrzení má dobrý důvod: nikdy před tím se jí nestalo to, co se jí (se mnou) děje teď.
Přede mnou leží ještě jeden volný den v polovině týdne a já se sama sebe dokolečka ptám: je to fakt taková ostuda, jít někam, posadit se tam na podivnou, cizí židli a říct „dobrý den, potřebuju Vaši pomoc?" To se vážně musím pokaždé namazat jako Dán (nebo jako Rus, či dokonce jako pan prezident?), abych si přiznala, že tohle není v mé moci, že tohle má ruka ani hlava nezvládne? Že teda chci jinou odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec, než tu, která je mi nabízena?
Bohové, stůjte při mně. Jinak tam dojdu, s povzdechem budu hodinu zírat na dveře a pak s pláčem odejdu, jako už tolikrát. Nebo jo, možná vezmu za kliku, ale pak ze sebe nevypravím ani slovo a za pár minut mi bude na omdlení. (Pokud to pojmu jako vytrvalostní trénink na maturitu, budu se snažit omdlít až za pár desítek minut, slibuju.) Tisíckrát poslouchám ze všech stran, že povinnosti se musí plnit (a plány překračovat, ha ha ha) a problémy řešit… víte, občas bych si moc přála, aby se mi při vyplňování jakéhokoli papíru, při snaze o vyřešení jakéhokoli problému nebo při dotazování se v jakékoli instituci nedělalo tak nevolno. Panikařím, nejistím, bojím se o sebe, takový až přízemní strach z toho, co se vymyslí, na co se zase přijde, jaký další klacek mi spadne pod nohy, a že mi jich bylo notné množství naházeno už někam do kolébky a jsou přeskakovány dodnes.
Snad moje odhodlání neopadne. Třeba to ještě ani nemám spočítaný, takže by odhodlání k boji se životem opadnout nemělo. Třeba pololetní prázdniny ještě využiju na tisíc jiných způsobů než na ten jeden, definitivní…

UPDATE: bylo mi strašně zle, stálo mě to šest nehtů z deseti a nějakou tu energii vynaloženou na klepání se, ale zvládla jsem to, příští týden ve čtvrtek podniknu první kroky v cestě do mých soukromých pekel

1. 1. 2014

pé ef dva nula jedna čtyři

přeju vám spoustu hladu
a neexistující rodinu
celou noc špatnou náladu
a ráno obří kocovinu
ať je vám blbě ještě měsíc
a všichni ať jste bez práce
pak zaplavte si v hrnci lží
a utopte se v přetvářce
ať váš týden trvá šedesát dní
ať každý den je pondělí
ať cítíte nohu pána domu
na své pohublé prdeli
ať prachy se vás nedrží
ať se dusíte tíhou dní
ať přátelé vás nepozdraví
ať všichni jsou víc povrchní
ať jste imrvére offline
připravte si song pohřební