3. 7. 2012

Plenér 2012

Srnkodlak! Srnkodlááááák!

Oficiální název tajné operace: Krajinářský kurz kresby a malby pro 1. a 2. ročník

Místo konání: Plzeňský kraj, okres Plzeň-sever, obec Nečtiny, místní část Hrad Nečtiny / Nové Městečko

Kdy to bylo: 24.–28. června 2012

Mě se fakt neptejte, kdo zařídil odjezd v neděli. Otec mi ještě ráno říkal, že kdybychom jeli v pondělí, tak bychom mohli dostat vysvědčení na zámku, ale na to jsou všichni moc usedlí. Být učitel, tak to klidně udělám. Takhle jsme se museli ještě trmácet do školy (by the way, odcházeli jsme zase jako poslední). Probuzení bylo krušný (z koncertu jsem domů přišla asi v jednu), ale žila jsem a dřímala v autobuse. Třídní em-íčka, my purrrrfect English teacher, s sebou dokonce vezla svá roztomilá morčátka. Pokoj jsem sdílela s Dančou a s Ančo(vičko)u. Anna bordelářka, nelze nevzpomenout na literaturu.

Po vylodění jsme se šli projít po okolí, abychom spatřili krásy našeho dočasného bydliště. Banda osmdesáti pitomečků v chaotickém dvojstupu se skicákama. Sojky prchaly a krávy bučely. Vůně rybníků byla opravdu nevábná, takže plavky zůstaly na pokoji na dně poličky. Ještě by se z té mojí "fosforeskorforkující" zelený na nich stala rákosníčkovská zelená. A taky jsem pochopila, co znamená Adamova zkratka. To je, když se ztratíte v Holandsku a zajedete si šedesát kilometrů

Po zvláštním, nijak chutnajícím obědě se šlo kreslit. Nic moc. Ale povedla se mi ohrada. A taky stáj. Pak zvláštní, nijak chutnající večeře a pak konečně chvilka na vydechnutí.

Druhý den dopoledne byl po dobré snídani ve znamení akvarelu, který se mi 'zapáčil'... A zase já mám nějakej problém. A zase já nestíhala. Ještě že se zbytek nijak extrémně nevzdaloval, jinak nevím, kde bych je hledala, protože mobil zůstal velmi prozíravě na pokoji. Odpoledne se už myslím malovalo pastou. Jo, už si asi vzpomínám. To jsem stála s Moňou a s Karo "na Větrný hůrce" u oveček, pořád nám padaly stojany (Karo si to ale chytře hodila na zem, Moňa pak taky), bečely ovce... malovala jsem domečky s krásnými dřevěnými štíty. Prý strašně pohádkové, jako když Honza šel do světa. Venkov je vždycky pohádkový... zase jsem to nestihla.

Další den zase malování vzdušnejch zámků, krav, levandule, dopravních značek a fialovýho sena (ťuky ťuk na čelo, už to nechci rozmazávat). Večer se šlo (dle mého názoru zbytečně rychle) skicovat. Vzala jsem si černé papíry a svoje už naředěné světlé tóny v lahvičkách. Úplně zbytečně. Já bych si v klidu sedla třeba na deset, patnáct minut na jeden. NE, furt vám někdo stojí za pozadím a po třech minutách zařve tak prosimvás, 'deme! Proč tak tryskově? Ach jo.

Ve středu jsme měli docela frei. Dělejte si co chcete a kde chcete, ale hlavně dělejte. Tak jsem si dopoledne šla domalovat pohádkový domečky, odpoledne jsem s vypětím všech sil zůstala KONEČNĚ u zámku a za dlouhou dobu naflekovala kapličku a věžičku postavenou na Reichenbachském vodopádu s lesním požárem v pozadí. To už byl opravdový mindfuck ke konci pracovní doby. Záchvaty smíchu, závist nad teplou sprchou (když jsem se šla s Ančovičkou po večeři ošplouchat do ledárny, tak netekla ani ta studená voda jako obvykle + celej zámek byl asi dvacet minut bez proudu) a Bibi zase tupovala rovnou z tuby zelenou, fuj. Vypadalo to, jako kdyby se jí na to po návštěvě Fukušimy vyzvracel troll.

Večer jsem hrála u ohně na kytaru (přinést tam rozladěný klavír ze spolky by bylo asi komplikované) a po buřtovačce téměř výhradně za účasti nás druháků (prváci byli k smrti vytočení, že nemají buřta a odnesl to bohužel jejich taktéž hudebně nadaný třídní) jsme si na mlaďochy přichystali stezku odvahy. Poslední svíčka byla sto metrů ode mě, hrála jsem si na velmi náladovou sfingu milující blues a foukací harmoniku a ptala se je na něco ze školy, na něco z toho, co by měli mít v hlavě, na něco z toho co mohli vidět i na naprosté blbosti typu jak namíchat osmou barvu duhy, tzv. oktarínu (musíte vytvořit silné magické pole, vy vole!). Když odpověděli špatně, tak jsem je bohužel nesežrala, ale za mnou ležel v křoví Andy a lil na ně vodu (tímto ti děkuji za práska z doutníku). Občas polil i ty, co to řekli dobře. :-)

Poslední den nepřirozený výběr s mikrovýstavou a odjezd.

Kurz mi dal pár nervově vypjatých chvilek, jistou míru otužilosti a fyzické kondice (výšlapy se zátěží a TWISTER!), fajn pocit sounáležitosti, závislost na Nestea a zmrzlině, příležitost pro reunion naší muzikantské obce, možnost beztrestně chrlit verše a zpívat si, trsátko Jim Dunlop 0.75 a zvýšení výkonu zvukového štítu mých uší.

Kurz mi vzal finance, mililitry barev, několik kartonů a deset papírů, iluze o mých schopnostech a neschopnostech, kladný vztah k jídlu a kytarovou strunu D'Addario e1 1ks.