„excuse me while I kiss the sky“
Ach, ty trapné momenty, kdy bych si nejraději nasadila na hlavu skleněný zvon a dělala, že tam nejsem, že se nic z toho, co vidím za sklem, neděje…
Vyhřívám se u ústředního topení (to je romantika, kam se hrabe krb s kožešinou), po dlouhé době mám rýmičku, kašlíček a zkažený večer, měla bych pracovat, ale při vidině cca 50 snímků k překreslení v Photoshopu se o mě pokouší mdloby. A to ani nemluvím o práci na webdyzajn a učení se na maturitu a jiných veselých věcech, nad kterými pokaždé vzdychám poeovské never more.
Rýmička postupuje. Momentálně si bez konzultace s lékařem nemůžu vzít skoro nic jiného (Paralen možná jo, ale nebudu to pokoušet), tak jsem si prodloužila víkend a celé dopoledne prospala. Asi mi to pomohlo.
Když už jsme u těch léků – ve čtvrtek druhá kontrola. Nutno podotknout, že jsem se zklidnila, spím už normálně, nemám potřebu kouřit ani pít (a pak se toulat po městě a obviňovat se – ostatně běhěm léčby není doporučena konzumace alkoholu), soustředěnost se pomalu vrací do starých kolejí, už tolik nezapomínám (za celý ten měsíc jsem klíče hledala možná jednou), ve škole nedělám tolik chyb z nepozornosti a dokážu se na všechny ty sračky koukat z odstupu a nějak to řešit. Dělám si z toho srandu a říkám o sobě, že jsem řízeně zfetovaná… ostatně jak jinak to nazvat, když mi při náhlém vysazení hrozí různé abstinenční příznaky. :-D Prach jsem a v prach se obrátím, tak o co jde. O nic. O patent na dobrou náladu? O instantní štěstí? Ne. Jde o budoucnost. The way to future.
Stále mám v živé paměti všechno špatné a to, jak jsem bojovala s každým dalším ránem, takže moc dobře vím, o čem Sylvia Plath píše. T. mě má přečtenou, věděla, že se mi bude její tvorba líbit…
