5. 1. 2014

help!

Moje matka vždy tvrdila, že nejlepší pomoc je ta, když si člověk pomůže sám. K tomuto tvrzení má dobrý důvod: nikdy před tím se jí nestalo to, co se jí (se mnou) děje teď.
Přede mnou leží ještě jeden volný den v polovině týdne a já se sama sebe dokolečka ptám: je to fakt taková ostuda, jít někam, posadit se tam na podivnou, cizí židli a říct „dobrý den, potřebuju Vaši pomoc?" To se vážně musím pokaždé namazat jako Dán (nebo jako Rus, či dokonce jako pan prezident?), abych si přiznala, že tohle není v mé moci, že tohle má ruka ani hlava nezvládne? Že teda chci jinou odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec, než tu, která je mi nabízena?
Bohové, stůjte při mně. Jinak tam dojdu, s povzdechem budu hodinu zírat na dveře a pak s pláčem odejdu, jako už tolikrát. Nebo jo, možná vezmu za kliku, ale pak ze sebe nevypravím ani slovo a za pár minut mi bude na omdlení. (Pokud to pojmu jako vytrvalostní trénink na maturitu, budu se snažit omdlít až za pár desítek minut, slibuju.) Tisíckrát poslouchám ze všech stran, že povinnosti se musí plnit (a plány překračovat, ha ha ha) a problémy řešit… víte, občas bych si moc přála, aby se mi při vyplňování jakéhokoli papíru, při snaze o vyřešení jakéhokoli problému nebo při dotazování se v jakékoli instituci nedělalo tak nevolno. Panikařím, nejistím, bojím se o sebe, takový až přízemní strach z toho, co se vymyslí, na co se zase přijde, jaký další klacek mi spadne pod nohy, a že mi jich bylo notné množství naházeno už někam do kolébky a jsou přeskakovány dodnes.
Snad moje odhodlání neopadne. Třeba to ještě ani nemám spočítaný, takže by odhodlání k boji se životem opadnout nemělo. Třeba pololetní prázdniny ještě využiju na tisíc jiných způsobů než na ten jeden, definitivní…

UPDATE: bylo mi strašně zle, stálo mě to šest nehtů z deseti a nějakou tu energii vynaloženou na klepání se, ale zvládla jsem to, příští týden ve čtvrtek podniknu první kroky v cestě do mých soukromých pekel