třetí hovor na útěku

Protože v povinné četbě prožívám příšerný zásek, skočila jsem po první knize, která byla zmíněna ke konci nedávné hodiny literatury. Ač jsou Hovory na útěku velmi útlé, čtu je dlouho. Každý z rozhovorů Kalleho a Ziffela totiž v sobě má něco, co se musí strávit jako dobré nebo špatné jídlo. Při třetím setkání hovořili překvapivě o škole. Lépe než oni bych to neřekla, tak si tedy přečtěte přepis.

„Ziffel chodil do nádražní restaurace téměř denně, neboť v tomto velkém lokále byl malý stánek s kuřivem, v němž se velmi nepravidelně objevovalo děvče s několika sáčky a prodávalo asi deset minut doutníky. Ziffel měl již kapitolu svých pamětí v náprsní kapse a číhal na Kalla. Když se po celý týden neobjevil, měl dojem, že ji napsal zbytečně, a proto další práce zanechal. Neznal mimo Kalla v Helsinkách nikoho, kdo by uměl německy. Ale desátého nebo jedenáctého dne se Kalle objevil a ani se zvlášť nepolekal, když Ziffel vytáhl rukopis.

Začínám úvodem, ve kterém skromně upozorňuji, že názory, jež chci vyslovit, byly alespoň donedávna názory miliónů, takže přece jen nemohou být tak zcela nezajímavé. Ale ten přeskočím a pak ještě kousek a začnu rovnou pojednáním o výchově, které se mi dostalo. Tyhle vývody se mi totiž zdají velice zajímavé a místy dokonce výtečné. Trošku se ke mně nakloňte, aby vás hluk nerušil: „Vím, že se o kvalitě našich škol často pochybuje. Buď se jejich velkolepý princip nepostřehne nebo nedocení. Spočívá v tom, že uvede mladého člověka ihned, už v nejútlejším věku do světa, jaký opravdu je. Hodí ho prostě bez velkých cavyků a dlouhého povídání do špinavé tůně, aby v ní buď plaval nebo polykal bahno.

Úkolem učitelů je, aby obětavě ztělesňovali základní typy lidstva, se kterými se mladý člověk později v životě setká. Má se mu dostat příležitosti, aby čtyři až šest hodin na nich studoval hrubost, zlomyslnost a nespravedlnost. A ač by pro takovou výuku nebylo přemrštěné sebevětší školné, poskytuje se zdarma, na státní útraty.

Velkolepě a v nezapomenutelných podobách se mladý člověk ve škole střetává s nelidskostí. Její představitel má téměř neomezenou moc. Vybaven pedagogickými znalostmi a dlouholetými zkušenostmi vychovává žáky k obrazu svému.

Žák se učí všemu, čeho je třeba, aby se dostal v životě kupředu. Musí umět podvádět, předstírat znalosti, beztrestně se mstít, musí se rychle naučit frázím, lichotkám, patolízalství, ochotně zrazovat kamarády představeným atd. atd.

Nejdůležitější však je poznávat člověka. A žák jej poznává prostřednictvím učitelů. Odkrývá jejich slabiny a naučí se je využívat, jinak by totiž nezabránil, aby do něho nacpali spoustu vědomostí naprosto bezcenných. Naším nejlepším učitelem byl velký, podivuhodně ošklivý muž, který se v mládí, jak se tvrdilo, pokoušel o jakousi docenturu, ale ztroskotal. Toto zklamání plně rozvinulo všecky jeho skryté síly. Zkoušel s oblibou, když jsme nebyli připraveni, a když se nedočkal odpovědi, vyrážel rozkoší tlumené skřeky. Ale snad ještě více se nám hnusilo, že měl ve zvyku dvakrát až třikrát za hodinu zmizet za velkou tabulí, aby tam vylovil z kapsy ždibeček nezabaleného sýra, který pak při dalším vyučování žmoulal v ústech. Vyučoval chemii, ale kdyby nás byl učil rozplétat klubka příze, bylo to stejné. Učební látka mu byla tím, čemu herci fabule: potřeboval předvést sama sebe. Jeho úkolem bylo udělat z nás lidi. To se mu venkoncem podařilo. Nenaučili jsme se od něho chemii, za to však umění mstít se. Každoročně přicházel školní inspektor, prý aby se přesvědčil, jak se učíme. My však věděli, že přichází proto, aby poznal, jak se vyučuje. Když se zase jednou objevil, využili jsme příležitosti, abychom učitele zničili. Nezodpověděli jsme jedinou otázku a dřepěli jsme jako idioti. Toho dne ten člověk při našem selhání rozkoš neprojevil. Dostal žloutenku, byl dlouho nemocen, a když se vrátil, bylo po sadistickém žmoulání sýra. – Učitel jazyka francouzského měl jinou slabost. Byl vyznavačem krutého božstva, které si žádá strašlivých obětí, totiž spravedlnosti. Nejšikovněji toho dovedl využít můj spolužák B. Při opravování písemných prací, od jejichž kvalit závisel postup do vyšší třídy, míval tento učitel ve zvyku poznamenávat na zvláštním papírku za jmény žáků počet chyb. Vpravo pak napsal známku, takže měl dobrý přehled. Řekněme, že práce bez chyby znamenala jedničku čili nejlepší známku, deset chyb dvojku atd. Chyby byly rudě podtrženy. I pokoušeli se občas žáci méně nadaní vyškrabat nožem několik rudě označených míst, jít ke katedře a upozornit učitele, že celkový počet chyb nesouhlasí, že je příliš vysoký. Učitel pak prostě uchopil papír, podíval se na něho se strany a našel hledaná místa, která vznikla tím, že se žák snažil mazaná místa nehtem vyhladit. B. na to šel jinak. Podtrhl ve své již opravené práci červeným inkoustem několik míst naprosto správných a uraženě přistoupil ke katedře s dotazem, co je na nich nesprávného. Učitel musil uznat, že tam opravdu nic nesprávného není, musel sám rudá místa vygumovat a snížit ve svých poznámkách celkový počet chyb. Tím se pak samozřejmě také změnila známka. Jistě každý uzná, že se onen žák ve škole myslet naučil.

Stát zajišťoval živost vyučování velmi prostým způsobem. Tím, že každý učitel měl za povinnost zprostředkovat žactvu jen určité množství vědomostí, a to rok co rok, naprosto otupěl a látka jej již neodváděla od hlavního cíle – aby se před žáky jaksepatří vyžil. Všecka svá soukromá zklamání, všecky finanční starosti a rodinné svízele si vyřizoval při vyučování za účasti žáků. Nestrhován pražádným zájmem o vyučovací předmět, dokázal se soustředit na formování duší těchto mladých lidí a na to, aby je naučil všem způsobům podvádění. Takto je připravoval na vstup do světa, v němž se měli setkávat s lidmi obdobnými, s lidmi zmrzačenými, všelijak postiženými, všemi mastmi mazanými. Slýchám, že dnešní školy nebo aspoň některé z nich jsou vybudovány na jiných principech než ty, do kterých jsem chodil já. Prý se v nich s dětmi zachází spravedlivě a rozumně. Jestli tomu tak je, velmi toho lituji. – Naučili jsme se ve škole také ještě jiným věcem, například tomu, že existují stavovské rozdíly, i to patřilo mezi vyučovací předměty. S dětmi lepších lidí se zacházelo slušněji než s dětmi těch, kteří se živili prací. Jestli bylo tohle z osnov dnešních škol odstraněno, budou mladí lidé muset poznávat onen tak nesmírně důležitý rozdíl v zacházení teprve v životě. Všechno to, co by se ve škole, při styku s učiteli naučili, by je totiž muselo venku v životě, který je tak naprosto jiný, svádět k nejsměšnějšímu počínání. Byli by dovedně klamáni o tom, jak se k nim svět zachová. Očekávali by fair play, dobrou vůli, zájem, a byli by vydáni na pospas společnosti naprosto nepřipraveni, neobrněni, bezmocní."

To mne přece jen připravili pro život docela jinak! Já do něho vstoupil vyzbrojen náramně solidními znalostmi o povaze člověka.

Když má výchova být jakžtakž skončena, měl jsem právo předpokládat, že se vybaven některými nectnostmi střední ráže nějak životem protluču, zvláště když se některým ne zvlášť obtížným hanebnostem ještě přiučím. Ale byl to omyl. Jednoho krásného dne se začaly požadovat ctnosti." A tím pro dnešek končím, poněvadž jsem vás asi napnul.

Váš mírný postoj ke škole je nezvyklý, díváte se na věci jaksi s vyššího hlediska. Ale každopádně teď poznávám, že jsem se taky leccos naučil. Vzpomínám si, že se nám hned první den dostalo dobré lekce. Jak jsme přišli do třídy, s rancem a vymydlení, a jak poslali pryč rodiče, postavil nás učitel ke zdi a přikázal, aby si každý našel nějaké místo. A tak jsme vlezli do lavic a sedli si. A poněvadž se jedno místo nedostávalo, zůstal jeden z nás stát v chodbičce mezi lavicemi. Načež ho učitel chytil a vrazil mu pohlavek - pro neposlušnost. To bylo pro nás výborné ponaučení: poznali jsme, že člověk nesmí mít smůlu.

Geniální učitel! Jak se jmenoval?

Herrnreiter.

Divím se, že zůstal učitelem na obecné škole. Měl zřejmě ve školské správě nepřítele.

Docela pěkný byl taky zvyk, který zavedl jiný učitel. Tvrdil, že jím probouzí naši ctižádost. Když někdo...

Promiňte, ale já ještě pořád myslím na toho Herrnreitera. Dokázal jednoduchými prostředky postavit báječný model! Obyčejná učebna s nedostatkem lavic, a přece jen jste měli jasně před očima svět, který vás čeká! Naskicoval ho sice jenom několika odvážnými tahy, ale přesto se před vámi zjevil plasticky, znázorněn vpravdě mistrovsky! A sázím se, že to udělal zcela instinktivně, z čiré intuice! A při tom by to byl obyčejný učitel z obecné školy!

Každopádně se mu aspoň takhle dostává dodatečného uznání. Ten druhý byl mnohem prostší. Byl pro čistotu. Když někdo vytáhl špinavý kapesník, poněvadž matka pro něj žádný čistý neměla, musil vstát, zamávat jím a prohlásit:  „Mám posmrkaný šňupák.“

To je také pěkné, ale nepřesahuje to průměr. Říkáte sám, že mu šlo o to, aby probudil vaši ctižádost. Přistupoval k tomu konvenčně. Kam se hrabe na toho Herrnreitera, který přicházíval jen s popudem a neukazoval řešení! Ten prostě problém jen velkolepě nastínil, jen zobrazil skutečnost. Závěry přenechal zcela vám! To je samozřejmě zvlášť plodné. Jsem vám velmi povděčen, že jste mě s tímto duchem seznámil.

Rádo se stalo.

Brzy na to se rozloučili a každý šel svou cestou.“

Bertolt Brecht – Hovory na útěku (Flüchtlingsgespräche)

vyšlo v nakladatelství Mladá fronta v roce 1964