Asi žiju. Brzdím i v zatáčce na štěrku. Začínám ranním velkým písmenem a končím večerní tečkou; někdy v poledne přichází pravý čas na čárku nebo na středník, pauzu na nádech či pokles hlasu ovšem cítím jen když kouřím. Furt dokola, pořád, každej den, круглосуточно. Protože poesie je, když se chce.
Kdyby se tak chtělo…
Přijdu v sedm. Přinesu ti poznámky. Tahle cigareta už je fakt poslední. Už si nenaleju. Půjdu spát před půlnocí. Nevstanu ve tři z postele a nezačnu si číst. Budu dnes odpoledne veselá a budu dělat samý užitečný věci. Budu se celej den učit. Nebudu držkatá. Nebudu zticha, nebudu dělat, že tady nejsem. Ale vždyť já vůbec nejsem smutná, co tě to napadá. Vůbec mě nesere, že si zbytečně ničíš život a ještě se mi s tím potřebuješ svěřit. Ale běda jak otevřu pusu já, to ti leze mráz po zádech, říkáš mi, jak jsem roztěkaná, že si to všechno jenom vymejšlim a že nevím, co chci. Vůbec mi nevadí, že na sobě ve dvaceti cítím, jak hloupnu. A pak mám náhodou pravdivou chvilku a lítají mi do ksichtu vaše uslzený třísky, protože vám kácím bezpečný lesy, v nichž mě jakožto toho nejnegativnějšího idiota na Zemi nechcete. Mášu ve sluníčkovém světě nechceme! Si to příště nalepte na dveře, než mě někam pozvete, danke. Valaška zostane doma. Nebo půjdu radši do školy. No i když, do školy...
Takže, řeknu ti to asi takhle: když sis to nezapsala doteď, tak asi budeš muset celej třeťák chodit na samý sračky nebo si prodloužit. Nejen lermontovský konflikt mezi ideály a realitou a teď se uč, když víš, že prostě NEMŮŽEŠ přenést přes své pitomé, veliké srdce to, že jako jazykář stejně MUSÍŠ absolvovat třeba chemii, tělocvik, něco jako zeměpis, finanční výchovu a tak dál. Filosofie a cosi z výtvarky se ti rázem jeví jako nejmenší zlo, ale pořád zlo, protože ti to nutí. Co taky jinýho ve společnosti, jež je sama nejmenším možným zlem. To už radši maďarštinu nebo esperanto se zápočtem před zkouškou aspoň za čtyři kredity, ať to není dávačka. Papírování s dodatečným zápisem až nad hlavu... a dostalo mě, když spolužačce řekli slečno, limit kreditů vám nenavýšíme, protože už jste si to navýšila v prvním ročníku a už to děláme jenom třeťákům, aby mohli dostudovat atd. Vadí, když na školu kašleme; vadí, když jsme příliš aktivní. Mám první nevyhověl a asi mi na pár dní spadnul svět. Když to nedám příští rok, letím ze školy půl roku před státnicema. To chceš zažít taky.
Tak se na tu školu vyser hned. Stejně je ti to k ničemu. To už se na úřad práce můžu rovnou nastěhovat. Budu jako novomanželka z jedné severské pohádky, které její manžel nařídil místo jídla sát vzduch z dřevěného sloupu, aby ho nestála tolik peněz a neztloustla. Jenže ten sloup měli ve špajzu.
Mezi zkouškami díky Krajňakově značně meditativní novele Carpathia utíkám na slovensko-polsko-ukrajinské pomezí, představuju si přírodu, lidi, osudy, fotky, stezky, rozhovory, nevybuchlou munici, přízraky mrtvých vojáků... odpočívám u Budenova Konce postkomunismu, je to parádní, ale stejně si chci jenom dokázat, že umím číst těžký knížky; jinak čtu mrtvý Rusy, mrtvý Brity, náhodou jsem zakopla o jednoho maďarskýho emigranta (How To Be Poor, výtečná knížka!), dále už jen dějiny Ruska, diář a slovníky.
A ta píchlá duše uchází a uchází, někdy s ní dojedu až do hospody nebo jinam mezi lidi, jindy ujedu sotva tři metry, raději to otočím a nedoženu vás, protože mě sere, že jste na světě. Přijela jsem, napila se, nechápu nic, vodjíždím a za sebou mám babí léto, vodjíždím a vůbec nevím, k čemu je to... tak mi dej přednost a nech mě bejt, až mi bude líp, tak možná zastavim, sesednu, vytáhnu lepení a možná se u toho nerozbrečim.
Kdyby se tak chtělo…
Přijdu v sedm. Přinesu ti poznámky. Tahle cigareta už je fakt poslední. Už si nenaleju. Půjdu spát před půlnocí. Nevstanu ve tři z postele a nezačnu si číst. Budu dnes odpoledne veselá a budu dělat samý užitečný věci. Budu se celej den učit. Nebudu držkatá. Nebudu zticha, nebudu dělat, že tady nejsem. Ale vždyť já vůbec nejsem smutná, co tě to napadá. Vůbec mě nesere, že si zbytečně ničíš život a ještě se mi s tím potřebuješ svěřit. Ale běda jak otevřu pusu já, to ti leze mráz po zádech, říkáš mi, jak jsem roztěkaná, že si to všechno jenom vymejšlim a že nevím, co chci. Vůbec mi nevadí, že na sobě ve dvaceti cítím, jak hloupnu. A pak mám náhodou pravdivou chvilku a lítají mi do ksichtu vaše uslzený třísky, protože vám kácím bezpečný lesy, v nichž mě jakožto toho nejnegativnějšího idiota na Zemi nechcete. Mášu ve sluníčkovém světě nechceme! Si to příště nalepte na dveře, než mě někam pozvete, danke. Valaška zostane doma. Nebo půjdu radši do školy. No i když, do školy...
Takže, řeknu ti to asi takhle: když sis to nezapsala doteď, tak asi budeš muset celej třeťák chodit na samý sračky nebo si prodloužit. Nejen lermontovský konflikt mezi ideály a realitou a teď se uč, když víš, že prostě NEMŮŽEŠ přenést přes své pitomé, veliké srdce to, že jako jazykář stejně MUSÍŠ absolvovat třeba chemii, tělocvik, něco jako zeměpis, finanční výchovu a tak dál. Filosofie a cosi z výtvarky se ti rázem jeví jako nejmenší zlo, ale pořád zlo, protože ti to nutí. Co taky jinýho ve společnosti, jež je sama nejmenším možným zlem. To už radši maďarštinu nebo esperanto se zápočtem před zkouškou aspoň za čtyři kredity, ať to není dávačka. Papírování s dodatečným zápisem až nad hlavu... a dostalo mě, když spolužačce řekli slečno, limit kreditů vám nenavýšíme, protože už jste si to navýšila v prvním ročníku a už to děláme jenom třeťákům, aby mohli dostudovat atd. Vadí, když na školu kašleme; vadí, když jsme příliš aktivní. Mám první nevyhověl a asi mi na pár dní spadnul svět. Když to nedám příští rok, letím ze školy půl roku před státnicema. To chceš zažít taky.
Tak se na tu školu vyser hned. Stejně je ti to k ničemu. To už se na úřad práce můžu rovnou nastěhovat. Budu jako novomanželka z jedné severské pohádky, které její manžel nařídil místo jídla sát vzduch z dřevěného sloupu, aby ho nestála tolik peněz a neztloustla. Jenže ten sloup měli ve špajzu.
Mezi zkouškami díky Krajňakově značně meditativní novele Carpathia utíkám na slovensko-polsko-ukrajinské pomezí, představuju si přírodu, lidi, osudy, fotky, stezky, rozhovory, nevybuchlou munici, přízraky mrtvých vojáků... odpočívám u Budenova Konce postkomunismu, je to parádní, ale stejně si chci jenom dokázat, že umím číst těžký knížky; jinak čtu mrtvý Rusy, mrtvý Brity, náhodou jsem zakopla o jednoho maďarskýho emigranta (How To Be Poor, výtečná knížka!), dále už jen dějiny Ruska, diář a slovníky.
A ta píchlá duše uchází a uchází, někdy s ní dojedu až do hospody nebo jinam mezi lidi, jindy ujedu sotva tři metry, raději to otočím a nedoženu vás, protože mě sere, že jste na světě. Přijela jsem, napila se, nechápu nic, vodjíždím a za sebou mám babí léto, vodjíždím a vůbec nevím, k čemu je to... tak mi dej přednost a nech mě bejt, až mi bude líp, tak možná zastavim, sesednu, vytáhnu lepení a možná se u toho nerozbrečim.
