literární výlet na Ukrajinu

Mám ráda bílé knihy. Sice příliš dlouho bílé nejsou, ale v té záplavě černých, modrých, či jinak barevných obálek a nezlámaných hřbetů vypadají tak čistě a nevinně… Jedna taková bílá knížka mě zavála trochu dále na východ, než mám ve zvyku utíkat. Ukrajinsky sice horko-těžko rozumím, ale větu dohromady nedám. Tím spíš mám radost z toho, že si někdo dal tu práci a přeložil obsah jedné takové bílé knížky do češtiny.

„Strach odcházel postupně. Jednou ve větších porcích a jindy skoro homeopatických. // Nejčastěji ho s sebou brala různá uvědomování. Je to celá historie, jak uvědomování potírají strach. A uvědomění se zjevovala buď díky nejtvrdším věcem – bolu, chladu, ponížení, strachu, ztrátám, nebo díky nejnevinnějším příběhům. Řekněme ze života rostlin nebo motýlů.“
(Taras Prochasko: …Jetotak…)

Kéž bych taky mohla říct, že se nebojím.

„Moje matka je opravdu směšná žena. Směšná, protože nikdy během svého pravdivého života neřekla žádné pravdivé slovo. Směšná, protože se považuje za originální, jsouc stereotypem. (…) Žily jsme ve dvou dlouhé roky, společně jsme procházely všedními dny i svátky, nudou i samotou, nekonečnými dny vyplněnými odporem a únavou – její pozdní příchody z práce, moje čekání, klaustrofobie těla, bytu, času. (…) Atmosféra téměř nesnesitelné pomíjejícnosti, která nedovolí ani náhodou vylézt z vlastní kůže, pachy stále stejných jídel, uvařených v rychlosti mezi slepými večery a již sobě nenáležícími rány (ráda vaří, ale nemá čas), únava, ještě únava, ano, má milá, ty ještě nevíš, co to všechno je, ty nic nevíš (únava a závist), trochu si odžiješ na světě (únava a škodolibost), pak si budeš moct hrát (únava a odpor)… na princeznu… a pak – její vrcholné a neměnné „óój!“, v němž se ozývala nejstrašnější věta celé symfonie (…).“
(Oksana Lucyšyna: Dlouhý, předlouhý běh)

Čtení této antologie byl vlastně takový předlouhý běh s rozmanitými překážkami. Výběr je to vskutku pestrý, každý z autorů si píše o čem chce a po svém. Kromě jazyka však může být společným jmenovatelem i jistá záliba v bezvýchodných či nějakým způsobem krajních situacích, možná je za tím snaha o co nejsilnější dějovou zkratku, jakési povídkářské fish'n'chips, jak píše Julian Barnes ve své povídce Homage To Hemingway, jen to zrovna teď vnímám silněji. Horilka pálí na jazyku i v očích, když hltáš slova o ne-osudech debilních venkovských dětí nebo o ne-osudech lidí jako jsi ty sám, milý čtenáři. Student prchající stopem na jih, do něhož jsem se zamilovala pro jeho upřímné nehledání životní pravdy. Měšťácká panička jedoucí na venkovskou svatbu, která však upřímně miluje svého manžela a při pohledu na nebe má srdce na pravém levém místě. Dívenka trávící předlouhé prázdniny v bohem zapomenutém kraji. Mladá, ukouřená, uplakaná a na veřejných záchodcích zakletá princezna. Budoucí otec na chodbě porodnice. Srb, Ukrajinec a Češka a jejich cesta do Berlína, ti až příliš připomněli Konec punku v Helsinkách a jiné rudišoviny. Někdy věty zdánlivě nedávají smysl, někdy se chce knížku odhodit do kouta a uchlastat se, někdy stránky obrací samo srdce.

„Všichni jsme se vyrvali z rovnostářství – a po všem se sápali jak nenasytové, bez míry, bez potřeby, bez vkusu jsme brali všechno, co se naskytlo, hrabeme, nemůžeme ukojit nekonečnou lačnost, jako bychom to nebyli my, jako v nějaké křeči, jako předsmrtní…“

„Nemluvit, nic neříkat a jen tak stát, aby nikdo nevěděl, neslyšel, neviděl, nedomyslel si. Jen ona a nebe. Takhle by mohla zůstat celou věčnost.“
(Ljudmyla Taran: Tam, kde je nebe)

Tuto zdánlivě až přehnaně drsnou realitu však do jisté míry vyvažují postavy duchů, záblesky půlnočních zázraků a iluze rusalky, hýřivý život loupežníka, pohádková láska ženy a větru nebo naslouchání tak obyčejným věcem, jakými jsou závory či figuríny; po povídce Píseň závor pro vás už přejezd nikdy nebude jen obyčejným přejezdem a figuríny přece taky mají srdce, až by se chtělo říci stejně jako lidé.

„Žena-figurína se usmívá a upravuje sotva znatelný záhyb na šatech. Je mladá a na smrt ještě nemyslí.“
(Jurij Vynynčuk: Figuríny)

Ne, nečetla jsem to proto, protože se Ukrajina stává nadužívaným slovem. Četla jsem to proto, poněvadž ve školní záplavě ruských a rusky i ne-rusky píšících na tohle zkrátka místo není a nebude, i kdybych se na hlavu stavěla. Už jen cokoli současného (tedy plus minus padesát let), ať už to bylo napsáno kdekoli, je v lavicích velkým svátkem; kvalita je ovšem věc jiná, někdy bohužel chybějící. Což ovšem není tento případ.

A mou lásku k minimalistickým obálkám jste už nejspíš někde zachytili. Pokud ne, tak říkám: takhle toto ono, protože je to pěkné a neukecané!

Ona ta černozem skutečně kromě Bulby a Ševčenka má co nabídnout.

A je pouze a jen na tobě, milý čtenáři, jestli nakoukneš dál než na obálku.

Expres Ukrajina: Antologie současné ukrajinské povídky
vyšlo v nakladatelství Kniha Zlín v roce 2008
sestavila Rita Kindlerová