Přednášející nám na psychologii dala jakés dotazníky. Prý aby porovnala hladinu stresu na začátku a na konci semestru nebo co.
1. Nejíš.
2. Ve chvílích vlčího hladu jíš až moc.
3. Nespíš.
4. Když už to tvůj mozek nezvládá, spíš až moc; ve výsledku je ti stejně, jako když nespíš.
5. Vztekáš se na sebe. Že ti to neleze do hlavy. Že na tu školu vůbec nepatříš. Že se stejně v prach obrátíš. Že na pracáku na humanitně vzdělanýho, neschopnýho, úzkostlivýho blbečka čekají s otevřenou náručí, aby tě umístili tam, kam Ruka ukáže. Že mámu stejně sere to, že pořád chodíš do školy (= nepostaráš se o ní ani o sebe, ale na vychloubání v práci jsem dobrá, thank you for your support, mom).
6. Vztekáš se na systém. Proč se musím učit zrovna tuto. A k čemu je to dobrý, když je to jen teorie. A státnice z toho taky není. Proč pořád někomu dokazovat, že fakt umíš, když se učíš dobrovolně a ráda a bez nátlaku si pamatuješ i to, co si pamatovat nemusíš; proč si prostě spolu nedáme kafe a nepopovídáme si o tom jenom tak, bez termínu v systému a bez dalších formalit.
7. Snažíš se všem raději předem jemně naznačit, že se u zkoušky nemají bát o tvé fyzično, že mají dělat jakoby nic; bílá jako stěna jsi přece každou chvíli a rozklepaný ruce jsou ze smyšlený brigády v pekárně, kde celej den sypeš mák na housky. Nakřáplej hlas máš ze včerejšího koncertu či z ranní cigaretky a ne ze staženýho hrdla. Srdce máš v krku pro případ nečekané střelby do hrudníku. Nohy tě neposlouchají, protože jsi vstávala teprv před chviličkou. A tak dál. (Některým není nutno nic vysvětlovat, ke konci semestru si sami všimli, že začínám být mírně apatická. Глубоко фиалетово.)
8. V případě zápočtu před zkouškou se ani neodvažuješ snít o klikání na tlačítko ZAPSAT.
9. Pokud zápočet horko-těžko splníš, panika se stupňuje a říkáš si tak sakra aspoň za tři!
10. Začínáš se bát i těch předmětů, který průběžně zvládáš levou zadní a s ukazováčkem v nose.
11. Doma se měníš v sud semtexu. Hon na ticho graduje. Závidíš kolejákům a singles a říkáš si proč zase já.
12. Pro -anou obživu se nemůžeš učit v době, kdy ti to ještě celkem slušně myslí (pozdní odpoledne).
13. Víkend ≠ odpočinek ani ten správný čas na brigádku, víkend = nějaká křečovitá, vynucená činnost přerušovaná záchvaty sebelítosti, která se nakonec stejně protáhne až do noci před deadlinem.
14. Je ti ještě víc do breku, když si uvědomíš, že bez trochy stresu neuděláš ani hovno.
15. Když už přijde tvůrčí nebo studijní vlna, VŽDYCKY začínáš od těch NEJMÉNĚ DŮLEŽITÝCH věcí. Uklidit si stůl, psát to, co leží v hlavě a ještě chvíli by si to mohlo poležet nebo sfouknout práci, která může být odevzdána KDYKOLI před koncem zkouškového.
16. Když už si dáš pauzičku, pauzička se většinou protáhne na čtyř- a vícehodinovou procházku.
17. Říkáš si, jak by bylo skvělý, kdyby stačilo na všech předmětech jen zarecitovat básničku.
18. Máš pocit, že psaní bakalářky tě zabije.
19. Na otázky typu Co ti je? odpovídáš Nic!
20. Serou tě lidi, kteří ti opakují, že to nic není. Nebo ti, kteří se ti smějou do ksichtu ve stylu "a já už pracuju, už jsem velká, heč heč a ty niiic". Nebo ti, kteří ti závidí, že se JENOM učíš a nic jinýho vlastně dělat nemusíš, kdežto oni... bla bla. A těm, co ti věří, že to zvládneš, to zas tak úplně nevěříš.
Už je vám to jasnější, milá kolegyně?
