a jaro karty míchá
pro záda shrbená
a přetěžko se dýchá
a svítí červená
Hlavně že si nalhávám, jak to zvládám.
Ani hovno, slavnej soude.
In your room / where souls disappear / only you exist here
Mezi námi stojí přesně třináct bublinek.
Neptej se, prostě to vím.
Někdy se mi jen klepou kolena, někdy usnu jako první, ale někdy se rozpláču. Možná lituju všech těch nenarozenejch dětí, ale spíš si kurevsky uvědomuju vlastní pomíjivost a smrtelnost. Hoře z rozumu. Chci s tebou ztratit hlavu. Nepochybovat, prostě vědět. Uměla jsem to, jen si vzpomenout, jak se to dělá. Uměla jsem milovat bez podmínek. Odevzdat se. Bejt naprosto štěněcí, s packama nahoru a vděčností v očích. Ale sereš mě. Nic po tobě nechci, vlastně si můžeš dělat, co jen uznáš za vhodné – ale ty stejně jen pořád šermuješ penězmi a jinými pro mě ne zas tak podstatnými věcmi a mě už to nebaví. Po dvacítce v podrážkách v zimě a/nebo dešti jsem taky ráda, že vůbec existuju, neptám se, nesu ti večeři a nehnípu se ve filosofických problémech, ale ty jsi unavený, i když nic neděláš. Trvalo mi to, ale dala jsem si tu práci a říkám ti aspoň kam jdu a v kolik se vrátím. Je hezké slyšet, že nepochybuješ, ale zeptal ses mě někdy? Omluvil ses mi někdy, když bylo za co? Myslels někdy víc na mě než na sebe?
Utíkám ti. Jak ten váš pes. Docházejí mi síly.
Surrender your ego / be free / be free to yourself!
Třikrát mlha. Poezijé, vínečko bílé, hovory na útěku. Víc nic.
Oh such a perfect day / you just keep me hangin' on
Škvírkou mezi závěsy tupě čumím na ulici a přemýšlím, jestli se mi chce v tý zimě kouřit. V okně se mi zablejskne odraz brejlí a na chvíli tě vidím. Ale možná se mi to jenom zdálo. Nebejt klávesnice, nebyl bys ani ty. Štůsek jízdenek a pohlednic by existoval i bez tebe, ale ta hromádka zážitků by asi byla jinačí. Možná mnohem smutnější, opuštěnější, nebo prostě jenom jiná. Někdy tvoje rozumy úplně nestíhám, jsi na mě příliš vysoko. Nebo jsem si tě na tu nejhořejší poličku postavila sama, teď nevim. Mohla bych tě ignorovat, proklínat, zahrabat v sobě někam hluboko. Bejt rozumná a tak vůbec. Jenže ne. Chci s tebou ztratit hlavu a možná i celej svůj krátkej život. Píšu ti haldy idiotskejch dopisů a pohledů a zpráv a chci, abys byl šťastnej. Smět si to tak přiznat. A vědět, že to vidíš podobně. Kroužíme kolem sebe jak dva sputnici a mně už dochází trpělivost.
It could be wrong (could be wrong) / but it should've been right
Nevim co, nevim kurva jak, ale najednou jsi všude. Vlastně jsi tu vždycky byl a vždycky na tebe byl spoleh. Proto jsem s tebou chtěla vypadnout za hranice týhle respubliky i všedních dní. Ty mě v příkopu ležet nenecháš. Vždycky mě dotáhneš domů. Nenecháš mě samotnou, když je to zlý. Podáš kapesník, všimneš si novýho svetru i prvních známek duševního propadu někam do sedmýho kruhu pekla, vymotáš mě z pražských labyrintů, nemáš obě ruce levý a nevadí ti dřina. Vždycky máš po ruce nějaký milý slovo nebo i to blbý to bude dobrý, Mášo. Jo, umíš mě nasrat, ale zatím se to stalo jenom jednou. Nějak jsem zapomněla na to, že bys kromě příspěvků do diskusí na libovolné téma a blbejch pseudoakademickejch monologů mohl být taky jenom chlap. A vlastně mi to ani nevadí.
Je známo čí je vina / To hraní s kostrami má jméno rakovina / A voní … benzínem, tabákem, lesem, vyjetým olejem a věčnou nejistotou
2018.
Čtyři roky, cos byl naposled doma. Nemohla jsem se na tebe ani podívat, klepala jsem se, při jednoslovných odpovědích se mi třásl hlas, nejvíc bolelo říct ti, že jsem v prdeli především kvůli tobě. Já na lécích nebo čerstvě bez nich, to už si nepamatuju. A ty? Jel jsi sem stopem tři dny. Přivezls mi levnej čaj v plechovce-vajíčku a známku. Litevskou. Se sovou. Važ si studia. Některý věci ti neodpustím – a je jich dost. Bolíš mě pořád. Nevylézaš z mých děr v duši jako hadi a štíři jen na svatého Jiří, ale vždy, když to nejméně čekám. E-mail jsem zablokovala. Kvůli těm anonymům tenkrát. Stále znám tvoje poslední české číslo, ale nemám odvahu na něj zavolat. Bojím se, že se mi ozve někdo úplně jiný. Nebo tři tóny. Nebo… ty. Nevím, co bych ti řekla. Asi nic. Křičela bych, do kapesníku.
Tři roky, co jsem tě naposledy slyšela v telefonu.
Všechno nejlepší k narozeninám... lapání po dechu... A neposral ses takhle náhodou, po tom všem?! Taky to nemám lehký! JENŽE JÁ TAKY NE! Haló?? ...
To skrytý číslo na Štědrej večer jsi byl možná ty. Ahoj, žiju, nezapomněl jsem. To by ti bylo podobný. Přála jsem ti smrt, s tou bych se smířila snáz. Ale pak jsem se neubránila slzám na svým nejlevnějším místě v plackartnym, rozmazaný břízy před Moskvou a rozmazaný vzpomínky na něco neurčitýho, na nějaký vzdálený doma, který kolem mě prolítlo stejně jak ty břízy. Chtěla bych ti toho tolik povyprávět. Na tolik věcí se zeptat. Na některý i podruhý, potřetí. A nemyslet si o tobě jen to nejhorší. Naučila jsem se o tobě mluvit hezky, aspoň někdy, začlo to kutnohorským pivem. Každá mince má přece dvě strany a toho dobrého pluje v mým životě zoufale málo. Žiju tak, aby ses za mě nestyděl, ale k čemu to všechno, když tvá hrdost na mě byla měřitelná pouze jednou jedinkrát. Asi jsem byla dost dobrá, ale nikdy jsi mi to neřekl a nevěděl sis se mnou rady. Na kluka by síla možná platila, ale u mě jsi to svou silou, neústupností a tvrdostí akorát posral ještě víc.
A že to smiřování se smrtí přišlo tak brzy... Podle toho, co mi řekli, se ti to muselo stát zrovna ten den, kdy jsem celou noc bušila do klávesnice a napsala první podobu této části, kterou jsem sušila v konceptech doteď. Stejně tak jsem nespala tu noc předtím, než jsem se to dozvěděla, pak mi do malátného dopoledne mobil zařval 'pick up the phone / i need your voice again / hearin' your voice again' a pak šlo všechno světlu vstříc, nebo možná do prdele.
I've battled demons that won't let me sleep
Called to the sea but she abandoned me
Oh yeah I'm haunted by the distant past
Called to the sky but she was overcast
Do prdele… anebo radši do Moskvy?
Depeche Mode, Muse, Queen, Sia Furler, F. R. David, Lou Reed, Karel Kryl, A. S. Gribojedov, A. P. Čechov a já
pro záda shrbená
a přetěžko se dýchá
a svítí červená
Hlavně že si nalhávám, jak to zvládám.
Ani hovno, slavnej soude.
In your room / where souls disappear / only you exist here
Mezi námi stojí přesně třináct bublinek.
Neptej se, prostě to vím.
Někdy se mi jen klepou kolena, někdy usnu jako první, ale někdy se rozpláču. Možná lituju všech těch nenarozenejch dětí, ale spíš si kurevsky uvědomuju vlastní pomíjivost a smrtelnost. Hoře z rozumu. Chci s tebou ztratit hlavu. Nepochybovat, prostě vědět. Uměla jsem to, jen si vzpomenout, jak se to dělá. Uměla jsem milovat bez podmínek. Odevzdat se. Bejt naprosto štěněcí, s packama nahoru a vděčností v očích. Ale sereš mě. Nic po tobě nechci, vlastně si můžeš dělat, co jen uznáš za vhodné – ale ty stejně jen pořád šermuješ penězmi a jinými pro mě ne zas tak podstatnými věcmi a mě už to nebaví. Po dvacítce v podrážkách v zimě a/nebo dešti jsem taky ráda, že vůbec existuju, neptám se, nesu ti večeři a nehnípu se ve filosofických problémech, ale ty jsi unavený, i když nic neděláš. Trvalo mi to, ale dala jsem si tu práci a říkám ti aspoň kam jdu a v kolik se vrátím. Je hezké slyšet, že nepochybuješ, ale zeptal ses mě někdy? Omluvil ses mi někdy, když bylo za co? Myslels někdy víc na mě než na sebe?
Utíkám ti. Jak ten váš pes. Docházejí mi síly.
Surrender your ego / be free / be free to yourself!
Třikrát mlha. Poezijé, vínečko bílé, hovory na útěku. Víc nic.
Oh such a perfect day / you just keep me hangin' on
Škvírkou mezi závěsy tupě čumím na ulici a přemýšlím, jestli se mi chce v tý zimě kouřit. V okně se mi zablejskne odraz brejlí a na chvíli tě vidím. Ale možná se mi to jenom zdálo. Nebejt klávesnice, nebyl bys ani ty. Štůsek jízdenek a pohlednic by existoval i bez tebe, ale ta hromádka zážitků by asi byla jinačí. Možná mnohem smutnější, opuštěnější, nebo prostě jenom jiná. Někdy tvoje rozumy úplně nestíhám, jsi na mě příliš vysoko. Nebo jsem si tě na tu nejhořejší poličku postavila sama, teď nevim. Mohla bych tě ignorovat, proklínat, zahrabat v sobě někam hluboko. Bejt rozumná a tak vůbec. Jenže ne. Chci s tebou ztratit hlavu a možná i celej svůj krátkej život. Píšu ti haldy idiotskejch dopisů a pohledů a zpráv a chci, abys byl šťastnej. Smět si to tak přiznat. A vědět, že to vidíš podobně. Kroužíme kolem sebe jak dva sputnici a mně už dochází trpělivost.
It could be wrong (could be wrong) / but it should've been right
Nevim co, nevim kurva jak, ale najednou jsi všude. Vlastně jsi tu vždycky byl a vždycky na tebe byl spoleh. Proto jsem s tebou chtěla vypadnout za hranice týhle respubliky i všedních dní. Ty mě v příkopu ležet nenecháš. Vždycky mě dotáhneš domů. Nenecháš mě samotnou, když je to zlý. Podáš kapesník, všimneš si novýho svetru i prvních známek duševního propadu někam do sedmýho kruhu pekla, vymotáš mě z pražských labyrintů, nemáš obě ruce levý a nevadí ti dřina. Vždycky máš po ruce nějaký milý slovo nebo i to blbý to bude dobrý, Mášo. Jo, umíš mě nasrat, ale zatím se to stalo jenom jednou. Nějak jsem zapomněla na to, že bys kromě příspěvků do diskusí na libovolné téma a blbejch pseudoakademickejch monologů mohl být taky jenom chlap. A vlastně mi to ani nevadí.
Je známo čí je vina / To hraní s kostrami má jméno rakovina / A voní … benzínem, tabákem, lesem, vyjetým olejem a věčnou nejistotou
2018.
Čtyři roky, cos byl naposled doma. Nemohla jsem se na tebe ani podívat, klepala jsem se, při jednoslovných odpovědích se mi třásl hlas, nejvíc bolelo říct ti, že jsem v prdeli především kvůli tobě. Já na lécích nebo čerstvě bez nich, to už si nepamatuju. A ty? Jel jsi sem stopem tři dny. Přivezls mi levnej čaj v plechovce-vajíčku a známku. Litevskou. Se sovou. Važ si studia. Některý věci ti neodpustím – a je jich dost. Bolíš mě pořád. Nevylézaš z mých děr v duši jako hadi a štíři jen na svatého Jiří, ale vždy, když to nejméně čekám. E-mail jsem zablokovala. Kvůli těm anonymům tenkrát. Stále znám tvoje poslední české číslo, ale nemám odvahu na něj zavolat. Bojím se, že se mi ozve někdo úplně jiný. Nebo tři tóny. Nebo… ty. Nevím, co bych ti řekla. Asi nic. Křičela bych, do kapesníku.
Tři roky, co jsem tě naposledy slyšela v telefonu.
Všechno nejlepší k narozeninám... lapání po dechu... A neposral ses takhle náhodou, po tom všem?! Taky to nemám lehký! JENŽE JÁ TAKY NE! Haló?? ...
To skrytý číslo na Štědrej večer jsi byl možná ty. Ahoj, žiju, nezapomněl jsem. To by ti bylo podobný. Přála jsem ti smrt, s tou bych se smířila snáz. Ale pak jsem se neubránila slzám na svým nejlevnějším místě v plackartnym, rozmazaný břízy před Moskvou a rozmazaný vzpomínky na něco neurčitýho, na nějaký vzdálený doma, který kolem mě prolítlo stejně jak ty břízy. Chtěla bych ti toho tolik povyprávět. Na tolik věcí se zeptat. Na některý i podruhý, potřetí. A nemyslet si o tobě jen to nejhorší. Naučila jsem se o tobě mluvit hezky, aspoň někdy, začlo to kutnohorským pivem. Každá mince má přece dvě strany a toho dobrého pluje v mým životě zoufale málo. Žiju tak, aby ses za mě nestyděl, ale k čemu to všechno, když tvá hrdost na mě byla měřitelná pouze jednou jedinkrát. Asi jsem byla dost dobrá, ale nikdy jsi mi to neřekl a nevěděl sis se mnou rady. Na kluka by síla možná platila, ale u mě jsi to svou silou, neústupností a tvrdostí akorát posral ještě víc.
A že to smiřování se smrtí přišlo tak brzy... Podle toho, co mi řekli, se ti to muselo stát zrovna ten den, kdy jsem celou noc bušila do klávesnice a napsala první podobu této části, kterou jsem sušila v konceptech doteď. Stejně tak jsem nespala tu noc předtím, než jsem se to dozvěděla, pak mi do malátného dopoledne mobil zařval 'pick up the phone / i need your voice again / hearin' your voice again' a pak šlo všechno světlu vstříc, nebo možná do prdele.
I've battled demons that won't let me sleep
Called to the sea but she abandoned me
Oh yeah I'm haunted by the distant past
Called to the sky but she was overcast
Do prdele… anebo radši do Moskvy?
Depeche Mode, Muse, Queen, Sia Furler, F. R. David, Lou Reed, Karel Kryl, A. S. Gribojedov, A. P. Čechov a já
