30. 4. 2015

Praha–Moskva zpáteční

„ ‚Nikdy by mě nenapadlo,‘ pomyslel si Kosťa ve stísněné koupelně při pohledu do zrcadla, které dávno ztratilo lesk a v němž musel svůj obličej hledat mezi hnědě zbarvenými místy, ‚že budu ve svých pětatřiceti letech Leninem.‘ “
 Další knížka, co mi spadla do klína náhodou a nejspíš ji z hlavy jen tak nedostanu.
A víš proč?
To je celkem jednoduchý. Tři věci:
Vlak, Rusko, život.
A jeřabiny!

Máma mě prosí, jestli bych jí nevzala v knihovně Douskovou a taky něco od Pawlowský. Nuže dobrá, asi nebudu za intelektuálku, ale co bych pro maměnku neudělala. Navíc z toho cítím několik hezkých předčítacích podvečerů.

(v knihovně)

Jéhele Idiot. To už je dávno, Myškine, aspoň tě polechtám po stránkách, můžu? No fuj, tohlencto nový vydání se mi vůbec nelíbí. A co máme vedle? Písmeno Č. Č jako Čechov, Anton Pavlovič. Hledám očima, asi rozpůjčeno. No jo, budou maturity.

*cink*

TO JE PÍSMO IDEALISTA! Od Brousila! Oko typografovo pláče dojetím, oko čtenářské čte: Nechtěl jsem být Leninem. 

Kdo nechtěl? A proč? Ano, beru!

Doma se začítám do anotace. Krystalické Rusko, no jen aby to nebyl nějaký laciný kýč plný rádoby ruských stereotypů. Není. Jedenáct povídek, při jejichž čtení buď rozumíš, nebo ne. Buď cítíš, nebo ne. Buď máš taky takovou duši, nebo ne. A jestli ji máš, postav vodu na čaj a čti.

„Putoval a myslel na to, jak podobná je válka přírodní katastrofě. Způsobí, že se sobě lidé ztratí. Vpustí chaos do jindy přehledného světa. Lidé umírají  náhodně, bez vztahu k dosavadnímu životu a v živých zůstanou rány, které působí tak nepatřičně, že se už nikdy nepodaří vrátit život do kolejí přirozených příčin a následků.“
Jako první jsem četla povídku Metro 2. Vlastně si ji vybrala N., když jsme spolu trávily jeden z prvních slunečných dnů letošního jara na lavičce u rybníka. Nevím, jak tomu mám říkat, jestli náhoda nebo osud, ale příběh nešťastné osmnáctileté dívčiny byl velice realistickým zrcadlem. Taková knížka se přece odložit nesmí! Další nešťastnice se pak motala kolem Mrakodrapu na Karamyševském. Holky zlatý, co jste to jen…
– Přišla jsem vám říct, jak vás nenávidím.
– Chtěla jsem vám jen pomoct. Lhát si je to nejhorší, co si může člověk způsobit.
– Měla jsem jen jeho.
– Máte sebe.
– Sebe jsem nikdy neměla.
 A tak jsem četla a nedýchala a stále četla a spálila si jazyk čajem silným jak smrt a stále četla a seděla/ležela spolu s figurkami z reality ve vlaku R 209 Vltava a četla a utírala slzy hřbetem ruky a četla.
„Čas od času vytáhla ze šuplíku psacího stolu, který se marně učila nezamykat, desky se vzpomínkami na pobyt v Československu. Ležel v nich i papírový pytlík a v něm usušené kuličky jeřabin. Vysypala si je na dlaň. Plody byly seschlé, zbytečné jako její život od těch dob.“


Dora Čechova: Nechtěl jsem být Leninem
vyšlo v nakladatelství Labyrint v roce 2012