reportáž psaná na lavičce

Seděli tam jak na bidýlku

Kytarista-lasička
číhající
na zahoukání
                   starého kalouse
aby nás mohl
sežrat strunami
i mě a všechny Taťány
(má nejmilejší nepřišla)

Sedím jak Plíhalova myš
mrzí mě
                  že mě nechytíš

velká listopadová variace

Long time no anger, viďte?
To víte, schovávám si tu zlost na konec roku. Abych měla posledního prosince co topit na dně, kromě perliček, které už tam leží.

Spíš než zlost je to letos něco mírnějšího. Pálí to však stejně. Nesouvislá variace pálivých myšlenek již dnes na vašem stole. Dobrou sváteční chuť.

počty 0,5 ‰

šťastná sedma
sedmi hor
čtyři noci bez pomoci

šestkrát chybíš
jednou jsi
sedmipravdoláskařem

čtyřnásobně
jsi trojzubcem vyryl
na můj sedmý obratel

rok nula-nula-3×3

___________________________


šestiletá
nula
vertikální nekonečno

nic necítíš
nic nebolí
čtyři slunce

pod nimi usyčená labuť
čtyři rohy postele
a vono zase nic

do prdele!

počty 00

sedmero krkavců
zakráká sedmkrát
pátý den v týdnu

jedinkrát
přinesla jsem pětku
jedním tahem napsanou

sedm let smůly
táhne se už pět století
sedmi královstvími

a v žádném my

počty IV.

na sedm nádechů

třikrát se zastavit

a promarnit devět životů

v oválu nuly

jednou zakopnout

jednou být na kolenou

septimán školy života

dvakrát zaléváš čaj

sedmkrát nelhals mi

ale nechci říkat že Tě mám

***

Jednou Ti budu hrát

u velkých vrat

tam nahoře

Budeš se

           krásně čistě smát

přehmatům

           na nebeské kytaře

Metronom není potřeba

S ním hrají jenom žijící

Já budu krásná

          andělská

Ty — čerstvé světlo

          zářící

___________________________

Kdybych Ti mohla
           vyprávět
celičkou noc až do svítání…

Chci abys mě znal nazpaměť
Všechny mé pády
                     lásky
                     odpuštění

Až přečtou nahlas testament
(zazníš v něm taky
buď si jist)
…tehdy už nebudeš sám schopen
přijít
a něco krásného mi říct

(pro M.)

sněženka

Hned druhý den po návratu ze Slovače jsem v pomatení smyslů vysypala štíhlou obálku s přeškrtaným nápisem MOSKVA/chudý časy/whatever a v prvním obchodě koupila levný velociped.

Bílej.

čajíček

Errare humanum est

Váhám však zda-li
dokážu to snést

Nikomu se nic nestalo
Obětí nula nula nic

Však nebylo mi veselo

Být chvíli zase blb
                   Nic víc

Přijď
Vždyť
                    je tu dobře

Asi jak komu
                    všakže…

jé-de jé-de poštovský pán

/aneb Elektronická pošta pro začátečníky/

To bys nevěřil, rozmilý čtenáři, jak se občas dokážu pobavit či naopak znechutit po tom, co ráno po snídani anebo večer po unaveném vtancování do předsíně zasednu nad klávesnici a otevřu poštu.
Tu slušňáckou poštu, kam mi chodí oznámení, upozornění a jiné pěkné interní věci z univerzity, když už jsem na imatrikulaci svatosvatě slíbila, že to budu číst; tu nejmíň pitomou adresu, z níž škemrám o práci, na níž jsem nedostatečně či naopak pře- kvalifikovaná; adresu, z níž píšu i do Moskvy (doposud všechno šťastně a snad i šifrovaně prolezlo přes tu dálku); jméno puntík příjmení, díky kterému můžu vždycky někomu hodit na pomyslný stůl cokoli od andulky po žížalu.

Sepsáno s letmým pohlazením plzeňské mluvy.

pradlenka

Kdybych tak mohla
zachraňovat tím

že koupím smutné víle na benzínce další cigarety

že do sebe obrátím sklenku veršů
drobný nestydatý sonet

že se vrátím za dva týdny
s pískem ve vlasech

Alles gute

Pořád jsem
rozmarýnem

Nerušeně usychám

Květináč puká
když tvoje ruka...

Smět tak dát srdci výpověď

Blbá jak necky

Vždyť jo

Vyperu v nich
celý svět

cesta tam... a zase zpátky

Žádný Tolkien.

***

Jazýček vah

drze vychýlený

Náhody nejsou

Jen souvislosti

Nevěřím vlastním 

slepým očím

Nákup se sype

nezajímá mě

pokřivená slupka

tří pribináčků

Radosti

zůstaň

neodkutálej se pryč jako míč

Úsměv jednou větou

jedním slovem

víc

         dál

rád

ty.

cestovatelka

Měla zelený batoh
světlé kalhoty
ač bylo teplo
tak i svetr

Hnědé vlasy
tak akorát
jemnou pleť
odhodlaný pohled

Když jsem vystupovala
viděla jsem oči
docela jiné

Skrčené za batohem
měly trochu strach

Co když se taky trápí
Kolumbína Objevitelka
mysu liché naděje
a planých srdcí

Na refýži při zemi
dveře se zavřely
tramvaj odrachotila

Možná ji znáš

Jerzy Pilch podruhé

Mám novej lokál!

Jmenuje se U strážnýho anděla /ano, mám po předložce malé es/ a tak trochu neexistuje. Je to knajpa slovní, milý čtenáři. Možná je tam někde v Polsku.

Snad nikdy neřeknu, že bardzo dobre wiem, o čem J. P. protentokrát píše, ostatně už první setkání s jeho prózou mě střelilo mezi oči. Maminka by si dovolila nesouhlasit, prej mám slušně našlápnuto na kariéru vrchního sládka v Prazdroji nebo na otevření palírny někde v garáži na kraji města, ale to mé pijácké já trochu přeceňuje. Lihový pozkouškový týden musí někdy skončit a bude fajn ho zakončit několika řádky právě o téhle knížce. Snad to nikdy neřeknu, ale jedno vám dnes povím: lovím ze skříně žluté šaty i černou halenku a chci umět polsky říct víc než dzień dobry.

literární výlet na Ukrajinu

Mám ráda bílé knihy. Sice příliš dlouho bílé nejsou, ale v té záplavě černých, modrých, či jinak barevných obálek a nezlámaných hřbetů vypadají tak čistě a nevinně… Jedna taková bílá knížka mě zavála trochu dále na východ, než mám ve zvyku utíkat. Ukrajinsky sice horko-těžko rozumím, ale větu dohromady nedám. Tím spíš mám radost z toho, že si někdo dal tu práci a přeložil obsah jedné takové bílé knížky do češtiny.

„Strach odcházel postupně. Jednou ve větších porcích a jindy skoro homeopatických. // Nejčastěji ho s sebou brala různá uvědomování. Je to celá historie, jak uvědomování potírají strach. A uvědomění se zjevovala buď díky nejtvrdším věcem – bolu, chladu, ponížení, strachu, ztrátám, nebo díky nejnevinnějším příběhům. Řekněme ze života rostlin nebo motýlů.“
(Taras Prochasko: …Jetotak…)

Kéž bych taky mohla říct, že se nebojím.

bez paměti

Dvanáct stupňů pošetilosti čechrá pírka
však s vínem se svět zdá být tam někde dole pod námi

To je normální
rostou křídla

Vzápětí přistřihnu si je
pírka sežehnu

Ještě nejsem na kolenou

To přijde
Neboj

Nepotkala jsem živou duši
Jen pár ožrale mrtvých

Ranní déšť smývá barvu ze závor
červená bílá červená

Pozor brak

Konec začátku světa

psáno pro Mistra V.

Už to bude rok co jsem proklela sama sebe nad Tvými řádky
Už to bude rok cos mi jen tak držel palce kvůli maturitě

Básnickej očistec uprostřed čistky života

Kapitalismus je pro mě slovo z dětský říkanky

Taky už vím že lid se děly dělí
na nuly a jedničky
jako jeden Občan Havel

A taky vím že mě máš asi možná trochu rád
Možná ještě radši než Sašku Dubčeka

Pětadvacetiletým balastem
brodíš se směrem ke mně
alespoň digitálně

Slintám nad živými i mrtvými
Ale Tobě zůstanu zachována

Věříš mi
Sbírku za sbírku
Hlavně se z toho neposrat

Stopnout si auto a zařvat na řidiče
šlápni na to
jde o život spisovatele

Jidáši, ty kluku ušatá!

Tys nám naštval tolik maturantů verze 2015 až to hezké není. Upřímně, fakt ti to závidím. Já se tu kolikrát snažím lidi probrat z lhostejnosti alespoň slovem, a tobě stačí jedna jediná písemná zkouška. Tedy vlastně před koncem prvního ročníku bakalářského studia se mi chce napsat „zkouška“. (Ty uvozovky by mohly být klidně ještě větší.)

***

Den vítězství
nad minulostí

Začátkem května
se pro mě narodili
už jen
Okudžava
Morgenstern
a pár kamarádů

Spasibo ogromnoje

Dyť jsi nebyl zas takovej vůl

Měls to v hlavě celkem srovnaný

Jen to prostě nějak nevyšlo

Čekání na zázrak
s cestou do pekla a zpět
all inclusive bez cla
pro studenty do 18 let
bez doplatků
jen ty cigára a chlast
musím ze svýho

Jen zírám
kolik věcí tu po tobě zbylo

Tvůj Marx
tvý skripta

Hromady píčovin
kterým já díky tobě rozumím jen trochu
a moje děti to už zajímat nebude

Jestli vůbec nějaký budou

Tvůj index
máš v něm ještě tmavý vlasy

Tvý marný pokusy o úspěch
mimo cvičiště i bojiště
oproštěný od logiky

Všechno se začátkem
Všechno bez konce

S pláčem trhá
pozvánku na promoce
a říká

Bolo to v júnu
v lete

Rok už som radšej zabudla

Aspoň že ty

Nic víc

Už mlč

Smrt

/6. 5. 2015/

studentská panika

Přednášející nám na psychologii dala jakés dotazníky. Prý aby porovnala hladinu stresu na začátku a na konci semestru nebo co. 

Myslím, že by jí bohatě stačilo přečíst si následující.

✿ N

(květ+eN, milý čtenáři, mám dnes hravou i dravou)

Někdo říká po máchovsku lásky čas a někdo Svátek práce.
Někdo slaví osmýho V-Day, někdo devátýho День победы.

A co ty? ptají se mě lidi. Which side are you on?
Já nic, ale v duchu si myslím jděte s tou věčnou dichotomií už do prdele.

Praha–Moskva zpáteční

„ ‚Nikdy by mě nenapadlo,‘ pomyslel si Kosťa ve stísněné koupelně při pohledu do zrcadla, které dávno ztratilo lesk a v němž musel svůj obličej hledat mezi hnědě zbarvenými místy, ‚že budu ve svých pětatřiceti letech Leninem.‘ “

 Další knížka, co mi spadla do klína náhodou a nejspíš ji z hlavy jen tak nedostanu.
A víš proč?
To je celkem jednoduchý. Tři věci:
Vlak, Rusko, život.
A jeřabiny!

řádky z nedbalosti

„věci co nechceš ať se stanou – ty se stejně stanou
a chleba s máslem padá na zem vždycky blbou stranou“

Někdy mě až děsí, s jakým klidem můj mozek poslední dobou přijímá různé nečekané, špatné či ještě horší zprávy.
Nebo jak se smiřuju s věcmi, ze kterých bych dřív omdlívala. Nebo si kvůli nim fyzicky (a možná i nevratně) pomohla.
Třeba už je to tady, třeba už jsem konečně dost velká na to, abych zachovala klid.
A pokud ne dost velká, tak alespoň dost zdravá a střízlivá.
Jako tady (ťuk ťuk) v hlavě.

I po napsání takovýchto dospěláckých řádků mi ovšem bude na rameno ťukat hysterická, dlouhovlasá a o šest let mladší Mary a bude se plačtivým hlasem ptát slovy Anthonyho Burgesse: „Co teda jako bude, he?“

Co by bylo.
Mlčet se nedá věčně a žít musíš.
Zatni zuby.
Přežij.

hnusná moskevská čubka

Takže sajkedelik je s ohněma a bez ohňů je andrgraund!

Od mého prvního setkání se slovem underground už uběhlo spoustu vody. (Kdybyste jen tušili, jak nerada si ten běh času přiznávám!) To jsem místo knížek k maturitě četla Pelcovo ...a bude hůř, měla ještě dlouhý vlasy, chodila po městě s deskami většími než já, sem tam si zakouřila na Magorově mostě, koukala na východ slunce nad nádražím, občas počkala na příjezd vlaku od Domažlic a hledala v davu hlavy spolužáků.

Jenže střední školu už vzal ďas i čas.

Je načase vystrčit čumák z rodné hroudy. Tím spíše při studiu cizího jazyka. Neoficiální kultura byla, je, bude. Vždycky a všude. A že se dnes může vydávat všechno, to je jenom fráze. Vydat dnes můžete cokoli, ale... Nenene.
Vždycky tu bude pár osin v zadku.

Varování: Občas potkáte azbuku. 

***

v dobách šílenství
slova nelehká
no jasně
deziluze neláká

já aspoň vím
že tam někde jsi
a vidíš
stejná oblaka

soukromý puč
zítra zas
přesčas
napospas blahobytu

po nocích potit krev
nad větami
pro lepší pocit
pro зачёт

экзамен je každé svítání
a se soumrakem
sama sobě si
diplom za přežití

válka hrou

k tomu vašemu
víkendovému střetu
hvězd a pruhů
s rudou
mám poznámku
drobnou

je fuk jakou mají vlajku
pořád jsou a neví
že přivolávají válku

a po Dni učitelů
ani pes neštěkne
vyšel na sobotu

Jene Ámosi!
musím tvou bustu
vedle schodiště
na bradě pohladit
teď je in
válka hrou

_

nechávám to za sebou
moje štěstí je levný
ale na to sere pes

-kterej je od bláta víc než my dvě dohromady
takže je šťastnější než celej svět-

za oknem máš břízku
a za jiným oknem les
kopce rozpitý mlhou

-vypadají blízko ale asi k nim nedojdeme
nakonec na nás i to sluníčko trochu plivne-

čaj voní klidem
terpentýnem
splínem

/já se někdy vrátím
možná jen projedu usměju se zamávám
a pojedu o jedno srdce dál/

je mi dobře poněvadž ještě nevím
že doma mě olíznou moskevský plameny

vypálí to mý otevřený rány?

***

něco bylo
něco je
a už není

spotřebovals mě
do čtyřiadvaceti hodin
po otevření duše

horečka
mámení
zatracení

naroubovat slova
a nechat je vyrůst
nad špičku věže

větévky pak
k rozpuku
přivést krví

žíznivě suché bezvědomí

velké želvě

vidím se jak včera
však je to sedm-osm let
zpět

sahám po první knížce zleva
a některý věty i dnes
znám nazpaměť

pomsta je kolo
které se točí dozadu

co je vytištěno
to je pravdou

- cigárko?
- to vás může zabít!
- ano, ale ne dnes...

modrý jiskřičky
jak moje modrý oči

do prdele!
všechno jednou skončí...

známka štěstí

házejí si srdce

přes

stoly

lososy

kaviáry

kalamáry

a jiné čárymáry

o několik set kilometrů dál

ho člověk člověku vyrval

hodil jím jako granátem

všichni šťastní

amen

(Jakubovi)

zwanzig II.

/na Slovensko, obyčejně stačí/

podívejte se mladá pani
je vám třicet čtyři
jste prostě stará
nebude lepší...?

ale ona se nedala
rvala se o mě

karta se obrací
já se rvu o ni

spolu se rveme o každej den
už umím barvičky
počítat do dvaceti
číst i psát

spolu se rveme o každej den
neumí bojovat
nechá se semlít světem
učí se smát

nevíme co bude zítra
za týden
ale když chce něco přečíst
tak mám radost
protože mě poslouchá
ta která má 
vždycky pravdu

zwanzig I.

/kamsi do lesů, obyčejně, prosím, páni z Deutsche Post si už poradí/

místo šlach nitky
místo očí jezírka
třeba Košutecký
pravidelně svět
zavlažující

zelený ponožky
starý výložky
opakovaně ztrácené
opětovně nalézané
v hlubinách dějin

Marx Engels Beatles
až budeš velká
bude líp

neumím počítat
zato umím číst bukvy
a sedmilhářům lhát
vyplížit se ze Lžihradu
když spíš po noční

Marx Engels Potom
až budeš velká
bude fajn

zlatý svatý Václav
nedá zahynout mi
ni jiným pijícím
nikdy jsem ti asi
nebyla dost dobrá

...slyšíš to, ty vole?
řvu verše od srdce
plavu proti proudu
koukám na věci
ze všech stran

Marx Engels Chcípni
už jsi moc velká
это всё

Hg

plechové nebe
šedé nekonečno

moře rtuti
do očí padá

nevidění zítřka
ani dalších let

jako kdyby
to byly slzy
malé ženy

která v dešti
na hřbitově
pláče

je už stará
jenže dcerka
odplula brzy

žila jako rtuť
nebezpečná
stříbrná
a krásná

bála se života
už nemusí

účtenka

pomalu
ochotně
trpíš

kyneš v / na frontě
rezignovaně
expresně pípáš
v duši zase neklid

a lidi blbě čumí

skonáte smutní!
smrt se slevou
smrdí sardinkami
smrdí stářím
ledabylostí
zpíváš potichu
a tiché oči nemlčí

neřikám nic

Já vim. Neřikám nic. Ale strašně moc chci. Protože ten vlk štěkající krátké, úderné věty mi zase zachránil mizernej den. Je moje prozaický stéblo, kterýho se chytám. Když pominu poezii, kterou jinou knížku jsem před pár lety četla s takovým zápalem jako Helsinky?! Já vim. Neřikám nic.

***

dvě tramvaje
ta chvíle na křižovatce
kdy jsou spolu
a jedna pak odbočí

ani se nerozloučí

bolí to měkce
zbytky srdcebolu

jako my dva
ani se nerozloučí
a jedna zatočí
někam dolů

předplacené srdce
z kouře se hlava točí

příští zastávka
Majakovského

únor bílý, radost šílí?

Žiju. Jen si ty svý nasraný verše schovávám pro kočku. Jsi rád, čtenáři?

dream job

dobrý den celý den
už z vašeho pohledu je mi jasný
že tady mi pšenka nepokvete

no tak dobře
ač mrzne úsměv fingovaný
zamíchám barvičky na paletě

mám se představit? tak jo!

vaše korporátní moře hořkosti
140 znaků odlišnosti
plavba proti proudu
utopenců
spojenců
kravinců

(a když si dupnu
bude dvanáct hrnců?)

co umím? ha!

sekám tupý řádky ostrou sekerou
měním slzy v slova když se ven derou

ráda vás seřvu za pravopis i styl
i když se mě o to nikdo neprosil

bouřím se zásadně bez hluku
a v čase bouří má hlava výluku

jsem hodná jenom na ty hodný
na ty zlý – jak řeka při povodních

co čekám? jú!

tak určitě zaplacený účty
aby občas zbylo na básně cigarety jízdenky
a na sněženky

ozveme se vám
třeba to není beznadějný
morituri te salutant
es té – a zbytek nečitelný

příčina

byla to láska
k poezii

ale jděte!

byla to chřipka
zcela určitě

co když jí někdo podal ruku…

nenene
byly to oubytě

kolego vždyť jsme v novém věku!

už nám zbývá jen
otrava alkoholem

mám důkaz sklenku nedopitou

otrava z vína?
i ne!
rakovina!

tak to odhlasujeme
pěkně demokraticky
někdo proti sebevraždě?

(mlčení)

přikryli plachtou
odvezli ji

první si nesměle odkašlal

vždyť jsem to říkal
byla to láska
k poezii

počty III.

šest hodin zbylo mi

nula procent lží

dva protrpěné večery

šestka mi padla

dvakrát za sebou

jeden malý zázrak

šest úderů srdce za vteřinu 

šest divů světa plus ty

nula už dávno není nic

nula se totiž stala vším

úryvky naděje a víry

Strašně dlouho jsem si nepsala úryvky.
Naposled dva-tři roky zpět. Idiot a Egypťan Sinuhet.
Je načase znovu začít zapisovat. A pamatovat si.

loňské ♥

to bylo když padal v hlavě sníh
to jsem šla ještě loni domů
a viděla jsem divnýho pána

jen tak stál uprostřed mostu
hleděl do vody ruce sepjatý
a tiše se modlil

šla jsem kolem něj jako stín
neklapat nešustit nedýchat
co když to je jeho poslední ticho

jejda vám se rozsypal nákup ukažte
taky se ohnu sbírám rohlíky jabka
kdepa nákup to je z charity a ze smetí

je mi všelijak jenom ne do zpěvu
a srdcový eso v kaluži solný břečky
se mi vysmívá když ho chci zašlápnout

a tak určitě srdíčko tam bylo