Seifertův sad (77) Volání Mayday (34) Co se jinam nevešlo (24) ze školy (13) Jídelna knihomolů (11) mjůzik (2) Divadelní kukátko (1)
Zobrazují se příspěvky se štítkemJídelna knihomolů. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemJídelna knihomolů. Zobrazit všechny příspěvky

14. 6. 2015

Jerzy Pilch podruhé

Mám novej lokál!

Jmenuje se U strážnýho anděla /ano, mám po předložce malé es/ a tak trochu neexistuje. Je to knajpa slovní, milý čtenáři. Možná je tam někde v Polsku.

Snad nikdy neřeknu, že bardzo dobre wiem, o čem J. P. protentokrát píše, ostatně už první setkání s jeho prózou mě střelilo mezi oči. Maminka by si dovolila nesouhlasit, prej mám slušně našlápnuto na kariéru vrchního sládka v Prazdroji nebo na otevření palírny někde v garáži na kraji města, ale to mé pijácké já trochu přeceňuje. Lihový pozkouškový týden musí někdy skončit a bude fajn ho zakončit několika řádky právě o téhle knížce. Snad to nikdy neřeknu, ale jedno vám dnes povím: lovím ze skříně žluté šaty i černou halenku a chci umět polsky říct víc než dzień dobry.

1. 6. 2015

literární výlet na Ukrajinu

Mám ráda bílé knihy. Sice příliš dlouho bílé nejsou, ale v té záplavě černých, modrých, či jinak barevných obálek a nezlámaných hřbetů vypadají tak čistě a nevinně… Jedna taková bílá knížka mě zavála trochu dále na východ, než mám ve zvyku utíkat. Ukrajinsky sice horko-těžko rozumím, ale větu dohromady nedám. Tím spíš mám radost z toho, že si někdo dal tu práci a přeložil obsah jedné takové bílé knížky do češtiny.
„Strach odcházel postupně. Jednou ve větších porcích a jindy skoro homeopatických. // Nejčastěji ho s sebou brala různá uvědomování. Je to celá historie, jak uvědomování potírají strach. A uvědomění se zjevovala buď díky nejtvrdším věcem – bolu, chladu, ponížení, strachu, ztrátám, nebo díky nejnevinnějším příběhům. Řekněme ze života rostlin nebo motýlů.“
(Taras Prochasko: …Jetotak…)
Kéž bych taky mohla říct, že se nebojím.

30. 4. 2015

Praha–Moskva zpáteční

„ ‚Nikdy by mě nenapadlo,‘ pomyslel si Kosťa ve stísněné koupelně při pohledu do zrcadla, které dávno ztratilo lesk a v němž musel svůj obličej hledat mezi hnědě zbarvenými místy, ‚že budu ve svých pětatřiceti letech Leninem.‘ “
 Další knížka, co mi spadla do klína náhodou a nejspíš ji z hlavy jen tak nedostanu.
A víš proč?
To je celkem jednoduchý. Tři věci:
Vlak, Rusko, život.
A jeřabiny!

4. 4. 2015

hnusná moskevská čubka

Takže sajkedelik je s ohněma a bez ohňů je andrgraund!

Od mého prvního setkání se slovem underground už uběhlo spoustu vody. (Kdybyste jen tušili, jak nerada si ten běh času přiznávám!) To jsem místo knížek k maturitě četla Pelcovo ...a bude hůř, měla ještě dlouhý vlasy, chodila po městě s deskami většími než já, sem tam si zakouřila na Magorově mostě, koukala na východ slunce nad nádražím, občas počkala na příjezd vlaku od Domažlic a hledala v davu hlavy spolužáků.

Jenže střední školu už vzal ďas i čas.

Je načase vystrčit čumák z rodné hroudy. Tím spíše při studiu cizího jazyka. Neoficiální kultura byla, je, bude. Vždycky a všude. A že se dnes může vydávat všechno, to je jenom fráze. Vydat dnes můžete cokoli, ale... Nenene.
Vždycky tu bude pár osin v zadku.

Varování: Občas potkáte azbuku. 

11. 2. 2015

neřikám nic

Já vim. Neřikám nic. Ale strašně moc chci. Protože ten vlk štěkající krátké, úderné věty mi zase zachránil mizernej den. Je moje prozaický stéblo, kterýho se chytám. Když pominu poezii, kterou jinou knížku jsem před pár lety četla s takovým zápalem jako Helsinky?! Já vim. Neřikám nic.

5. 1. 2015

úryvky naděje a víry

Strašně dlouho jsem si nepsala úryvky.
Naposled dva-tři roky zpět. Idiot a Egypťan Sinuhet.
Je načase znovu začít zapisovat. A pamatovat si.

3. 9. 2014

Vychlazená desítka

1. Zdeňka Bezděková – Říkali mi Leni
„Tak ty prý ráda čteš?“ 
„Jo.“
„Něco bych tu pro tebe měl…“

A já četla. A četla znovu. A ještě jednou. A ještě. Pláču, nedbám, čtu dál. A znova pláču. První setkání s válkou.
Tuhle knížku mi dal asi před deseti lety pán, který bydlel v našem paneláku už od té doby, co ho postavili. Byl něco jako můj děda. Stačilo seběhnout dvě patra a nechat se unést časem. 
Obal se potrhal. Plátno na deskách jsem polila modrou barvou a snažila se to zamalovat. Fialový klíček a fialová ořízka ale vydržely. Moc krásné ilustrace. A v sedmnácti jsem se k ní vrátila ve škole. 

2. J. K. Rowling: Harry Potter
„Tak za túto poukážku vybereme nejakú peknú knižku, áno?“
„A můžu dvě? Já bych chtěla ještě ten zpěvník ke klavíru!“
„Tak tento zelený a čo k tomu?“
„Jéj, mamí, pozri, na to sme boli s pani učitieľkou v kine!“

Takže kromě Kamene mudrců šel s námi domů i zelený zpěvník Já, písnička. Nejlepší soutěžní odměna, tyhle poukázky do Moudrý sovy. Ale to není podstatné. Všechny díly jsem četla aspoň třikrát. Návrat na jejich stránky se konal nejčastěji v době nemoci. Srkání čajíčku a srkání děje z Bradavic. Poslední díl jsem si ale nekoupila. Nejdřív mi to bylo líto, ale všechno špatné je pro něco dobré. Ten chybějící oranžový hřbet ve své knihovně vnímám jako to, že moje dětství ještě tak úplně neskončilo.

3. Anthony Burgess – Mechanický pomeranč
Asi třetí rande, někdy večer, někde na zastávce:
„A četlas Mechanický pomeranč?“
„Né, co to je?“

O pár dnů později na hodině ruštiny:
„Ježiš Maruš to je zase nuda, čti nám!“
„Nooo, nevim, kluci, jestli se vám to bude líbit…“
„A co to vůbec je?“
„Mechanickej pomeranč.“
„Ty vole, Honzo, to bude nějaká kravina.“
„Furt lepší než Pojechali, do prdele. Čti!“
(…)
„Tak to bylo hodně hustý! Pak nám řekni, jak to dopadlo!“

4. George Orwell – Farma zvířat
„A to sis půjčila sama, jo?“
„No, jo. Zahlídla jsem to v čítance a minule, když jsem si šla pro Burgesse, tak jsem si vzala ještě tohle.“
„A není to na tebe moc těžký?“
„Ne, vůbec, dost mě to baví. Naopak, pančitelko, nezlobte se za to na mě – vážně mě nebaví úryvky v čítance.“

5. Frederik Pohl – Gateway
„Copak sis to přinesla?“
„To ještě nevím, miláčku, ale pamatuješ, jak jsi tak strašně vychvaloval Obchodníky s vesmírem? No tak tohle je ten samej autor. A má to víc dílů, asi čtyři.“

Moje nejmilejší scifárna. Bez legrace. ♥

6. Václav Hrabě – Blues pro bláznivou holku
Není mi dobře, tak utíkám. To je vám divný pocit, být večer v městě sám. V novém kabátě se starými verši. Blues pro Vladimíra Majakovského čtené za svitu pouličních lamp. Ty II., kdy kytara zní v hlavě, nedá se recitovat, jen zpívat. Bolelo to, ale tak nějak krásně…

7. J. D. Salinger – Kdo chytá v žitě
„A co na tý knížce vlastně vidíš?“
„Má perfektní obal. A vůbec, ty už si nepamatuješ, jaký to bylo, když jsi byl jako Holden. Já to mám čerstvě za sebou. Možná proto mi to přijde tak… blízký, tak dosažitelný.“

Historie se opakuje, další poukázka ze soutěže. Nedávno jsem zahlédla tenhle název a už se mě nepustil, stejně jako Tramvaj do stanice Touha nebo jiné názvové klenoty. Jak to, že punk skončil zrovna v Helsinkách? Krucinál, vysvětlete mi to někdo! To je ten, co napsal Nebela? Nekecej! Jé, tu už jsem dlouho ve skladu neviděla; nevadí, objednáme, bude tu ve čtvrtek. Těším se, už cestou domů rozbaluji. Domů nedojdu, zkejsnu na lavičce v Křižíkových sadech, poslouchám tramvaje a čtu do zblbnutí. Podruhé čtu o den později všem doma. Potřetí předčítám Nikitě na lavičce u muzea. Krásný lidi. Ole. Údolí dutých hlav. Skvělý fotky. A hlavně jsem díky ní objevila další skvosty, jako třeba Nebe pod Berlínem, Potichu, anebo ty podmanivý a vše do podzimna zabarvující Priessnitz. Je ze mě jejich nesnesitelná fanynka, poslouchám je do zblbnutí hlavně na cestách vlakem a stále nemám dost.

9. Terry Pratchett – Zaslaná pošta
Prázdniny u babičky jsou vždy ve znamení čtenářského maratonu. Vlahoš oslovil celou rodinu a za jednu knihu se stihl stát jednou z mých nejoblíbenějších postav placatého světa na želvě a čtyřech slonech. Dala bych to jako povinnou četbu pro všechny pracovníky České pošty. Pošta musí proudit!

10. Sylvia Plath – Pod skleněným zvonem
„Tu báseň jste přeložila hezky, sice poněkud mimo, ale hezky. A znáte od ní taky nějakou prózu?“

Tuhle knížku bych měla mít doma. Aby mi v okamžicích mého bezbřehého a ničím nezpůsobeného smutku a žalu připomínala, že jsem, že jsem, že jsem! 

Vešlo by se jich ale mnohem víc. Vlastně celá knihovna.

14. 1. 2014

na klidnější časy s Jerzym Pilchem

„…Žádnou z těchto publikací jsem ani zběžně nepřečetl, ale na druhou stranu počet knih, jejichž četbu odkládám na klidnější časy, je mnohem větší a jejich tématika mnohem obšírnější. Klidnými časy míním dny, noci, týdny a měsíce, jejichž největší část mi nebude užírat náruživé uhánění slečinek. Potom, když se probudím za úsvitu a začnu si číst nějakého klasika, budu číst až do poledne, ba možná – pokud si to budu přát – až do setmění. Něco mi říká, že se oné doby svatého klidu nedožiji, ale to ještě neznamená, že by se neměly shromažďovat knížky."
„Teprve dnes chápu, že příběh mé první sebevraždy je zároveň vyprávěním o tom, jak mě alkohol poprvé v životě zbavil svobody. Mám na mysli – to je jasné – alkohol vycházející z vnitřností mého fotra. Neměl výdrž."

„Brýlaté zbožňujeme! Na brýlatých přímo ujíždíme! (…) Brýlatá holka sundavá brýle a rozkošně mhouří krátkozraké oči! Ten nádherný obrázek už nenávratně zmizel! Zmizely i tisíce jiných scén! Brýlaté holky vymřely! Perverzně přivřená víčka zasypala hlína! Když si pomyslím, že sedmkrát za sebou jsem mohl mít brýle, a místo toho jsem měl sedmkrát za sebou kontaktní čočky, může mě trefit šlak! Absolutní konec! Všechny prdelky nosící kontaktní čočky zapisuji do seznamu en bloc! (…) Vyndavání kontaktních čoček na noc se ničím neliší od vyndavání umělé čelisti…"
„Kritika života nemusí být pochvalou smrti, ale nakonec na to vždycky tak trochu dojde. V mém případě na to dochází tím více, že na každý útok světa reaguji zapisováním. A protože svět útočí neustále – bez přestání zapisuji."

Jerzy Pilch
Moje první sebevražda a devět dalších povídek (Moje pierwsze samobójstvo)
vyšlo v nakladatelství Kniha Zlín v roce 2009

 

13. 6. 2013

Konec punku v Helsinkách: můj prášek proti smrti

Co budete dělat, až vám bude čtyřicet?
Potácet se na křižovatce života a vybírat si, zda-li shořet nebo vyhasnout…

Ole pojídající prášky proti smrti vzpomíná.
Mladá duše všechno prožívá jako hrdina nové fronty.
Jejich cesty se sice na západě Čech setkají, ale bohužel je mezi prožitky a vzpomínkami dvacet let. Dvacet dlouhých let, které změní každého. Vůně cigaret zatípnutých v polovině, vůně spletitých lidských osudů, vůně polévky soljanky, chuť šnytu, Helsinky. Díra v zemi pod městem, díra v  duši se zelenomodrýma očima.
Když Ole zrovna nevzpomíná, snaží se žít. Někde tam v koutku oka je stále jeho rodina.
Hezký lidi žijí všude, všichni chceme být hezký lidi, jiný  názor hezké lidi vyděsí.
A tak Ole s dírou v duši přežívá, bojuje o každý den stejně jako autorka deníku z údolí dutých hlav předtím, než se setkajjí. Protože samota automaticky zesiluje a zápas s historií se stává realitou.
Jaroslav Rudiš neopojí toluenem ani jinými drogami, nýbrž svou spisovatelskou bravurou a skvěle seskládanými fragmenty. Nemusíte již ladit přijímače a čekat do třetí ranní na zrnění, abyste si vychutnali jeho spisovatelský um. Stačí sáhnout po českém (nebo jinak psaném?) Konci punku v Helsinkách s výborným grafickým zpracováním.




20. 5. 2013

třetí hovor na útěku

Protože v povinné četbě prožívám příšerný zásek, skočila jsem po první knize, která byla zmíněna ke konci nedávné hodiny literatury. Ač jsou Hovory na útěku velmi útlé, čtu je dlouho. Každý z rozhovorů Kalleho a Ziffela totiž v sobě má něco, co se musí strávit jako dobré nebo špatné jídlo. Při třetím setkání hovořili překvapivě o škole. Lépe než oni bych to neřekla, tak si tedy přečtěte přepis.

„Ziffel chodil do nádražní restaurace téměř denně, neboť v tomto velkém lokále byl malý stánek s kuřivem, v němž se velmi nepravidelně objevovalo děvče s několika sáčky a prodávalo asi deset minut doutníky. Ziffel měl již kapitolu svých pamětí v náprsní kapse a číhal na Kalla. Když se po celý týden neobjevil, měl dojem, že ji napsal zbytečně, a proto další práce zanechal. Neznal mimo Kalla v Helsinkách nikoho, kdo by uměl německy. Ale desátého nebo jedenáctého dne se Kalle objevil a ani se zvlášť nepolekal, když Ziffel vytáhl rukopis.


Začínám úvodem, ve kterém skromně upozorňuji, že názory, jež chci vyslovit, byly alespoň donedávna názory miliónů, takže přece jen nemohou být tak zcela nezajímavé. Ale ten přeskočím a pak ještě kousek a začnu rovnou pojednáním o výchově, které se mi dostalo. Tyhle vývody se mi totiž zdají velice zajímavé a místy dokonce výtečné. Trošku se ke mně nakloňte, aby vás hluk nerušil: „Vím, že se o kvalitě našich škol často pochybuje. Buď se jejich velkolepý princip nepostřehne nebo nedocení. Spočívá v tom, že uvede mladého člověka ihned, už v nejútlejším věku do světa, jaký opravdu je. Hodí ho prostě bez velkých cavyků a dlouhého povídání do špinavé tůně, aby v ní buď plaval nebo polykal bahno.

Úkolem učitelů je, aby obětavě ztělesňovali základní typy lidstva, se kterými se mladý člověk později v životě setká. Má se mu dostat příležitosti, aby čtyři až šest hodin na nich studoval hrubost, zlomyslnost a nespravedlnost. A ač by pro takovou výuku nebylo přemrštěné sebevětší školné, poskytuje se zdarma, na státní útraty.


Velkolepě a v nezapomenutelných podobách se mladý člověk ve škole střetává s nelidskostí. Její představitel má téměř neomezenou moc. Vybaven pedagogickými znalostmi a dlouholetými zkušenostmi vychovává žáky k obrazu svému.


Žák se učí všemu, čeho je třeba, aby se dostal v životě kupředu. Musí umět podvádět, předstírat znalosti, beztrestně se mstít, musí se rychle naučit frázím, lichotkám, patolízalství, ochotně zrazovat kamarády představeným atd. atd.


Nejdůležitější však je poznávat člověka. A žák jej poznává prostřednictvím učitelů. Odkrývá jejich slabiny a naučí se je využívat, jinak by totiž nezabránil, aby do něho nacpali spoustu vědomostí naprosto bezcenných. Naším nejlepším učitelem byl velký, podivuhodně ošklivý muž, který se v mládí, jak se tvrdilo, pokoušel o jakousi docenturu, ale ztroskotal. Toto zklamání plně rozvinulo všecky jeho skryté síly. Zkoušel s oblibou, když jsme nebyli připraveni, a když se nedočkal odpovědi, vyrážel rozkoší tlumené skřeky. Ale snad ještě více se nám hnusilo, že měl ve zvyku dvakrát až třikrát za hodinu zmizet za velkou tabulí, aby tam vylovil z kapsy ždibeček nezabaleného sýra, který pak při dalším vyučování žmoulal v ústech. Vyučoval chemii, ale kdyby nás byl učil rozplétat klubka příze, bylo to stejné. Učební látka mu byla tím, čemu herci fabule: potřeboval předvést sama sebe. Jeho úkolem bylo udělat z nás lidi. To se mu venkoncem podařilo. Nenaučili jsme se od něho chemii, za to však umění mstít se. Každoročně přicházel školní inspektor, prý aby se přesvědčil, jak se učíme. My však věděli, že přichází proto, aby poznal, jak se vyučuje. Když se zase jednou objevil, využili jsme příležitosti, abychom učitele zničili. Nezodpověděli jsme jedinou otázku a dřepěli jsme jako idioti. Toho dne ten člověk při našem selhání rozkoš neprojevil. Dostal žloutenku, byl dlouho nemocen, a když se vrátil, bylo po sadistickém žmoulání sýra. – Učitel jazyka francouzského měl jinou slabost. Byl vyznavačem krutého božstva, které si žádá strašlivých obětí, totiž spravedlnosti. Nejšikovněji toho dovedl využít můj spolužák B. Při opravování písemných prací, od jejichž kvalit závisel postup do vyšší třídy, míval tento učitel ve zvyku poznamenávat na zvláštním papírku za jmény žáků počet chyb. Vpravo pak napsal známku, takže měl dobrý přehled. Řekněme, že práce bez chyby znamenala jedničku čili nejlepší známku, deset chyb dvojku atd. Chyby byly rudě podtrženy. I pokoušeli se občas žáci méně nadaní vyškrabat nožem několik rudě označených míst, jít ke katedře a upozornit učitele, že celkový počet chyb nesouhlasí, že je příliš vysoký. Učitel pak prostě uchopil papír, podíval se na něho se strany a našel hledaná místa, která vznikla tím, že se žák snažil mazaná místa nehtem vyhladit. B. na to šel jinak. Podtrhl ve své již opravené práci červeným inkoustem několik míst naprosto správných a uraženě přistoupil ke katedře s dotazem, co je na nich nesprávného. Učitel musil uznat, že tam opravdu nic nesprávného není, musel sám rudá místa vygumovat a snížit ve svých poznámkách celkový počet chyb. Tím se pak samozřejmě také změnila známka. Jistě každý uzná, že se onen žák ve škole myslet naučil.
Stát zajišťoval živost vyučování velmi prostým způsobem. Tím, že každý učitel měl za povinnost zprostředkovat žactvu jen určité množství vědomostí, a to rok co rok, naprosto otupěl a látka jej již neodváděla od hlavního cíle  aby se před žáky jaksepatří vyžil. Všecka svá soukromá zklamání, všecky finanční starosti a rodinné svízele si vyřizoval při vyučování za účasti žáků. Nestrhován pražádným zájmem o vyučovací předmět, dokázal se soustředit na formování duší těchto mladých lidí a na to, aby je naučil všem způsobům podvádění. Takto je připravoval na vstup do světa, v němž se měli setkávat s lidmi obdobnými, s lidmi zmrzačenými, všelijak postiženými, všemi mastmi mazanými. Slýchám, že dnešní školy nebo aspoň některé z nich jsou vybudovány na jiných principech než ty, do kterých jsem chodil já. Prý se v nich s dětmi zachází spravedlivě a rozumně. Jestli tomu tak je, velmi toho lituji. – Naučili jsme se ve škole také ještě jiným věcem, například tomu, že existují stavovské rozdíly, i to patřilo mezi vyučovací předměty. S dětmi lepších lidí se zacházelo slušněji než s dětmi těch, kteří se živili prací. Jestli bylo tohle z osnov dnešních škol odstraněno, budou mladí lidé muset poznávat onen tak nesmírně důležitý rozdíl v zacházení teprve v životě. Všechno to, co by se ve škole, při styku s učiteli naučili, by je totiž muselo venku v životě, který je tak naprosto jiný, svádět k nejsměšnějšímu počínání. Byli by dovedně klamáni o tom, jak se k nim svět zachová. Očekávali by fair play, dobrou vůli, zájem, a byli by vydáni na pospas společnosti naprosto nepřipraveni, neobrněni, bezmocní."

To mne přece jen připravili pro život docela jinak! Já do něho vstoupil vyzbrojen náramně solidními znalostmi o povaze člověka.

Když má výchova být jakžtakž skončena, měl jsem právo předpokládat, že se vybaven některými nectnostmi střední ráže nějak životem protluču, zvláště když se některým ne zvlášť obtížným hanebnostem ještě přiučím. Ale byl to omyl. Jednoho krásného dne se začaly požadovat ctnosti." A tím pro dnešek končím, poněvadž jsem vás asi napnul.

Váš mírný postoj ke škole je nezvyklý, díváte se na věci jaksi s vyššího hlediska. Ale každopádně teď poznávám, že jsem se taky leccos naučil. Vzpomínám si, že se nám hned první den dostalo dobré lekce. Jak jsme přišli do třídy, s rancem a vymydlení, a jak poslali pryč rodiče, postavil nás učitel ke zdi a přikázal, aby si každý našel nějaké místo. A tak jsme vlezli do lavic a sedli si. A poněvadž se jedno místo nedostávalo, zůstal jeden z nás stát v chodbičce mezi lavicemi. Načež ho učitel chytil a vrazil mu pohlavek - pro neposlušnost. To bylo pro nás výborné ponaučení: poznali jsme, že člověk nesmí mít smůlu.


Geniální učitel! Jak se jmenoval?

Herrnreiter.

Divím se, že zůstal učitelem na obecné škole. Měl zřejmě ve školské správě nepřítele.
Docela pěkný byl taky zvyk, který zavedl jiný učitel. Tvrdil, že jím probouzí naši ctižádost. Když někdo...

Promiňte, ale já ještě pořád myslím na toho Herrnreitera. Dokázal jednoduchými prostředky postavit báječný model! Obyčejná učebna s nedostatkem lavic, a přece jen jste měli jasně před očima svět, který vás čeká! Naskicoval ho sice jenom několika odvážnými tahy, ale přesto se před vámi zjevil plasticky, znázorněn vpravdě mistrovsky! A sázím se, že to udělal zcela instinktivně, z čiré intuice! A při tom by to byl obyčejný učitel z obecné školy!

Každopádně se mu aspoň takhle dostává dodatečného uznání. Ten druhý byl mnohem prostší. Byl pro čistotu. Když někdo vytáhl špinavý kapesník, poněvadž matka pro něj žádný čistý neměla, musil vstát, zamávat jím a prohlásit:  „Mám posmrkaný šňupák.“

To je také pěkné, ale nepřesahuje to průměr. Říkáte sám, že mu šlo o to, aby probudil vaši ctižádost. Přistupoval k tomu konvenčně. Kam se hrabe na toho Herrnreitera, který přicházíval jen s popudem a neukazoval řešení! Ten prostě problém jen velkolepě nastínil, jen zobrazil skutečnost. Závěry přenechal zcela vám! To je samozřejmě zvlášť plodné. Jsem vám velmi povděčen, že jste mě s tímto duchem seznámil.

Rádo se stalo.

Brzy na to se rozloučili a každý šel svou cestou.“



Bertolt Brecht – Hovory na útěku (Flüchtlingsgespräche)
vyšlo v nakladatelství Mladá fronta v roce 1964


20. 8. 2011

…a to je blues

Jan Nejedlý: Až bude Milouš Jakeš viset na větvi
(utajená blues českého lidu)

„Český národ býval v minulosti často ujařmen a podobně jako američtí černoši si od svých trablů ulevoval písní. Většinou se ani nezdržoval komponováním vlastních songů a splín či vztek si vylil do textu některé z už existujících skladeb. A ačkoli tyto lidové parafráze zpravidla nemívají pověstný dvanáctitaktový rytmus, přece je podle mne můžeme považovat za svého druhu blues.

Řadu příkladů za všechny bychom nalezil už z dob, kdy Čechové úpěli za Rakouska nebo za Německa. Tak třeba na melodii Hašlerova šlágru Ta naše písnička česká se bez obalu zpívalo: „Odložte lidičky nože i vidličky, vždyť stejně není co žrát, všechno nám sežrali, na nás se vysrali, to je ten protektorát...“

V našem referátu se však zaměříme na časy, kdy bílý muž pod bičem bolševika žil.

Padesátá léta minulého století. Oslava MDŽ nejmenovaného podniku, při níž ovínění pracovníci pějí na lidovou notečku. V písni Na břehu Blanice, kde se zpívá „jedni jako druzí, sedláci, podruzi, na hřbitově budou spát,“ žertovně zamění slova podruzi za soudruzi. Ještě týž večer je bdělý člen strany udá, ráno jsou předvoláni před stranickou komisi. Zde horko těžko vysvětlují, že podruzi byli v minulosti utiskováni, tudíž jsou to vlastně naši soudruzi. Vyváznou s důtkou a podmínečným propuštěním, kariérní postup zaražen. Ani udavačství a šikana však lidové bluesmany neodradí. Při bourání obří sochy Josifa Vissarionoviče na Letné dostane nový text lidovka Už se ten tálinskej rybník nahání, viz: „Už se ten Stálinskej pomník naklání, dosahá čepicí k Letenskej pláni...“ Zbluesovaná Internacionála začíná slovy: „Buď zdráv a vyhýbej se práci!“. Na táborákový kánon Červená se line záře si trampové notují: „Jede VéBé, jede VéBé, jede VéBé – kurvy!“. Hymna CCCP Sajuz něrušímyj se promění ve zvukomalebné Seru, nerušte mě.

 Na rytmy dovezené ze zámoří reaguje náš lid taktéž po svém. Nápěv rock'n'rollu Rock Around The Clock se potkává se slovy „Sovětští mužíci vypustili družici...“, See You Later Alligator zas metamorfuje např. ve „Spadla práce do kanálu, já ji tahat nebudu...“ Podobně se český živel vyrovnává s beatlemánií. Táhlá kytarovka You've Got To Hide Your Love Away se u nás mění ve vskutku brutální blues: „Sedím na kopečku sám, jeden prst v prdeli mám, když se s ním dost pokochám, tak si tam druhej prst dám. Hej, strč si svou lásku za klobouk...“ Na McCartneyho tklivé „Yesterday, all my troubles seemed so far away...“ si èeští parodisté pro změnu broukají: „Soudruzi, přijďte dneska večer na schůzi...“

Pokrokovým směrem se posunuje i country odrhovačka Ruty šuty Arizona Texas, resp. Ruty šuty Ukrajina Donbas. Ovšem černošský protestsong Chodím po Broadwayi hladov sem a tam v tomto ohledu klame tělem. Zpívalo-li se na jeho melodii „I am reading Rudý právo everyday“, pak v dalších slokách se přidávalo: „I am sitting in the Pankrác everyday, I am smoking partizánka everyday, I am making paper pytlík everyday, I am waiting amnestie everyday...“

Další úder utiskovanému lidu v srdci Evropy přišel s invazí roku 1968. Americká lidová Buráky dostane v refrénu „je lepší doma sedět a louskat buráky“ bojovnou korekturu „je lepší doma sedět a mlátit Rusáky.“ Zdeptáni normalizací však Češi záhy skládají zbraně, jak dokazuje předělávka skladby Lady In Black od skupiny Uriah Heep, jež zdomácněla coby Somrácká hymna: „My jsme starý somráci, vyserem se na práci, ať za nás makaj Rusáci, my budem somrovat...“

Semaforský song Po babičce klokočí se po „bratrské pomoci“ zpívá jako Brežněvovo obočí. Skončíte-li za katrem jako jistý disident, pak neváháte zprznit ani další bezelstný trylek z dílny Jiřího Suchého: „Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko, stojíš tu u cesty, stane se neštěstí, asi tě voprcám!“ Marasmus doby lidovým libretistům zkrátka vstřikoval do per vulgaritu a sarkasmus. No schválně, poznali byste roztančený hit Quantanamera v textu: „Šukali hadi, ježiši, šukali hadi, ježiši, Franta má péro jak Remek éro...“?

Plebejské blues parodií kráčí proti klamavému optimismu, jejž zprostředkovala kupř. dobová pop music. Ať už v podání Hany Zagorové („Byl krásný tvůj nápad, ožrat se a jít chrápat...“), Heleny Vondráčkové („Chytila jsem na pasece divnej sliz, normálně se tomu říká syfilis...“) či přímo božského Káji, jehož úchvatnou kantilénu Ukážu ti cestu rájem znehodnotil potměšilý lid slovy: „Vypíchnu ti oko drátem, roztrhnu ti hubu hákem, do smrti se budeš smát!“ Na frak dostává i licoměrné viktoriánství reálsocialismu. Viz lakonická Chci tě píchat na půdorysu Neckářovy krotké písně Chci tě líbat či verše „Jebanie mám zo všetkého najradšej...“ jako odpověď na duet Zvonky štěstí Gotta s Rolinsovou. Stranou nezůstaly ani odkazy na tehdejší drogovou scénu: Vařili jsme hašiš (Jiří Helekal – Vařili jsme kaši) či Máš chuť marijánky, startko má... (Karel Zich – Máš chuť majoránky).

A samozřejmě se o slovo hlásila i všudypřítomná ironie. Meky Žbirka by se divil, jak se mu love song Biely kvet proměnil v angažovanou píseň: „Biely dom, Reaganova vláda v ňom, studený Biely dom, tam vyrábajú neutrón...“ (moje vsuvka: „Biely kvet, spadla bomba - Žbirky niet!“) Ani Pavel Bobek by refrén své halekačky Ó, Ruby zřejmě nepoznal: ,,Mám naději, že příští rok mě vezmou do strany, ó Ruby, nechtěj mi partaj brát...“ A což teprve švédská skupina ABBA, která v přeslazeném originále Honey, Honey pěla o miláčkovi, zatímco v kraji pod Řípem se v tomtéž rytmu agitovalo: „Hany, hany, vstup do strany, aháá...“

Takto bychom mohli pokračovat až do roku 1989, kdy porobený národ opět zdvihl hlavu. Mezi jinými opileckými popěvky jste v té době mohli na nočních ulicích zaslechnout i příznačnou parafrázi tradicionálu Černý muž pod bičem otrokáře žil. Zpívalo se to jako: „Až bude Milouš Jakeš viset na větvi, až bude Milouš Jakeš viset na větvi, až bude Milouš Jakeš viset na větvi – bude v Čechách zase klid.“ Jelikož následovala revoluce něžná, výše zmíněné proroctví se nevyplnilo. Nadvlády komunistů se Češi sice zbavili, klidu však přece nedošli. Ale to už je jiná kapitola.“

…a to je blues
Antologie textů blues a o blues
vyšlo v nakladatelství Veduta v roce 2010