Takže sajkedelik je s ohněma a bez ohňů je andrgraund!
Od mého prvního setkání se slovem underground už uběhlo spoustu vody. (Kdybyste jen tušili, jak nerada si ten běh času přiznávám!) To jsem místo knížek k maturitě četla Pelcovo ...a bude hůř, měla ještě dlouhý vlasy, chodila po městě s deskami většími než já, sem tam si zakouřila na Magorově mostě, koukala na východ slunce nad nádražím, občas počkala na příjezd vlaku od Domažlic a hledala v davu hlavy spolužáků.
Jenže střední školu už vzal ďas i čas.
Je načase vystrčit čumák z rodné hroudy. Tím spíše při studiu cizího jazyka. Neoficiální kultura byla, je, bude. Vždycky a všude. A že se dnes může vydávat všechno, to je jenom fráze. Vydat dnes můžete cokoli, ale... Nenene.
Vždycky tu bude pár osin v zadku.
Varování: Občas potkáte azbuku.
Na jméno Igor Cholin jsem narazila náhodou na webu Českého rozhlasu. Jako rusistku by mě možná měla hanba fackovat, ale nestalo se tak. Nemůžu vědět všechno. Když se to vezme kolem a kolem, ještě nedávno jsem seděla nad písankou a všechny kočky v učebnici byli kocouři jménem Tуз... Tento krátký článek odhalil další cíp básnické existence. Začal psát poezii, protože se nudil. My si tady bojujeme za hezčí svět a pán se nudil! Cha! Tak to si budeme rozumět. Bohužel jsem na ten pořad pro samý nervy z poslední zkoušky zapomněla. Je i tentokrát v sázce tzv. láska na první verš, tedy otevření na náhodné stránce následované pádem do propasti?
(o pár dní později)
Ano, beru! I s přebalem!
Tahle hnusná moskevská čubka si mě získala už cestou z knihovny. Blbej den. Splín v duši, divnostesk, skica a následná realizace něčeho k snědku, větší potřeba koncentrovaného ticha... ale pak se navzdory tomu všemu na náměstí Republiky hlasitě směju jako smyslů zbavená. Nastoupila jsem do špatné tramvaje, ale je mi to úplně jedno. Myslím, že pašovat džíny do Svazu by bylo kdysi dávno mé vysněné povolání. Baráková lyrika baví, a jak moc baví! Říkanky jsou to prosté. Někdy sprosté. Přesto si dovolím pomyslně plivnout na titulek článku z kulturní rubriky iDnes. Za milovníka sprosťáren se nepovažuju, jen si myslím, že někdy jedno ostré slovo řekne víc než tisíc tupých vět. Ale asi do té novinářské škatulky patřím, když mám ráda Egona Bondyho i Daniila Charmse...
Doma u kávy objevuju první věty. Nejprve krátké epizodky o Josifu Vissarionoviči, Kremelské povídky. Tak už je mi jasný, proč oficiálně psal jenom básničky pro děti. To by si nikdo za rámeček nedal. Jestli budu někdy stará, chci dělat uklízečku v Kremlu. Jméno bych na to měla, Máša.
Při čtení příhod uvěřitelných i méně uvěřitelných nelze nevzpomenout na historií zpotvořenou říkanku:
Ехал грека через реку
Видит грека – в реке рак
Всунул грека руку в реку...
Сталин – Берия – гулаг!
Další věty! Hrdinové novely Pět minus mají všichni tak trochu problém s alkoholem. (Hned se cítím víc jako abstinent!) Dva veršující malíři a jejich kamarádka básnířka, společná cesta do Paříže v duchu hesla Liberté Fekálité Jebarnité. (První úsměv nad tímto heslem patří autorovi, druhý překladateli.) Bez vodky do města nad Seinou nelez. Příběh zdánlivě nesmyslný však nabízí několik dobrých myšlenek a náhlou (i když s ohledem na promile v dechu ne zas tak překvapivou) pointu.
Srdíčko zaplesalo u kapitoly Úvahy o životě malíře. Problém všech pánů štětce již od dob Sinuheta. Problém neřešitelný a alkoholem neutišitelný, vyzkoušeno za vás:
Já vím, čtenáři. Není to tak dobře napsané jako nedávný Bubínek Revolveru od pana Vajchra nebo recenze Markéty Kittlové na iLiteratuře, ale to je mi tak nějak jedno. Zářez mám; od tebe, milý čtenáři, dostanu с минусом единицу a všechno bude jako dřív. Tramvaj znovu zastavuje na Anglickém nábřeží, takže všechno už je jako dřív! (Ba ne, není.)
Igor Cholin: Nikdo z vás nezná Cholina
z ruštiny přeložili Jan Machonin, Jakub Šedivý, Tomáš Vůjtek
doslov napsal Miroslav Olšovský
ilustrace Viktor Pivovarov
vyšlo v nakladatelství Aleš Prstek v roce 2012
P. S. Na závěr přihodím jednu nalezenou v antologii ruské neoficiální poezie.
Doslova jsem si ji zamilovala.
В тяжелое время
Как некое зло
Поэзии бремя
На плечи легло
Несу свою ношу
Бреду
Как в бреду
Но ноши не брошу
Не упаду*
*Improvizovaný překlad můžete klidně vynechat.
Takhle totiž trávím večery, když nejsem na procházce.
V těžkých časech
Jako by schválně
Tíha poezie
Přepadla mě
Nesu své břímě
Blouzním
Jak v nemoci
Neodhodím ho
Není mi pomoci
Od mého prvního setkání se slovem underground už uběhlo spoustu vody. (Kdybyste jen tušili, jak nerada si ten běh času přiznávám!) To jsem místo knížek k maturitě četla Pelcovo ...a bude hůř, měla ještě dlouhý vlasy, chodila po městě s deskami většími než já, sem tam si zakouřila na Magorově mostě, koukala na východ slunce nad nádražím, občas počkala na příjezd vlaku od Domažlic a hledala v davu hlavy spolužáků.
Jenže střední školu už vzal ďas i čas.
Je načase vystrčit čumák z rodné hroudy. Tím spíše při studiu cizího jazyka. Neoficiální kultura byla, je, bude. Vždycky a všude. A že se dnes může vydávat všechno, to je jenom fráze. Vydat dnes můžete cokoli, ale... Nenene.
Vždycky tu bude pár osin v zadku.
Varování: Občas potkáte azbuku.
Na jméno Igor Cholin jsem narazila náhodou na webu Českého rozhlasu. Jako rusistku by mě možná měla hanba fackovat, ale nestalo se tak. Nemůžu vědět všechno. Když se to vezme kolem a kolem, ještě nedávno jsem seděla nad písankou a všechny kočky v učebnici byli kocouři jménem Tуз... Tento krátký článek odhalil další cíp básnické existence. Začal psát poezii, protože se nudil. My si tady bojujeme za hezčí svět a pán se nudil! Cha! Tak to si budeme rozumět. Bohužel jsem na ten pořad pro samý nervy z poslední zkoušky zapomněla. Je i tentokrát v sázce tzv. láska na první verš, tedy otevření na náhodné stránce následované pádem do propasti?
(o pár dní později)
Ano, beru! I s přebalem!
Tahle hnusná moskevská čubka si mě získala už cestou z knihovny. Blbej den. Splín v duši, divnostesk, skica a následná realizace něčeho k snědku, větší potřeba koncentrovaného ticha... ale pak se navzdory tomu všemu na náměstí Republiky hlasitě směju jako smyslů zbavená. Nastoupila jsem do špatné tramvaje, ale je mi to úplně jedno. Myslím, že pašovat džíny do Svazu by bylo kdysi dávno mé vysněné povolání. Baráková lyrika baví, a jak moc baví! Říkanky jsou to prosté. Někdy sprosté. Přesto si dovolím pomyslně plivnout na titulek článku z kulturní rubriky iDnes. Za milovníka sprosťáren se nepovažuju, jen si myslím, že někdy jedno ostré slovo řekne víc než tisíc tupých vět. Ale asi do té novinářské škatulky patřím, když mám ráda Egona Bondyho i Daniila Charmse...
Doma u kávy objevuju první věty. Nejprve krátké epizodky o Josifu Vissarionoviči, Kremelské povídky. Tak už je mi jasný, proč oficiálně psal jenom básničky pro děti. To by si nikdo za rámeček nedal. Jestli budu někdy stará, chci dělat uklízečku v Kremlu. Jméno bych na to měla, Máša.
Při čtení příhod uvěřitelných i méně uvěřitelných nelze nevzpomenout na historií zpotvořenou říkanku:
Ехал грека через реку
Видит грека – в реке рак
Всунул грека руку в реку...
Сталин – Берия – гулаг!
Další věty! Hrdinové novely Pět minus mají všichni tak trochu problém s alkoholem. (Hned se cítím víc jako abstinent!) Dva veršující malíři a jejich kamarádka básnířka, společná cesta do Paříže v duchu hesla Liberté Fekálité Jebarnité. (První úsměv nad tímto heslem patří autorovi, druhý překladateli.) Bez vodky do města nad Seinou nelez. Příběh zdánlivě nesmyslný však nabízí několik dobrých myšlenek a náhlou (i když s ohledem na promile v dechu ne zas tak překvapivou) pointu.
Srdíčko zaplesalo u kapitoly Úvahy o životě malíře. Problém všech pánů štětce již od dob Sinuheta. Problém neřešitelný a alkoholem neutišitelný, vyzkoušeno za vás:
„Když jsem se stal malířem, vyrazili mě ze školy, která nesla jméno roku 1905. A já jsem v tom byl nevinně, třebas mě poser! Říkali hej ty, zkurvysynu, nekreslíš, co se má kreslit, a kreslíš, co se nemá, a ne, jak bys měl, ale jak bys neměl. Chtěli, abych maloval podle jejich zadání. To jsou blbý vtipy. Mě si nekoupíte. Maluju tak, jakou mám duši. Moje duše zpívá. Chce se sama vyjádřit. Tenhle plamen neuhasím ani vodkou. Nemůžu malovat, jak mi nařizujou. Tak jsme se teda rozešli. (…) Chybí mi volnost! Nechte mě v klidu! A vylít jsem ze školy!“To vše s krásnými ilustracemi Viktora Pivovarova. Nic pro děti, ale jásala jsem nad nimi jako malá.
Já vím, čtenáři. Není to tak dobře napsané jako nedávný Bubínek Revolveru od pana Vajchra nebo recenze Markéty Kittlové na iLiteratuře, ale to je mi tak nějak jedno. Zářez mám; od tebe, milý čtenáři, dostanu с минусом единицу a všechno bude jako dřív. Tramvaj znovu zastavuje na Anglickém nábřeží, takže všechno už je jako dřív! (Ba ne, není.)
Igor Cholin: Nikdo z vás nezná Cholina
z ruštiny přeložili Jan Machonin, Jakub Šedivý, Tomáš Vůjtek
doslov napsal Miroslav Olšovský
ilustrace Viktor Pivovarov
vyšlo v nakladatelství Aleš Prstek v roce 2012
P. S. Na závěr přihodím jednu nalezenou v antologii ruské neoficiální poezie.
Doslova jsem si ji zamilovala.
В тяжелое время
Как некое зло
Поэзии бремя
На плечи легло
Несу свою ношу
Бреду
Как в бреду
Но ноши не брошу
Не упаду*
*Improvizovaný překlad můžete klidně vynechat.
Takhle totiž trávím večery, když nejsem na procházce.
V těžkých časech
Jako by schválně
Tíha poezie
Přepadla mě
Nesu své břímě
Blouzním
Jak v nemoci
Neodhodím ho
Není mi pomoci
