jen slova

Uvězněná mezi texty.
Cvak

2017: post-Russian

Poslední článek ze srpna.
Ne, nezabalila jsem to.
Jen trochu víc žiju a občas se mi z toho žití podlamujou kolena.

2016: střepy pod sněhem nevadí, píchlou duši už mám

Asi žiju. Brzdím i v zatáčce na štěrku. Začínám ranním velkým písmenem a končím večerní tečkou; někdy v poledne přichází pravý čas na čárku nebo na středník, pauzu na nádech či pokles hlasu ovšem cítím jen když kouřím. Furt dokola, pořád, každej den, круглосуточно. Protože poesie je, když se chce.

Kdyby se tak chtělo…

reportáž psaná na lavičce

Seděli tam jak na bidýlku

Kytarista-lasička
číhající
na zahoukání
                   starého kalouse
aby nás mohl
sežrat strunami
i mě a všechny Taťány
(má nejmilejší nepřišla)

Sedím jak Plíhalova myš
mrzí mě
                  že mě nechytíš

velká listopadová variace

Long time no anger, viďte?
To víte, schovávám si tu zlost na konec roku. Abych měla posledního prosince co topit na dně, kromě perliček, které už tam leží.

Spíš než zlost je to letos něco mírnějšího. Pálí to však stejně. Nesouvislá variace pálivých myšlenek již dnes na vašem stole. Dobrou sváteční chuť.

sněženka

Hned druhý den po návratu ze Slovače jsem v pomatení smyslů vysypala štíhlou obálku s přeškrtaným nápisem MOSKVA/chudý časy/whatever a v prvním obchodě koupila levný velociped.

Bílej.

jé-de jé-de poštovský pán

/aneb Elektronická pošta pro začátečníky/

To bys nevěřil, rozmilý čtenáři, jak se občas dokážu pobavit či naopak znechutit po tom, co ráno po snídani anebo večer po unaveném vtancování do předsíně zasednu nad klávesnici a otevřu poštu.
Tu slušňáckou poštu, kam mi chodí oznámení, upozornění a jiné pěkné interní věci z univerzity, když už jsem na imatrikulaci svatosvatě slíbila, že to budu číst; tu nejmíň pitomou adresu, z níž škemrám o práci, na níž jsem nedostatečně či naopak pře- kvalifikovaná; adresu, z níž píšu i do Moskvy (doposud všechno šťastně a snad i šifrovaně prolezlo přes tu dálku); jméno puntík příjmení, díky kterému můžu vždycky někomu hodit na pomyslný stůl cokoli od andulky po žížalu.

Sepsáno s letmým pohlazením plzeňské mluvy.

cesta tam... a zase zpátky

Žádný Tolkien.

Jidáši, ty kluku ušatá!

Tys nám naštval tolik maturantů verze 2015 až to hezké není. Upřímně, fakt ti to závidím. Já se tu kolikrát snažím lidi probrat z lhostejnosti alespoň slovem, a tobě stačí jedna jediná písemná zkouška. Tedy vlastně před koncem prvního ročníku bakalářského studia se mi chce napsat „zkouška“. (Ty uvozovky by mohly být klidně ještě větší.)

_

nechávám to za sebou
moje štěstí je levný
ale na to sere pes

-kterej je od bláta víc než my dvě dohromady
takže je šťastnější než celej svět-

za oknem máš břízku
a za jiným oknem les
kopce rozpitý mlhou

-vypadají blízko ale asi k nim nedojdeme
nakonec na nás i to sluníčko trochu plivne-

čaj voní klidem
terpentýnem
splínem

/já se někdy vrátím
možná jen projedu usměju se zamávám
a pojedu o jedno srdce dál/

je mi dobře poněvadž ještě nevím
že doma mě olíznou moskevský plameny

vypálí to mý otevřený rány?

nedá se mlčet

Nedá.

Při pohledu na ty vaše směšný červený kartičky a popletený barvy (bacha na ty barvy, krucinál! vajíčko! cihla!) se fakt nedá mlčet. Hlavně když mluvíte úplně všichni a mně byste to nejradši zakázali. Protože svoboda slova je vám sladší než rty vaší milované. Nevadí mi, že mě nikdo z těch starších (ergo moudřejších, že ano) neposlouchá, že mě nebere vážně. Nevadí mi, že se mi snaží vnutit nějakou univerzálně platnou pravdu že tuto je dobrý, ale tuto zase ne. V tom lepším případě mi dokonce řeknou i proč, to bych vždycky omdlela nadšením, když se někdo takový najde.

bez názvu, bez bázně, bez Hany

a tak si třeba umři

stejně o nic nešlo

bylo to slabý heslo

nevnímám tě

mám totiž leden

to abych tě nezabila

watching through the looking glass

běží mi v hlavě tisíc filmů

některý prožitý

některý vůbec ne

jen tě cenzorova ruka pro dnešek vymazala

takže nedostaneš honorář

se s tim smiř

pionýre

chlapče malovaný!

nevnímám tě

nevnímám tě

nevnímám tě

surrender before I destroy your reality with my broken dreams and illusions

tohle není báseň

chci zpátky svýho uprchlíka z Dachau
co kvůli mně sral na školu
co kvůli mně zmlátil svýho bratra tak
že měl tři tejdny dlahu na pravý ruce

chci zpátky tvou sladkou nevědomost
s příchutí mléčný čokolády
ale i s tou nevědomostí jsi byl znalý víc než dost

trochu to skřípe
a pálí to jak rána
posolená

proč myslíš že pořád utíkám?
protože jsou tu lidi co se mají zle

a pak jsi tu ty

hádáš se se mnou o kravinách
a bereš mi chuť k dechu
jenom tak
protože ty jsi teď ten dobrý geroj
a já ta společenská pijavice

tak slečno
do půl těla
a ne-dý-chat!

zrentgenuješ splín a pak si kopneš

můžete vydechnout
klidně naposledy

это не стихи
to je srdcebol

když ruka nemotorná sahá po umění

Lidovky praví, že zlínská výstava Natalie LL Jestem! byla uzavřena dříve. Z technických důvodů.
Jsem to nechápala.

Jak pravil jeden moudrý mladý muž:

„Lidstvo stojí, jako každý rok, na kraji propasti. Jen je zas o krůček dál.“

O krůček dál. Každý den jsme o krůček dál. Pokroková společnost, co má prej cíl a směr. (Spíš poskoková, ale to už je jiný příběh na jiný den.)

Máme urychlovače částic, máme skoro všechno smart a online, víme toho opravdu spoustu o všem možným, ale stejně nás rozhořčí k nepříčetnosti tak normální věc jako sex. Není to hi-tech, je to oldschoolová jízda, ale bez něj byste s největší pravděpodobností nemohli nyní sedět na zadku před kompjůtrem a číst mě.

A tak zavíráme výstavu, která by mohla v klidu dožít svého konce s patřičným omezením co se týče věku návštěvníků a varováním pro slabší povahy od Lucky Borhyový. Chováme se jako omezení tupci, pro který je králem nějakej Franta co maluje krajinky. Trejdmárk Český republiky. Tímto nechci hanit Frantovy krajinky, bezpochyby má talent, ale na lidech je báječná právě rozmanitost. Frantu bavěj krajinky, nachází díky nim vnitřní klid, všechno je tam, kde má být. Někdo jinej prosí kolemjdoucí, aby kokrhali, další stojí v obchoďáku jako hosteska a všem říká jau jau říkej mi řeko!, někdo profituje z merda d'artista a svět je v rovnováze, kolečka se točej, mám vás ráda a nechci se zabít.

Fakt to nechápu.

Proč? Bylo nám čerstvých šestnáct a tu figuru jsme prostě nakreslit neuměli, nejvíc nás bavily vzory na spoďárech, protože tím se dal skvěle zabít na kresbě čas. A šli jsme na výstavu erotických aktů pana Kovaříka. Žádný jeptišky, sem tam byly holky dvojmo nebo vedle zvířete. V pětašedesátým mu podobný věci za dvacet čtyři hodin sundali a zakázali. A my to šťastně zažili a přežili v roce 2011.

Umělci neustále testujou, kolik toho vydržíme. Manet rozhodně z dnešního pohledu nedělal žádný porno, a kolik lidí nasrala Snídaně v trávě. Kdy začneme omdlívat z prostřelený ruky, kdy se poblejeme z rozřezaný krávy víc než z kocoviny, kdy nám vlastní smrtelnost připomene mouchama obraná kravská hlava... Za ta století byste si na to jejich testování už mohli zvyknout. Co třeba tu novou cestu přijmout jako hru, jako výzvu, jako možnost k poznání sebe sama. Nebo jako směrovku k poznání světa. Umění nekouše, vážně! Dyť to byly jenom fotky, kterejch jste už pár museli někdy vidět. Tak nedělejte hysterický scény, nezavírejte tu výstavu a koukněte na fotky Jána Hronskýho. Punk art, pak mi napište, že nejsem žádná dáma, a já vám zatleskám a pošlu pusu, protože máte pravdu. Nejsem. Je mi tak skvěle.

Musim souhlasit s odborníky z článku. Necítím se být odborníkem, vážně ne. Ale mají pravdu.

A můj nejkrásnější skoroobraz, kterej už taky pobouřil dost mých návštěv? Dalí, 1929. El gran masturbador. Printed in Switzerland.

bilet do ráje

„sám a sám teď píšu Vám“

Milá maminko,

už několik dní mi v hlavě leží to, co jste napsala. 

Ani nevím, odkud začít. 

Pája byl pro mě skvělej, úžasnej; jen by mu to nikdy nedošlo ani kdybych mu to napsala na něco hodně tvrdýho a pak mu to omlátila o hlavu. Někteří lidé zkrátka takoví jsou, občas jsem na tom stejně. Vyměnili jsme si tolik slov, že víc jsem jich snad napsala jen do svého rozepsaného románu (který neexistuje). Dokázal mě rozesmát před svítáním, kdy bývá v hlavě největší tma, rozehnal i mou setrvalou níži v duši, alespoň dočasně. Když fňukal, že je zase Valentýn a on je zase sám, tak jsem mu poslala růžovýho slona z papíru a pár řádků k tomu. Protože věřím tomu, že dobrej člověk není nikdy sám a taky proč mu neudělat radost? Pozval mě na pěkně drahej koncert, jenom tak, protože mám tu kapelu taky ráda. Dodnes to nechápu. Mírně přiopilá jsem mu cestou z absolventskýho večírku prostě musela zavolat a říct mu, že se těšim, až se zase uvidíme, že se mnou určitě musí do muzea na skvělou výstavu angličáků a jiných autíček (kterou jsem nakonec o jeden den prošvihla), že budu klidně zase na Rokycanský mrznout dvě hodiny a mávat na každý modrý auto jako blbá, protože na dálku blbě vidím, nebo že se projdu pěšky do Prahy, až budou trochu teplejší noci... A tak dále do absurdna přes nekonečnou návštěvu knihkupectví, dýchánek s Kofolou, vysvětlování algoritmu na příkladu s ponožkama, keškování potmě, plánování mého únosu, „nakresli mi beránka mývala“ nebo testování toho, při jaký rychlosti v autě zblednu. Až jsem si někdy říkala „škoda, že jenom kamarád“. 

Občas si ze sebe dělal srandu, hrál si na slečinku, to jsem mu pak říkala princezno; ale tak zasmála jsem se tomu a dobrý. 

„A tak moje nejoblíbenější jméno je to moje, viď. Na to, že jsem měla bejt Franta, tak je úplně to nejkrásnější. A pak se mi líbí Monika, kvůli významu... ale víc asi Markéta/Margita, protože to je babi a je to taky na M. Ale vždyť Pavel je taky hezký!“

O to šílenější pak bylo, když se mi s tím svěřil-a. Šla jsem spát s tím, že ráno moudřejší večera. No napsat ráno „dobré jitro, sire“ asi nebyl ten nejlepší nápad. Tohle nebyla situace, kterou spláchnou dva panáky. A fakt si neděláš srandu. A co s tím jako chceš dělat. A co teda jako bude. A chápeš že to je spousta doktorů, pořád, dokola (mám strach z doktorů). A co bude doma. A džínová sukně a proč to říkáš zrovna mně a copa já s tím teďkonc zmůžu a kdesi cosi. 

No, bylo mi jako kdyby někdo umřel. Jak tělo bez duše. Několik dní jsem nemusela v kuchyni použít slánku. Fňukala jsem do zpráv, seděla jsem dnem i nocí u vyzáblice na nábřeží a koukala na mraky a na řeku a bylo mi do pláče. Neměla jsem to komu říct. Důvěra je skvělá věc, dokud se nepomuchlá, ale občas mi díky ní ostatní nakládají zbytečně těžké věci.

Když jsem ji od přiznání viděla poprvé, tak jsem pak několik dní nevěděla, co se sebou mám dělat, abych se trochu probrala. Bude to dobrý? A co když ne, co pak?

(...)

„Léky“ bych určitě ještě promyslela. (Kači, s tím autem máš sice pravdu, všechno je dneska riziko, ale zdraví máš jen jedno, tak to zvaž, prosím. Nejen já chci, abys tu s náma byla ještě dlouho a v pořádku.) Sama jsem musela přes půl roku užívat psychofarmaka, kde jediné, co se řeší, je dřívější užívání nebo přítomnost návykových látek v těle, jinak se předepisují víceméně náhodným výběrem, aspoň mi to tak přišlo („kdyby vám bylo zle, tak přijďte, vyměníme to“). A věřte tomu, že se mi do nich nechtělo. Podle příbaláku to fakt nebyly dětský vitamíny.

Obarvení vlasů jsem nesla těžce. Na takhle tmavě hnědou? Proč? Vždyť máš hezký vlasy! Hodí se k tobě! Ale stalo se. Já si taky koupím další knížku i když už je nemám kam dávat.

Uběhlo spoustu vody. Dost dlouho jsme se neviděly, maturita, život, čas, ale jsme v kontaktu. Dnes už to tolik nebolí. Jen to občas píchne. A právě naposledy mě to píchlo u Vašeho článku. To proto jsem napsala tenhle blábol. Protože na Vás od té doby myslím. Tu holku chci vyhlížet spolu s Vámi.

Přeju Vám hodně síly a trpělivosti. Ono to snad dopadne dobře.

S úctou

Marie S.

o tom, co dělám… pěkně od ♥

„Týjo, ty děláš něco pro Plzeň 2015, jo? A co tam jako děláš?“
„Jsem dobrovolník. Prostě když něco potřebujou, tak zvednu zadek a něco pro ně udělám. Oni mají radost, já taky. Díky mně jejich akce fungujou, já díky nim zase vím, že nejsem z cukru a nemám v hlavě nasráno.“
„Hele a ty za to jako dostáváš zaplaceno?“
„Ne, dělám to jen tak, protože chci.“

U této otázky se pak rozhovor stočí v neidentifikovatelné cosi. Někdo by to cosi mohl nazvat hlasem racionálna a zdravého rozumu, jiný hlasem kapitalismu a konzumu. Následuje totiž snůška stupidních keců o tom, jak si vůbec můžu dovolit dělat něco jenom tak, když tahám rodinu z letitýho finančního svrabu. Jak si vůbec můžu dovolit plýtvat časem na práci (kolikrát i docela fyzicky namáhavou), kterou mi nikdy nikdo nezaplatí. A teď ještě tu o tom, jak je to hrozně nevděčný a že celej projekt EHMK a jiný tomu podobný jsou s odpuštěním k hovnu…

Po x-tém takovémto rozhovoru pohár přetekl a začala jsem psát tenhle článek. Už mě totiž nebaví vysvětlovat a pořád dokola u toho narážet do zdi z předsudků a zajetých zvyklostí z dob minulých i současných.

Milí realisté, vlezte mi na hrb. Jste jako můj otec, máte rádi jasná fakta a čísla. Tak jo, pojďme si to vyříkat tak, jak to máte rádi – stručně, jasně a výstižně.

1. Dobrovolnickou činností jsem strávila od srpna/září 2013 spoustu hodin. Nelituju žádný minuty, kdy jsem někde byla. Občas je to takový to obyčejný „podrž, přines, nalep, vyskládej, usmívej se“ někde ve stánku nebo na nějaké kulturní akci, ale občas je to vážně punk. Jako třeba Parking Day nebo půjčovna koloběžek k světu. Tohle prostě v tom vašem „normálním“ zaměstnání zažijete málokdy, resp. nikdy, smiřte se s tím.
2. Všichni ostatní se k vám chovají slušně. Většinou si hned potykáme, ale to je spíš tím, že to ani jedné straně nijak nevadí. Na spoustě vašich placených fleků si o slušném zacházení můžete nechat jenom zdát a co se týče tykání a vykání – serou mě ty firmy, kde je „you can call me Tony“ běžnou praxí, ale zase je smutný, když s někým léta sdílíte pracovní prostor a pomalu ani to křestní jméno nevíte.
3. Váží si každé chvilky vašeho volného času. To je pro mě kolikrát mnohem lepší satisfakce, než moje brigáda, kde mi sice za můj čas strávený prací zaplatí, ale je to občas ono známé „tak si nechoď, lidí máme dost“. Na leckteré akce občas lidi zkrátka nejsou, i kdybyste se na hlavu postavili, protože támhle zkouškový, tady nemoc a já nevím co. A pak jsem tu já: když mám pocit, že někde jsem potřebná, tak si to prostě zařídím a je mi jedno jak.
4. Svůj volný čas, který bych jinak prodřepěla u počítače nebo kdekoli jinde, můžu někomu jen tak dát. Nevím jak vy, ale já dávám dárky ráda a volný čas přece nemusím koupit za horentní sumu v obchodě a ještě si ho nechat zabalit do přepychového papíru. Nic mě to nestojí a ještě z toho lidi mají radost.
5. Je to super reference do životopisu. Navíc asi jediný pracovní zářez pro absolventy SŠ jako jsem já. Naberete spoustu komunikačních dovedností a nových kontaktů a najednou vám bude jedno, že před pár lety byste se před tím vším schovali někde v koutě. Já už nechci jenom stát a koukat!
6. Jakožto dobrovolník vlastně nemáte pevně danou pracovní dobu; prostě se ozvete jen tehdy, kdy se vám to hodí. Dělat někde při škole na full-time je alespoň pro mě na provaz, víme? 
7. Zas tak úplně za nic to není. Když jsme někde celý den, dostaneme najíst i napít, sem tam spadne do klína tričko, placka nebo klidně i naušnice. Dostala jsem třeba volňásky na koncert Plzeňské filharmonie, po kterém jsem se mohla slavnostně nažrat najíst. Byla jsem na premiéře moc roztomilé inscenace Mozartovy Kouzelné flétny. Veškeré info mám z první ruky. Nedávno začla nová tradice: pravidelná dobrovolnická setkání, na kterých se vždycky něco málo dozvíme a pak následuje volná zábava a bláznivý socializing. :-))
8. To je pořád keců, jak titul EHMK je vlastně Plzni k ničemu, jak se nic nemění, jak je to vlastně strašně zbytečnej pytel na miliony a já nevím co, doplňte si libovolný postřeh. Ale když teda dotyčnému řeknu „no tak zvedni hýždě a pojď se mnou, já ti všechno vysvětlím, můžeš si o tom popovídat s někým zasvěcenějším než jsem já, třeba spolu na nějaký zlepšovák přijdete“, tak se najednou všichni zakuklí, bojí se, couvají… proboha proč? Taky jsem měla sto chutí utéct před první velkou schůzí s tehdejším vedením, ke které jsem přišla jak slepý k houslím, ale zůstala jsem, ráda! Všechno totiž nabralo mnohem jasnější obrysy a jako bonus zdarma jsem dostala šanci něco říct, něco třeba změnit. Ne takovou tu politickou šanci s plnou hubou trapných řečí, ale takovou šanci, kterou si prostě nedám vzít.
9. Ne, za tenhle článek nic nedostanu. Jo, je to promo velký jak černá Ostrava (zdravím, Luďku!), ale nikdo mi neřekl, ať ho napíšu, spíš mě k tomu dokopaly názory přátel a známých. Ostatně, nechala jsem se kamarádkou vyhecovat a veršovaně jsem odepsala na pozici copywritera. Tu práci nemám včera mi cosi napsali, ale proces psaní onoho motivačního eposu (to snad ani nebyl dopis) byl skvělý zážitek. A jestli se tomu zasmáli, tak je to fajn. Cíl to splnilo, smích prodlužuje život, víme? :-)
10. Už se tomu, prosím, nedivte. Někdo hraje fotbal, někdo závodí s psím spřežením, někdo bojuje za lepší svět (zdravím do Perfect Worldu), někdo dokáže opravit jakýkoli rozbitý bazmek, tak já si navlíknu tričko s patnáctkou na hrudi a budu dělat pro někoho možná šílený, ale pro mě krásný věci. Stojí mi to za to. Hrdinové nekecaj' a jdou do tmy dělají hezký věci.

sbohem a šáteček

až druhý sníh bude padat z oblohy
já vylezu na plzeňskou věž
vezmu si šál dlouhý, duhový
a zamávám ti na rozloučenou

chápu
zbavil ses svých okovů
nespoutaný jako Prometheus
ale mně je teď jako kdybys umřel
a ještě nějakou chvíli mi tak bude

myslela jsem si že to zvládnu
ale to se budu muset asi hodně napít
a utopit se v ostrých závorkách
možná veslovat lomítkem
a pak skočit na řádku číslo padesát čtyři
protože mi tam chybí tečka
nebo rovnou celý složený prvek
nebo třeba celý život
celý život s tebou, který už neprožiju

zase jsem přišla s křížkem po funuse
to už je takový můj zvyk
zase se otírám o nohy osudu
a prosím ať se kolo točí dozadu
a na mapě hledám Reykjavík
je tam zima a je to daleko

a tak si pláču a on se dloube v nose

happy VŘSR

ráno jsi vstala
a rudou sis schválně vzala

protože někdo jim to připomenout musí

aby věděli, jak ty nástěnky byly hnusný
aby věděli, co znamená výstřel z Aurory
aby věděli, že Uljanov byl Lenin

a tak si v rudé chodíš po chodbách
bojuješ proti dutým hlavám
a sama moc dobře víš
že historie se opakuje
ale tohle by znova nemuselo být

už ne, už toho bylo dost

a další hodina literatury
ti snad taky udělá radost

budu psát dál

netušila jsem, jak moc mi chybí kaligrafie

dokud jsem něco nenapsala

netušila jsem, jak moc mi chybí tvůj úsměv

dokud jsem tě neviděla usmát se

promiň, i když možná není co

odpusť, i když možná není proč

ano, budu psát dál

ano, každý by se smál