o tom, co dělám… pěkně od ♥

„Týjo, ty děláš něco pro Plzeň 2015, jo? A co tam jako děláš?“
„Jsem dobrovolník. Prostě když něco potřebujou, tak zvednu zadek a něco pro ně udělám. Oni mají radost, já taky. Díky mně jejich akce fungujou, já díky nim zase vím, že nejsem z cukru a nemám v hlavě nasráno.“
„Hele a ty za to jako dostáváš zaplaceno?“
„Ne, dělám to jen tak, protože chci.“

U této otázky se pak rozhovor stočí v neidentifikovatelné cosi. Někdo by to cosi mohl nazvat hlasem racionálna a zdravého rozumu, jiný hlasem kapitalismu a konzumu. Následuje totiž snůška stupidních keců o tom, jak si vůbec můžu dovolit dělat něco jenom tak, když tahám rodinu z letitýho finančního svrabu. Jak si vůbec můžu dovolit plýtvat časem na práci (kolikrát i docela fyzicky namáhavou), kterou mi nikdy nikdo nezaplatí. A teď ještě tu o tom, jak je to hrozně nevděčný a že celej projekt EHMK a jiný tomu podobný jsou s odpuštěním k hovnu…

Po x-tém takovémto rozhovoru pohár přetekl a začala jsem psát tenhle článek. Už mě totiž nebaví vysvětlovat a pořád dokola u toho narážet do zdi z předsudků a zajetých zvyklostí z dob minulých i současných.

Milí realisté, vlezte mi na hrb. Jste jako můj otec, máte rádi jasná fakta a čísla. Tak jo, pojďme si to vyříkat tak, jak to máte rádi – stručně, jasně a výstižně.

1. Dobrovolnickou činností jsem strávila od srpna/září 2013 spoustu hodin. Nelituju žádný minuty, kdy jsem někde byla. Občas je to takový to obyčejný „podrž, přines, nalep, vyskládej, usmívej se“ někde ve stánku nebo na nějaké kulturní akci, ale občas je to vážně punk. Jako třeba Parking Day nebo půjčovna koloběžek k světu. Tohle prostě v tom vašem „normálním“ zaměstnání zažijete málokdy, resp. nikdy, smiřte se s tím.
2. Všichni ostatní se k vám chovají slušně. Většinou si hned potykáme, ale to je spíš tím, že to ani jedné straně nijak nevadí. Na spoustě vašich placených fleků si o slušném zacházení můžete nechat jenom zdát a co se týče tykání a vykání – serou mě ty firmy, kde je „you can call me Tony“ běžnou praxí, ale zase je smutný, když s někým léta sdílíte pracovní prostor a pomalu ani to křestní jméno nevíte.
3. Váží si každé chvilky vašeho volného času. To je pro mě kolikrát mnohem lepší satisfakce, než moje brigáda, kde mi sice za můj čas strávený prací zaplatí, ale je to občas ono známé „tak si nechoď, lidí máme dost“. Na leckteré akce občas lidi zkrátka nejsou, i kdybyste se na hlavu postavili, protože támhle zkouškový, tady nemoc a já nevím co. A pak jsem tu já: když mám pocit, že někde jsem potřebná, tak si to prostě zařídím a je mi jedno jak.
4. Svůj volný čas, který bych jinak prodřepěla u počítače nebo kdekoli jinde, můžu někomu jen tak dát. Nevím jak vy, ale já dávám dárky ráda a volný čas přece nemusím koupit za horentní sumu v obchodě a ještě si ho nechat zabalit do přepychového papíru. Nic mě to nestojí a ještě z toho lidi mají radost.
5. Je to super reference do životopisu. Navíc asi jediný pracovní zářez pro absolventy SŠ jako jsem já. Naberete spoustu komunikačních dovedností a nových kontaktů a najednou vám bude jedno, že před pár lety byste se před tím vším schovali někde v koutě. Já už nechci jenom stát a koukat!
6. Jakožto dobrovolník vlastně nemáte pevně danou pracovní dobu; prostě se ozvete jen tehdy, kdy se vám to hodí. Dělat někde při škole na full-time je alespoň pro mě na provaz, víme? 
7. Zas tak úplně za nic to není. Když jsme někde celý den, dostaneme najíst i napít, sem tam spadne do klína tričko, placka nebo klidně i naušnice. Dostala jsem třeba volňásky na koncert Plzeňské filharmonie, po kterém jsem se mohla slavnostně nažrat najíst. Byla jsem na premiéře moc roztomilé inscenace Mozartovy Kouzelné flétny. Veškeré info mám z první ruky. Nedávno začla nová tradice: pravidelná dobrovolnická setkání, na kterých se vždycky něco málo dozvíme a pak následuje volná zábava a bláznivý socializing. :-))
8. To je pořád keců, jak titul EHMK je vlastně Plzni k ničemu, jak se nic nemění, jak je to vlastně strašně zbytečnej pytel na miliony a já nevím co, doplňte si libovolný postřeh. Ale když teda dotyčnému řeknu „no tak zvedni hýždě a pojď se mnou, já ti všechno vysvětlím, můžeš si o tom popovídat s někým zasvěcenějším než jsem já, třeba spolu na nějaký zlepšovák přijdete“, tak se najednou všichni zakuklí, bojí se, couvají… proboha proč? Taky jsem měla sto chutí utéct před první velkou schůzí s tehdejším vedením, ke které jsem přišla jak slepý k houslím, ale zůstala jsem, ráda! Všechno totiž nabralo mnohem jasnější obrysy a jako bonus zdarma jsem dostala šanci něco říct, něco třeba změnit. Ne takovou tu politickou šanci s plnou hubou trapných řečí, ale takovou šanci, kterou si prostě nedám vzít.
9. Ne, za tenhle článek nic nedostanu. Jo, je to promo velký jak černá Ostrava (zdravím, Luďku!), ale nikdo mi neřekl, ať ho napíšu, spíš mě k tomu dokopaly názory přátel a známých. Ostatně, nechala jsem se kamarádkou vyhecovat a veršovaně jsem odepsala na pozici copywritera. Tu práci nemám včera mi cosi napsali, ale proces psaní onoho motivačního eposu (to snad ani nebyl dopis) byl skvělý zážitek. A jestli se tomu zasmáli, tak je to fajn. Cíl to splnilo, smích prodlužuje život, víme? :-)
10. Už se tomu, prosím, nedivte. Někdo hraje fotbal, někdo závodí s psím spřežením, někdo bojuje za lepší svět (zdravím do Perfect Worldu), někdo dokáže opravit jakýkoli rozbitý bazmek, tak já si navlíknu tričko s patnáctkou na hrudi a budu dělat pro někoho možná šílený, ale pro mě krásný věci. Stojí mi to za to. Hrdinové nekecaj' a jdou do tmy dělají hezký věci.