název?

„Twenty-twenty-twenty four hours to go
I wanna be sedated“

Tak strašně moc si přeju, aby byl všemu konec. Nebo aspoň abych to pak zapomněla.

Ve škole je to na zbláznění. Chodit musím, protože kvůli nemoci mi naskákaly absence, každý se nás ještě něco na poslední chvíli snaží naučit, vnímám, ale to staré zapomínám, konec je za dva týdny a něco… už dost, už dost, třeští mi z toho hlava a klepu se.

Chtěla bych se dočasně vykašlat na všechny projekty. Jenže nemůžu. Nejde to. Když se nechci učit, makám. I na té praktické maturitě, občas, s velkými neúspěchy. Vedoucí práce mi stále tvrdí, že to bude v pohodě. A já mu neustále opakuji, že to nebude v pohodě. Ten měl schytat někoho lepšího než mě.

K mé velké radosti mi bylo řečeno, že dávka léků se nemusí zvyšovat, že mi ta minimální stačí, jen to bude ještě chvíli trvat, možná po létě už budu OK. Paní doktorka na mě sice má cca půl hodiny, ale i tak si pokaždé přijdu jak po generální opravě. Akorát ty metly lidstva se spotřební daní… ach jo. Slíbila jsem, že po maturitě toho všeho nechám. Takže budu pít jen pitnou vodu a ne rum a kouřit tak leda ty žvejkačkový cigarety (pokud se ještě prodávají, dlouho jsem je neviděla).

Na psaní teď moc nemám čas ani chuť. Vlastně jsem už pěkně dlouho nenapsala ani žádnou veršovánku nebo pětivteřinové drama na 140 znaků. Kreslila bych až bych brečela, ale nejde mi to. Nejde mi to z ruky ani z hlavy. To mě trápí…

Na závěr tematický obrázek ze života.