2018? …

a jaro karty míchá
pro záda shrbená
a přetěžko se dýchá
a svítí červená

Hlavně že si nalhávám, jak to zvládám.
Ani hovno, slavnej soude.

nezářím

/zívnutí/
„Prosím… Dobrý den... U telefonu… A nemohla byste mi zavolat ještě jednou, třeba zítra? Děkuji mnohokrát. Dobrou noc.“ /nacvičeným pohybem svůj telefon odhazuji v dál/

Fakt nezářím. A ti ostatní koneckonců taky ne. Jen hýří všemi barvami.
Grey is the new black.

hezky se vyspi

Hele a jakto že nespíš?
Spím. Někdy.
Že mi teď pořád odepisuješ na zprávy někdy ve tři..

***

Den vítězství
nad minulostí

Začátkem května
se pro mě narodili
už jen
Okudžava
Morgenstern
a pár kamarádů

Spasibo ogromnoje

Dyť jsi nebyl zas takovej vůl

Měls to v hlavě celkem srovnaný

Jen to prostě nějak nevyšlo

Čekání na zázrak
s cestou do pekla a zpět
all inclusive bez cla
pro studenty do 18 let
bez doplatků
jen ty cigára a chlast
musím ze svýho

Jen zírám
kolik věcí tu po tobě zbylo

Tvůj Marx
tvý skripta

Hromady píčovin
kterým já díky tobě rozumím jen trochu
a moje děti to už zajímat nebude

Jestli vůbec nějaký budou

Tvůj index
máš v něm ještě tmavý vlasy

Tvý marný pokusy o úspěch
mimo cvičiště i bojiště
oproštěný od logiky

Všechno se začátkem
Všechno bez konce

S pláčem trhá
pozvánku na promoce
a říká

Bolo to v júnu
v lete

Rok už som radšej zabudla

Aspoň že ty

Nic víc

Už mlč

Smrt

/6. 5. 2015/

✿ N

(květ+eN, milý čtenáři, mám dnes hravou i dravou)

Někdo říká po máchovsku lásky čas a někdo Svátek práce.
Někdo slaví osmýho V-Day, někdo devátýho День победы.

A co ty? ptají se mě lidi. Which side are you on?
Já nic, ale v duchu si myslím jděte s tou věčnou dichotomií už do prdele.

řádky z nedbalosti

„věci co nechceš ať se stanou – ty se stejně stanou
a chleba s máslem padá na zem vždycky blbou stranou“

Někdy mě až děsí, s jakým klidem můj mozek poslední dobou přijímá různé nečekané, špatné či ještě horší zprávy.
Nebo jak se smiřuju s věcmi, ze kterých bych dřív omdlívala. Nebo si kvůli nim fyzicky (a možná i nevratně) pomohla.
Třeba už je to tady, třeba už jsem konečně dost velká na to, abych zachovala klid.
A pokud ne dost velká, tak alespoň dost zdravá a střízlivá.
Jako tady (ťuk ťuk) v hlavě.

I po napsání takovýchto dospěláckých řádků mi ovšem bude na rameno ťukat hysterická, dlouhovlasá a o šest let mladší Mary a bude se plačtivým hlasem ptát slovy Anthonyho Burgesse: „Co teda jako bude, he?“

Co by bylo.
Mlčet se nedá věčně a žít musíš.
Zatni zuby.
Přežij.

únor bílý, radost šílí?

Žiju. Jen si ty svý nasraný verše schovávám pro kočku. Jsi rád, čtenáři?

„len schovaj v dlani úsmev, úsmev smutný“

Je to všechno jen a jen tvůj problém. Stav mysli. Víš, že jiný lidi to buď nebolí, nebo je to bolí ještě mnohem víc.
Nepřipouštíš si to. Celej (půl)rok.
Říkáš si: JE TO ZA MNOU. Stokrát. Tisíckrát.
A pak je tu konec prosince.

#10: víš, jaký to je, furt nespat?

„won't somebody help me chasing shadows away?“
(a teď se ukaž, čtenáři, a hádej písničku, haha)

Chodíte spát kolem jedenáctý. Spolu. Protože sami neusnete. Nebo aspoň dřív to tak vždycky bylo. Дело привычное. Jedenáct je skvělej čas. Do půlnoci se dá stihnout spousta věcí. Pohádat se. Udobřit se. Diskutovat. Někdy i o umění. O poezii už míň. A o válce jak kdy. Domluvit se, že by to chtělo ještě třetí večeři. Číst (si). Jen si tak spokojeně vrnět. Nebo nasraně koukat do zdi.

#9: někdo to špatně snáší

Nestačím se divit, nestíhám se naivním vnitřním hlasem č. 34 uklidňovat, přeřvává ho hysterický hlas č. 42, omdlívám mezi futrama, tahá mě do postele, facky, studená voda, tak už, nadávám i tomu, kdo za nic nemůže, čtu si žvásty z jazykový teorie, ale stejně je nevnímám, ani nad nima neusínám, jak se mi to vždy dařilo nad dějinami umění, piju na prázdnej žaludek, Priessnitz, brečim, mám hlad, cigárko v pyžamu před domem mezi nočními poutníky poznamenanými horečkou sobotní noci, radši ještě jedno, standing on the edge of sanity, again, because of you, again. Život bez tvýho přispění je totiž zkurveně krásnej. Tohle je ten hnus, kterej mám za ten skvělej čtvrtek. Nic není zadarmo.

a ty?
„slunce ukrytý 
ve vlasech máš“
snad mě někdy schováš
před světem

random thoughts #8

Ahoj slunko, tobě to teda dneska sekne / ale místy pálíš až příliš / já bych radši trochu studenější počasí, ale podřídím se / v práci je to nuda, šeď, bída a málo lidí, takže si vyhrň rukávy a tvař se, že se umíš podélně rozpůlit a udělat za málo peněz hodně muziky, protože tak je to dneska všude / ale držíš hubu, protože každá hodina navíc se hodí / zmrzlina za tričkem, léto ještě neskončilo / to je tak nefér, když se tu někdo cpe lososem a ty musíš jíst kupovanou sekanou, která už ti leze ven i ušima / život je děvka / umytý vlasy, kafíčko, jooo, to by šlo / vypadáš tak nějak... hezky / na klopě placku jak psí známku / štráduju si to na náměstí, všude davy už teď, nechci to vidět večer / jé, vy jste tu dřív / hodinky se hodí, hlavně nám učitelům, že? / takovou milou učitelku chci taky / tak jo, každej si čapněte jedno zvířátko, ale ještě máme čas! / třicet sekund, všichni na místech! / jedeme! / usmívám se, mávám nožičkama i křidýlkama svýho cvrčka, koukám do světel a na lidi a do světel a do dálky a přeju si, aby tohle loutkový kouzlo nikdy neskončilo /  ale on už je konec, tak si mávnu baretem a ukloním se a pak spořádaně pryč / cestou domů rozhodím letáky, ale najednou se vymaním z davu a je to tu / ta pitomá izolovaná nálada / nepatřím k žádný skupince trefených hus ani promenujících se mladých houserů / olovo na lidi dám, jó / posmutnělá cigaretka u Komorního / a domů, do postele / stejně jsem se na kolotoči ještě ve tmě začala neskutečně hihňat, protože jsem přemýšlela, co si přát, až pojedeme... a mysl mi mezi ostatními možnostmi nabídla Mistrův světový mír. :-) 

(foto @plzen2015)

random thoughts #7

Už len 22 dní, prosím nezabudni, čas sa kráti / ještě 22 dní volna a pak budu buď smrtelně nadšená nebo smrtelně znechucená / „víš, nesnášim, když studenty oslovujou vážený kolego/kolegyně, hlavně to nasere od těch, co to myslí asi stejně, jako kdyby ti řekli vážený blbe“ / pravidlo dne: nikdy, ale prosimvás, fakt nikdy nevystrkujte zadnici na ježka! / a už vůbec se nesnažte hledat dobrou práci, protože i ta vysněná a ve vašem oboru se někdy ve sračky obrátí, na, tumáš kapesník / zle mě chápeš, já nejsem bezcitná svině co ho nemiluje a utíká od problémů, jen se dlouho zlobím a taky vím, kdy je lepší nechat to plavat a jít na sever od ráje, funguje to… / nutno říci, že jít včera v tom hnusným dešti pěšky do Hradiště, nechat kapky kapat na můj somráckej kabát a poslouchat dosud neprozkoumané kusy od Priessnitz bylo tak… kurevsky krásný! / tak moc, že bych to vyměnila za teplou postel a sprchu a suchý oblečení a šla až někam… však vy víte kam / nebo radši nevíte, já taky dělámže dělámže dělámže se zajímám, že se dojímám / oh wait, já to vlastně nehraju, neumím to hrát / včera ve smutku úplně náhodou potkat Fučíkovo Lidé, měl jsem vás rád, bděte!, Moskvičův oblíbený citát / a krásný plakát k inscenaci Утомлённые солнцем, tedy Unaveni sluncem, naléhavě musím znovu vidět a nejlépe na prknech / ale to až se utopím v Bulgakovových slovech (a v jeho divnejch očích, za deště) / tak zazpíváte mi blues?

random thoughts #6

Úterý mi najednou přijde stejný jako pondělí / vlastně všechny dny mi teď přijdou posraně stejný, jen o víkendu nemusim do práce / dlouhý prázdniny, jako jo, dobrý, ale má cenu se do něčeho pouštět, když budu mít za chvíli po srandě? / od tří do pěti jsem poslouchala déšť, v pět jsem se přesunula k počítači, odepsala na pár zoufalých keců na emotional baggage (vesměs starosti o ničem) a pak jsem šla o postel dál, good night, miss Insomnia / chtěla jsem napsat nějakou velmi úžasnou poemu o ničem, ale místo toho tady jen sedím, totálně bez života a ani nevím, jestli se mi chce dopsat tenhle žvást / slova co drží nad vodou číst pořád dokola / a jeden den, díky kterýmu se taky nepotopim, jeden pitomej prázdninovej den, kterej je ještě strašně daleko / proč se vlastně říká head over heels, proč ne heels over head? ale to já jen tak, cvrnklo mě to do uší / přežrat se cuketovým koláčem se mi jeví jako adekvátní řešení, až mě vyhodí ze školy, tak ho budu pašovat na Ukrajinu, protože mami máš ho strašně dobrej / chce to čaj / a cigáro / volná klávesnice a starej popík až navěky.

random thoughts #5

Padl žal na večer srpnový, víš jak to myslím / dneska to byl nějakej divnej den / víno došlo, tak to bylo málo barevný / celej den si ledovejma rukama sahám za krk, abych se ochladila, a jak si cejtim tep, tak mě to strašně znervózňuje / a stejně mám hnusný nehty / do roboty se mi velice nechtělo, ale co už / a je mi dneska tak zle, že prostě kašlu na nějaký rozlučky a promítačky a chlastačky a všechno / tvůj mail o práci mě rozbrečel, ne že ne, dyť jsi od tý doby, co jsme se v prváku potkaly, skoro jak moje ségra a teď mi napíšeš že tě čekají takovýhle sračky od života / prostě nechápu, neni to fér / zasloužila by sis taky jednou něco hezkýho / a tak si tiše brečím do čaje a přemýšlím, kam se půjdu projít takhle potmě.

random thoughts #4

No dobrý ráno / konečně vyspáno, po třech dnech už bylo na čase / na vyklepaný klávesnici se píše tak krásně / no tak promiň že do ní mlátim, 'sem se učila psát na stroji po dědovi, starý zvyky nepřeučíš / ahoj Maru, nebudim? napadlo mě, že v jedenáct už bys mohla být mezi živými / jo, to taky jsem, kam teď? na čaj, dobře, milý bobře / no kurňa, nějaká veselá, co do toho nasypali? / ľubovník, are you kidding me? / to je rusky? ale kdepak Nikito, to je slovenčina / jéé, koukej na tu fotogenickou zeď / a co myslíš, sluší mi tenhle hadr? / nacpu ti to do ruky, už se zase potřebuju svlíct / tyvole už to zase fouká, musim se oblíct / fotíme ve Veleslavínce zeď u Parkánu, tam otevřený všechny okna a z každýho průvan vyhání záclonu, já na to: „hele, to je hustý, foť ty záclony! to je jak kdyby vystrkovalo sedm nevěst prdel z okna!“ / Maruu, dělej, piš si to! nebo to zapomeneš a já se nebudu mít čemu smát, až málem upustim desetitisícovej foťák / ale já tu slaninu chtěla víc přejetou / lavička u muzea, juchú / mlýnek, tibetische mlýnek, kdy půjdeme na tu cestovatelskou výstavu? / téda, tady to funí / už vim, jak se cejtí dlouhosrstej pes a co je to ten #badhairday / Maruu, ty mě zabiješ / já vim, ale aspoň přes ty vlasy nevidim na ten posranej svět / jsem ti koukala na ty rakve, puntikatý se nedělaj / to je blbý, to si ji budu muset vyrobit sama / tak se měj krásně – co blbneš, jedu s tebou tři zastávky! – ježiš promiň! / no co, blbý lidi taky lidi / a doma překvápko v inboxu, tohle pondělí nemůže bejt lepší.

random thoughts #3

Celej den se snažim ze sebe udělat člověka, jsem prostě naprosto nepoužitelná a nepříjemná a hnusná a nechce se mi nic dělat / Animals, Wish You Were Here a taky pro změnu Abbey Road / co tady děláš? / jo aha on je lážo plážo pátek, promiň / no to je sice moc hezký, ale musim do práce / zmoknout na posledních pěti metrech před vchodem: splněno / nakupovat v pátek odpoledne, to radši umřít / yaaaay, už jsi tady, no to je dobře! / tak jedem / děláš si prdel, ty chceš taky běhat schody v Bohemce? / a tak mě to nesere, mám trénink, viď / krásný mraky / můžu tě už taky jednou pozvat na něco já? / ugh, promiň, tomu dortu ani tomu „baristovi“ nešlo odolat / dobrý vědět, že si už nepletu větší, menší a rovná se / na žádný teorie se mě neptej, od logickýho mudrování jsi tady ty / na mě káplo / jedem! naviguju! zabijem se! / dobrý, do kina jsme dojely / to som zvědavá na tu tvou romantyku / tys mi neřekla že to je od Woodyho! / až na ten sladkej konec to bylo krásný, ty dialogy, ó bože, ty dialogy! / zima jak sviňa / jedu domů / ne, dneska nebudu kníkat až do rána, protože zejtra jedu zase někam do pryč / a stejně myslim na Mistra.

random thoughts #2

Hele, jedeš s náma / jo, ale předtím mám ještě nějakej nevyřízenej byznys, ze kterýho mi je dneska fakt do breku, celý dopoledne poslouchám Viktora Coje a je mi blbě / ne, nechci tam odvézt, musim jít pěšky, musim si zakouřit / tak jo, kapitola uzavřena relativně bez bolesti / skáču do auta / jedeme na Vlčtejn, počasí na hovno, ale je mi dobře, nemusim bejt doma / zvláštní, jak každej řidič mává na chodce úplně jinak, některý jako kdyby chtěl poplácat po zadku, jiný zase jako kdyby odháněl mouchy a támhleten zas skoro hajluje, no koukej na něj tyvole / lidi co jezdí autem jsou prostě funny / ty máš s sebou knížku? uka! / tyvole, ten je dobře nasranej na celej svět / máš deštník? mám, ale co osobní prostor?! / cestou zpátky posloucháme Lou Reeda, vzpomínám na promítačku na Jižáku a je mi všelijak, jenom ne veselo / usměj se, cvak, blesk! / nefoť mě, já přemejšlim! / jdem se najíst, ne? copa by sis dala? já nevim, třeba suchej rohlík... tak jo, dáme si ho mokrej / hurá domů a pak do roboty, och ne / na náměstí Republiky je stále ten děsně pěknej trafikant, pane, nechcete na chvíli zavřít krám? / těšim se na pátek.

„Men of good fortune often cause empires to fall

While men of poor beginnings often can't do anything at all

The rich son waits for his father to die

The poor just drink and cry

And me 

I just don't care at all“

„Смерть стоит того, чтобы жить 

А любовь стоит того, чтобы ждать...“

random thoughts

Tak když jdu na koncert, tak prostě počítám s tím, že tam budou veselí lidé, už z tebe fakt kouká ten fízl nebo opravdu stárneš / by jeden nevěřil co dokáže jedna jediná pitomá knížka v kapse, děsivý, pokaždý když začnu něco psát, tak jako kdyby to už ani nebylo moje, kam se poděla Marietje? haló? jsi tady? nebo tě Mistr sežral? / svou budoucnost vidím zavřenou s etymologickým slovníkem v kumbálu za naší potenciální kuchyní / vybíráš místo v kině jak Sheldon Cooper, chce se mi z toho spát / bolí mě rameno, asi se dneska nevyspím / v sobotu na chatu, to bude zase jídla a doufám že i nějaký pití, ale asi jo, když jedou naši dva alkoholici, chlapi, vy mi jednou zachráníte játra, když už žiju s abstinentem / proboha proč by nějaký dítě říkalo mámě mamísku, brrrrr / Kutná Horo, podzime, jste daleko! / od tý doby, co jsem potkala Mistra, mi to kuřivo samotný prostě nechutná, tak jsem to rozdala / přestaň si konečně broukat tu Elišku, už to děláš skoro rok v kuse / zase jsem po dlouhý době prozkoumávala divnověci Divnýho Ala, umřela jsem smíchy / mám červenej jenom jeden nehet, protože to je punk / umřu.

конец

Ne.

Ne, ne, a ještě jednou ne.

Radši budu mít svůj krátkej a posranej život. Because it fits me well.

Zkurvený elitáři všude okolo.

Jo, chtěla jsem to změnit. Chtěla jsem bejt za vodou. V (prý) lepším světě.

Ale to jde sakra blbě, když je vám většina věcí z lepšího světa tak trochu proti srsti. Chvíli se vydržíte tvářit, že to zvládnete, ale věčně to nejde. A když vám dojde pára před zlomovým okamžikem, tak se dělá co? Buď se skáče po hlavě dál nebo se utíká. A mě ta hlava kurevsky bolela.

Mrzí mě, že jsem přišla o kamarádku, ale myslím, že jako nadřízená mi fakt chybět nebude. Teď mě s odstupem času napadlo, že mě stejně akorát dostala tam, kde mě mít chtěla, bůhví, jestli se se mnou nebavila jen kvůli tomu. Myslím si, že asi ne, ale červíček hlodá.

Nebudu se hádat, když není o čem. Já moc dobře vím, že jsem to podělala. A vy jste to ale taky podělali. Tím, že jste ignorovali mou samosoudnost. Prostě dám vašemu dokonalému světu kvinde a najdu si ho jinde... sbohem (a dík za ryby)!

Chcete ztratit motivaci? Tak mi zavolejte.

Mám totiž PhD. z University of Lacking Motivation (ne, tahle hláška mě prostě nikdy nepřestane fascinovat).

Tak si ze mě buďte nadšený. Věřte mi (zbytečně). Vkládejte do mě zbytečně velký naděje. Come on, do it.

Vy si spálíte držku, ale já se „jenom“ znova sesypu. To je oproti vaší spálený hubě přece úplný nic.

Jestli tu úterní schůzku přežiju, tak se náležitě odměním. Kofein, nikotin, velehora sacharidů a možná nějaký ten etanol.

Proč mi prostě neukážou na šanony třeba od K do S a neřeknou „tak hele, o tyhle se budeš s plným nasazením starat“… já to udělám, moc ráda to udělám! Jenže skutek utek, jsme přece strašně kůl a potřebujeme co nejvíc lidí. OMG, lidí znám spoustu, ale buď jsou tak inteligentní, že tohle nepotřebují, nebo jsou v takových sračkách, že je ani sebelepší investice posledních úspor nezachrání.

Ptáte se, co dělám? Měla bych pomáhat lidem, ale doktor nejsem. Měla bych to dělat zadarmo, ale dobrovolník taky nejsem. Hádej, hádej, hadači!

Začínám nenávidět svou novou práci. Mám pocit, že to si raději dám dalších 10 dní s uřvanejma, neposlušnejma dětma, který jejich uřvaný, od rána do večera pracující matky nemají o prázdninách kam dát…

A to prosím pěkně ještě ani nemám všechna potřebná školení. Přijdu si jako ten největší idiot pod sluncem a je mi jedno, kolika lidem z mý maličkosti padá brada na štěrk. Dokud mám JÁ pocit, že to neumím, tak to prostě neumím. Přes to nejede ani vlak, ani ty vaše pitomý motivační kecy o tom, že to zvládnu. Stejně mi všichni celej život lžete.

„Maruško, nesmíte být na sebe tak přísná.“

„Kdybych na sebe nebyla tak přísná, tak tu dnes před Vámi nesedím.“

„Do prdele už taky! Fakt nechápu, na co si tady hraju. Když se zahrabu někde v Panasonicu u pásu, tak budu světu mnohem prospěšnější, než když tady budu plýtvat Vaším časem a hrát si na slečnu důležitou, která se tváří, že ví, kolik jsou dvě a dvě, ale ve skutečnosti bez mrknutí oka smíchá jabka a hrušky, protože ve frontě na logický uvažování se na ní nedostalo!“