Mám totiž PhD. z University of Lacking Motivation (ne, tahle hláška mě prostě nikdy nepřestane fascinovat).
Tak si ze mě buďte nadšený. Věřte mi (zbytečně). Vkládejte do mě zbytečně velký naděje. Come on, do it.
Vy si spálíte držku, ale já se „jenom“ znova sesypu. To je oproti vaší spálený hubě přece úplný nic.
Jestli tu úterní schůzku přežiju, tak se náležitě odměním. Kofein, nikotin, velehora sacharidů a možná nějaký ten etanol.
Proč mi prostě neukážou na šanony třeba od K do S a neřeknou „tak hele, o tyhle se budeš s plným nasazením starat“… já to udělám, moc ráda to udělám! Jenže skutek utek, jsme přece strašně kůl a potřebujeme co nejvíc lidí. OMG, lidí znám spoustu, ale buď jsou tak inteligentní, že tohle nepotřebují, nebo jsou v takových sračkách, že je ani sebelepší investice posledních úspor nezachrání.
Ptáte se, co dělám? Měla bych pomáhat lidem, ale doktor nejsem. Měla bych to dělat zadarmo, ale dobrovolník taky nejsem. Hádej, hádej, hadači!
Začínám nenávidět svou novou práci. Mám pocit, že to si raději dám dalších 10 dní s uřvanejma, neposlušnejma dětma, který jejich uřvaný, od rána do večera pracující matky nemají o prázdninách kam dát…
A to prosím pěkně ještě ani nemám všechna potřebná školení. Přijdu si jako ten největší idiot pod sluncem a je mi jedno, kolika lidem z mý maličkosti padá brada na štěrk. Dokud mám JÁ pocit, že to neumím, tak to prostě neumím. Přes to nejede ani vlak, ani ty vaše pitomý motivační kecy o tom, že to zvládnu. Stejně mi všichni celej život lžete.
Tak si ze mě buďte nadšený. Věřte mi (zbytečně). Vkládejte do mě zbytečně velký naděje. Come on, do it.
Vy si spálíte držku, ale já se „jenom“ znova sesypu. To je oproti vaší spálený hubě přece úplný nic.
Jestli tu úterní schůzku přežiju, tak se náležitě odměním. Kofein, nikotin, velehora sacharidů a možná nějaký ten etanol.
Proč mi prostě neukážou na šanony třeba od K do S a neřeknou „tak hele, o tyhle se budeš s plným nasazením starat“… já to udělám, moc ráda to udělám! Jenže skutek utek, jsme přece strašně kůl a potřebujeme co nejvíc lidí. OMG, lidí znám spoustu, ale buď jsou tak inteligentní, že tohle nepotřebují, nebo jsou v takových sračkách, že je ani sebelepší investice posledních úspor nezachrání.
Ptáte se, co dělám? Měla bych pomáhat lidem, ale doktor nejsem. Měla bych to dělat zadarmo, ale dobrovolník taky nejsem. Hádej, hádej, hadači!
Začínám nenávidět svou novou práci. Mám pocit, že to si raději dám dalších 10 dní s uřvanejma, neposlušnejma dětma, který jejich uřvaný, od rána do večera pracující matky nemají o prázdninách kam dát…
A to prosím pěkně ještě ani nemám všechna potřebná školení. Přijdu si jako ten největší idiot pod sluncem a je mi jedno, kolika lidem z mý maličkosti padá brada na štěrk. Dokud mám JÁ pocit, že to neumím, tak to prostě neumím. Přes to nejede ani vlak, ani ty vaše pitomý motivační kecy o tom, že to zvládnu. Stejně mi všichni celej život lžete.
„Maruško, nesmíte být na sebe tak přísná.“
„Kdybych na sebe nebyla tak přísná, tak tu dnes před Vámi nesedím.“
„Do prdele už taky! Fakt nechápu, na co si tady hraju. Když se zahrabu někde v Panasonicu u pásu, tak budu světu mnohem prospěšnější, než když tady budu plýtvat Vaším časem a hrát si na slečnu důležitou, která se tváří, že ví, kolik jsou dvě a dvě, ale ve skutečnosti bez mrknutí oka smíchá jabka a hrušky, protože ve frontě na logický uvažování se na ní nedostalo!“
