„won't somebody help me chasing shadows away?“
(a teď se ukaž, čtenáři, a hádej písničku, haha)
Chodíte spát kolem jedenáctý. Spolu. Protože sami neusnete. Nebo aspoň dřív to tak vždycky bylo. Дело привычное. Jedenáct je skvělej čas. Do půlnoci se dá stihnout spousta věcí. Pohádat se. Udobřit se. Diskutovat. Někdy i o umění. O poezii už míň. A o válce jak kdy. Domluvit se, že by to chtělo ještě třetí večeři. Číst (si). Jen si tak spokojeně vrnět. Nebo nasraně koukat do zdi.
Když vytuhne první, tak už je to blbý. Poslouchám, jak dejchá. A vytáčí mě to se stejnou pravidelností jako tikání budíku. Chrápe. Dloubnu do něj. Přestane. A tak dále.
Teď už se toho tolik dělat nedá. Možná tak opatrně se převalovat ze strany na stranu, obracet polštář a modlit se k libovolnému božstvu za sladké noční nevědomí.
A moment popsaný výše je přesně ta pravá chvíle pro můj mozek. Jako sirény o první středě se do něj vetřou různý více či méně reálný šílenosti a defilujou mi před očima zírajícíma do tmy. Všechny ty šílenosti, který se nějakým způsobem nemůžou nebo nesmí dostat na jazyk nebo na papír, aby pak putovaly dál a otravovaly život ostatním lidem. Vektor je lepší než bitmapa. Vraždy i zmrtvýchvstání, bejvalý i budoucí lásky, úryvky písní z paleolitu i z diskotéky na USS Enterprise. Helvetica. Ksichty, oči, hlasy, slova, věty, knížky. Verše. Hlavně ty jeho. Kierkegaard. Body, linie, přechody, písmenka. Comic Sans. Koheze, koherence, koreference. Barevný fleky. S-s-s-s-sing my song. Synsémantické morfy. Všechny tvý strachy i poslední hrstka tvýho odhodlání. Prasárny, hodně prasáren. Všichni hajzlové, co ti někdy něco hnusnýho řekli nebo udělali. Angažovaná poezie, angažovaný srdce, angažovaný všechno. Slza zděs, kapesník tam. Jízdenka v nočním stolku. Obrazy, včetně těch ještě nenamalovaných. Jaký by to bylo ráno vstát, jít pryč a nevrátit se? Jeskyně Altamira je ve Španělsku. Básnička z poslední hodiny fonetiky. Vlastně všechny básničky z poslední hodiny fonetiky. Všichni ti, pro něž byste dejchali, kdyby to bylo nějak technicky proveditelný (těch je ale málo, je chyba ve mně nebo v těch ostatních?). Pudink a maso. You can get addicted to a certain kind of sadness. Všechny ty pocity viny za cokoli – počínaje odhozeným vajglem, přes další krabičku v koši a dalšího lahváče, konče provinilou, narušenou touhou po vlastním životním prostoru s cedulemi NO TRESPASSING a ostnatým drátem. Eins, zwei, Polizei. Tlukot tvýho pitomýho srdce, bez kterýho by ti bylo líp. Zajódluju z hranic sláva Vaterlandu. A jak se do toho začne srát němčina, tak je to špatný. Všechno špatně. I ty. Stojíš za hovno. Víš přesně proč. A kvůli komu. Jen tu hubu mu rozbít nemůžeš.
Většinou se z toho potichu rozpláču a usnu. Tak někdy ve tři. Anebo vstanu, zapluju ke klávesnici a píšu různý kraviny, abych se vyhnula práci/studiu/svýmu svědomí a říkám tomu umění. Nebo terapie.
Tak takový to teda je.
Jak píše Justine Lévy, nic vážného.
Hlavně se z toho neposrat.
Floating around in ecstasy. Dobrou noc.
Nebo spíš... dobrý ráno?
(a teď se ukaž, čtenáři, a hádej písničku, haha)
Chodíte spát kolem jedenáctý. Spolu. Protože sami neusnete. Nebo aspoň dřív to tak vždycky bylo. Дело привычное. Jedenáct je skvělej čas. Do půlnoci se dá stihnout spousta věcí. Pohádat se. Udobřit se. Diskutovat. Někdy i o umění. O poezii už míň. A o válce jak kdy. Domluvit se, že by to chtělo ještě třetí večeři. Číst (si). Jen si tak spokojeně vrnět. Nebo nasraně koukat do zdi.
Když vytuhne první, tak už je to blbý. Poslouchám, jak dejchá. A vytáčí mě to se stejnou pravidelností jako tikání budíku. Chrápe. Dloubnu do něj. Přestane. A tak dále.
Teď už se toho tolik dělat nedá. Možná tak opatrně se převalovat ze strany na stranu, obracet polštář a modlit se k libovolnému božstvu za sladké noční nevědomí.
A moment popsaný výše je přesně ta pravá chvíle pro můj mozek. Jako sirény o první středě se do něj vetřou různý více či méně reálný šílenosti a defilujou mi před očima zírajícíma do tmy. Všechny ty šílenosti, který se nějakým způsobem nemůžou nebo nesmí dostat na jazyk nebo na papír, aby pak putovaly dál a otravovaly život ostatním lidem. Vektor je lepší než bitmapa. Vraždy i zmrtvýchvstání, bejvalý i budoucí lásky, úryvky písní z paleolitu i z diskotéky na USS Enterprise. Helvetica. Ksichty, oči, hlasy, slova, věty, knížky. Verše. Hlavně ty jeho. Kierkegaard. Body, linie, přechody, písmenka. Comic Sans. Koheze, koherence, koreference. Barevný fleky. S-s-s-s-sing my song. Synsémantické morfy. Všechny tvý strachy i poslední hrstka tvýho odhodlání. Prasárny, hodně prasáren. Všichni hajzlové, co ti někdy něco hnusnýho řekli nebo udělali. Angažovaná poezie, angažovaný srdce, angažovaný všechno. Slza zděs, kapesník tam. Jízdenka v nočním stolku. Obrazy, včetně těch ještě nenamalovaných. Jaký by to bylo ráno vstát, jít pryč a nevrátit se? Jeskyně Altamira je ve Španělsku. Básnička z poslední hodiny fonetiky. Vlastně všechny básničky z poslední hodiny fonetiky. Všichni ti, pro něž byste dejchali, kdyby to bylo nějak technicky proveditelný (těch je ale málo, je chyba ve mně nebo v těch ostatních?). Pudink a maso. You can get addicted to a certain kind of sadness. Všechny ty pocity viny za cokoli – počínaje odhozeným vajglem, přes další krabičku v koši a dalšího lahváče, konče provinilou, narušenou touhou po vlastním životním prostoru s cedulemi NO TRESPASSING a ostnatým drátem. Eins, zwei, Polizei. Tlukot tvýho pitomýho srdce, bez kterýho by ti bylo líp. Zajódluju z hranic sláva Vaterlandu. A jak se do toho začne srát němčina, tak je to špatný. Všechno špatně. I ty. Stojíš za hovno. Víš přesně proč. A kvůli komu. Jen tu hubu mu rozbít nemůžeš.
Většinou se z toho potichu rozpláču a usnu. Tak někdy ve tři. Anebo vstanu, zapluju ke klávesnici a píšu různý kraviny, abych se vyhnula práci/studiu/svýmu svědomí a říkám tomu umění. Nebo terapie.
Tak takový to teda je.
Jak píše Justine Lévy, nic vážného.
Hlavně se z toho neposrat.
Floating around in ecstasy. Dobrou noc.
Nebo spíš... dobrý ráno?
