Nemůžu spát, už zas. Takže píšu. Léčím se, dělám umění. Haha.
Spíš vzpomínám, abych se unavila.
Jsem v potemnělém kinosále v černickém CineStaru. Levný kolektivní kino, abychom se zas tolik neučili. Rok nevím kolik, asi 2011, všechno mi to už splývá, nevím. Ale už to bylo na střední, takže to vlastně není zas tak dávno. Učitel podřimuje, všichni ostatní též. Jen já a K. mlčky hltáme každou scénu filmu, na který si pak spolu zajdeme radši ještě jednou díky poukázkám za nula korun.
Film končí.
Titulky.
Písnička.
Ta písnička mě v tu chvíli zařezala do sedadla.
Fakt.
Kdo to ksakru zpívá? Ta kytara, doprdele, ta kytara. Poslouchej to chvíli v klidu. Ať si pamatuješ. A třeba doma zahraješ. Slyšíš? Uklidni se. Poslouchej slova, ať si je pak najdeš a vryješ někam hluboko do mozku, aby ti je už nikdo nikdy nevzal, stejně jako všechno ostatní, co tam skladuješ. Jsou tak nádherný, že utíkají z hlavy pryč dřív, než je stačí reprobedny dohrát.
Doma zažívám kouzlo i zklamání objeveného. Priessnitz. Fuj, to zní strašně německy. Dyť já vlastně ani nevím, jak se to má číst. Ajne klajne Šajze, ta moje němčina. Jeseníky, hm. Tam odsud mi jednou mein Vater poslal pohled. Umím to najít na mapě, asi bych tam i dojela, ale teď to nejde. Tak to asi Plzeň tak trochu obejdou. A vlastně vůbec nevím, kdo to je. Ach jo.
Podruhé v kině. Stejný pocit. Už si trochu vybavuju melodii, přeci jenom, je to podruhé.
Čtu komiks. Lojza je v něm ukecanější než ve filmu a já dodnes nevím, jestli je to tak lepší nebo ne. K. zcela jednoznačně staví komiks výš. Já prostě nevím. Jsem student, mám právo nevědět, ne? Tak si spolu dál píšeme surrealistický scénáře, který nikdy nenatočíme, a chodíme na výstavy, který nikoho nebaví (chybí mi to, K. v současnosti mizí mezi Prahou a Ústím a já si tu hniju). Případ Priessnitz na nějakou chvíli odložen. Asi tak na rok. Nevím proč, zkrátka bylo asi tisíc jiných starostí. Jen ta písnička mi občas vyplula v hlavě na povrch. Dík, drahý YouTube.
A pak jsem nějak zakopla o album Zero.
Jako sáček z igelitu, prázdný a zbytečný...
Posloucháno do zblbnutí. Do čistého, nefalšovaného zblbnutí. Přihazuju celý Stereo a úplně nejradši z něj mám ... vlastně všechno.
Najednou jsou ty tři hodiny figurální kresby snesitelnější. A na navrhování taky přestávám u počítače trpět. Klauzury. Umíračka a střídačka s tradiční The Wall. Ale pořád mi to zní v hlavě, pořád, pořád, pořád. A ve fázi přeměny z člověka kreslícího na člověka píšícího se občas nějaký ten řádek z písničky zatoulá i na papír. 99, jako uvozovky. Jak nás to učili. Devadesát devět šedesát šest, tak a ne jinak. Alt nula jedna tři dva. Alt nula jedna čtyři sedm. Nebo vložit speciální znak, ale to je prý pro blbce.
Depresivní stavy. Zoufalství. Asi mě zapomněli, možná vyměnili. To já všechno vyměňuju. Glasnosť i perestrojka v žizni. Bolí. Nebo nebolí? Co já vím. Bolí, hlavně v noci. Až budu bohatá, tak skoupim všechna cédéčka. A teď mě omluvte, jdu se uplakat k smrti.
A pak je osmýho srpna večer. Dva nula jedna čtyři. Prázdniny po maturitě, ale líp už bylo. Kecám, další půlrok z toho jednoho dne Ivana Děnisoviče žiju. Čumím z okna vlaku s hodinovým zpožděním, jedu domů, rozcuchaná jak dlouhosrstej pes, už střízlivá. Tady už to znám jak svý děravý boty. Mileč, Srby, Nepomuk a jiný konce světa. Ve vagonu nikdo, tak si potichoučku zpívám. Cesta má prázdná místa, kde není čas, stříbrné satelity nevidí nás. A ten druhej jede úplně na opačnou stranu než já. Pozoruju ten svůj milovanej divokej Západ a mám pocit, že jsem někde na slepý koleji. Půlku už máš za sebou, doma nikdo nečeká. Právě že čeká. Jinak bych přestoupila a jela dál. Klatovy, Cheb, Helsinky...
Tak teď už asi víte, proč mám zítra Štědrej večer.
Jo počkej, ono už je dneska.
Tak dobrý ráno.
Spíš vzpomínám, abych se unavila.
Jsem v potemnělém kinosále v černickém CineStaru. Levný kolektivní kino, abychom se zas tolik neučili. Rok nevím kolik, asi 2011, všechno mi to už splývá, nevím. Ale už to bylo na střední, takže to vlastně není zas tak dávno. Učitel podřimuje, všichni ostatní též. Jen já a K. mlčky hltáme každou scénu filmu, na který si pak spolu zajdeme radši ještě jednou díky poukázkám za nula korun.
Film končí.
Titulky.
Písnička.
Ta písnička mě v tu chvíli zařezala do sedadla.
Fakt.
Kdo to ksakru zpívá? Ta kytara, doprdele, ta kytara. Poslouchej to chvíli v klidu. Ať si pamatuješ. A třeba doma zahraješ. Slyšíš? Uklidni se. Poslouchej slova, ať si je pak najdeš a vryješ někam hluboko do mozku, aby ti je už nikdo nikdy nevzal, stejně jako všechno ostatní, co tam skladuješ. Jsou tak nádherný, že utíkají z hlavy pryč dřív, než je stačí reprobedny dohrát.
Doma zažívám kouzlo i zklamání objeveného. Priessnitz. Fuj, to zní strašně německy. Dyť já vlastně ani nevím, jak se to má číst. Ajne klajne Šajze, ta moje němčina. Jeseníky, hm. Tam odsud mi jednou mein Vater poslal pohled. Umím to najít na mapě, asi bych tam i dojela, ale teď to nejde. Tak to asi Plzeň tak trochu obejdou. A vlastně vůbec nevím, kdo to je. Ach jo.
Podruhé v kině. Stejný pocit. Už si trochu vybavuju melodii, přeci jenom, je to podruhé.
Čtu komiks. Lojza je v něm ukecanější než ve filmu a já dodnes nevím, jestli je to tak lepší nebo ne. K. zcela jednoznačně staví komiks výš. Já prostě nevím. Jsem student, mám právo nevědět, ne? Tak si spolu dál píšeme surrealistický scénáře, který nikdy nenatočíme, a chodíme na výstavy, který nikoho nebaví (chybí mi to, K. v současnosti mizí mezi Prahou a Ústím a já si tu hniju). Případ Priessnitz na nějakou chvíli odložen. Asi tak na rok. Nevím proč, zkrátka bylo asi tisíc jiných starostí. Jen ta písnička mi občas vyplula v hlavě na povrch. Dík, drahý YouTube.
A pak jsem nějak zakopla o album Zero.
Jako sáček z igelitu, prázdný a zbytečný...
Posloucháno do zblbnutí. Do čistého, nefalšovaného zblbnutí. Přihazuju celý Stereo a úplně nejradši z něj mám ... vlastně všechno.
Najednou jsou ty tři hodiny figurální kresby snesitelnější. A na navrhování taky přestávám u počítače trpět. Klauzury. Umíračka a střídačka s tradiční The Wall. Ale pořád mi to zní v hlavě, pořád, pořád, pořád. A ve fázi přeměny z člověka kreslícího na člověka píšícího se občas nějaký ten řádek z písničky zatoulá i na papír. 99, jako uvozovky. Jak nás to učili. Devadesát devět šedesát šest, tak a ne jinak. Alt nula jedna tři dva. Alt nula jedna čtyři sedm. Nebo vložit speciální znak, ale to je prý pro blbce.
Depresivní stavy. Zoufalství. Asi mě zapomněli, možná vyměnili. To já všechno vyměňuju. Glasnosť i perestrojka v žizni. Bolí. Nebo nebolí? Co já vím. Bolí, hlavně v noci. Až budu bohatá, tak skoupim všechna cédéčka. A teď mě omluvte, jdu se uplakat k smrti.
A pak je osmýho srpna večer. Dva nula jedna čtyři. Prázdniny po maturitě, ale líp už bylo. Kecám, další půlrok z toho jednoho dne Ivana Děnisoviče žiju. Čumím z okna vlaku s hodinovým zpožděním, jedu domů, rozcuchaná jak dlouhosrstej pes, už střízlivá. Tady už to znám jak svý děravý boty. Mileč, Srby, Nepomuk a jiný konce světa. Ve vagonu nikdo, tak si potichoučku zpívám. Cesta má prázdná místa, kde není čas, stříbrné satelity nevidí nás. A ten druhej jede úplně na opačnou stranu než já. Pozoruju ten svůj milovanej divokej Západ a mám pocit, že jsem někde na slepý koleji. Půlku už máš za sebou, doma nikdo nečeká. Právě že čeká. Jinak bych přestoupila a jela dál. Klatovy, Cheb, Helsinky...
Tak teď už asi víte, proč mám zítra Štědrej večer.
Jo počkej, ono už je dneska.
Tak dobrý ráno.
