Je to všechno jen a jen tvůj problém. Stav mysli. Víš, že jiný lidi to buď nebolí, nebo je to bolí ještě mnohem víc.
Nepřipouštíš si to. Celej (půl)rok.
Říkáš si: JE TO ZA MNOU. Stokrát. Tisíckrát.
A pak je tu konec prosince.
Šílený nesmyslný sny. Už nepálíš mrtvolu ve vaně ani nezpíváš ukolíbavku useknutý hlavě na věšáku, jen běháš po příšerný nemocniční budově, takže vlastně docela příjemnej trip bohatej na náměty k malování či filmování. Jen se z toho vůbec nemůžeš probudit.
Piješ. V noci otupěle a vytouženě usneš, ale nad ránem se polostřízlivě zmátoříš, nic ti není, dejcháš, mlátí ti to jako obvykle, štípanec štípne jako obvykle, ale stejně víš, že nastal čas. Přeješ si to jako nikdy a když se nic neděje, tak vypadneš na cigáro, dokud ještě spí, aby tě zase neviděl.
Zdobíte stromek. Hádáte se kvůli zítřku, kvůli všemu. Pak si ty i ona umotáte nefunkční oprátku z modrýho vánočního řetězu (a modrá je prej skutečná barva smrti, zjistili učenci), běháte dokolečka po malým hnusným pokoji, ty zpíváš Vargu a ona nějakou lidovku, jenže pak tě z toho zamrazí. Zkurvený oprátky. Oprátku jí i tobě už dávno někdo umotal. Utahuje se pomalu a spolehlivě. Hlavně tam vevnitř v hlavě. Ona se přestává smát a ty máš pocit, že ti z toho instantně jebne. Jste vlastně stejný trosky. Jako přes kopírák. A ještě se jmenujete stejně. Dělí vás pětatřicet let, ale ty chcípáš jak nezaměstnanej padesátník a ona je najednou čerstvě mladá a pitomá.
Osmdesát čtyři, do hajzlu. To jinačí drogy máš plně hrazený pojišťovnou, což je prý luxus, kterýho si máš považovat. Občas na tebe koukali v lékárně divně. Někdy s lítostí. A někdy byli veselí až k nesnesení. Ale už je nebereš, protože prý není proč. Bílej plášť je horší než mor. Nepoužité/nepoužitelné zbytky ale zatím nevracíš, bojíš se. Co kdyby, viď. Feťáčku. Debílku rozloženej.
Posíláš do prdele celej svět a on tam ještě není.
Svým neklidem všem v okruhu pěti kilometrů kazíš svátky klidu.
A strašně moc chceš bejt dlouho sama, protože samota zesiluje.
Šťastný a veselý!
Nepřipouštíš si to. Celej (půl)rok.
Říkáš si: JE TO ZA MNOU. Stokrát. Tisíckrát.
A pak je tu konec prosince.
Šílený nesmyslný sny. Už nepálíš mrtvolu ve vaně ani nezpíváš ukolíbavku useknutý hlavě na věšáku, jen běháš po příšerný nemocniční budově, takže vlastně docela příjemnej trip bohatej na náměty k malování či filmování. Jen se z toho vůbec nemůžeš probudit.
Piješ. V noci otupěle a vytouženě usneš, ale nad ránem se polostřízlivě zmátoříš, nic ti není, dejcháš, mlátí ti to jako obvykle, štípanec štípne jako obvykle, ale stejně víš, že nastal čas. Přeješ si to jako nikdy a když se nic neděje, tak vypadneš na cigáro, dokud ještě spí, aby tě zase neviděl.
Zdobíte stromek. Hádáte se kvůli zítřku, kvůli všemu. Pak si ty i ona umotáte nefunkční oprátku z modrýho vánočního řetězu (a modrá je prej skutečná barva smrti, zjistili učenci), běháte dokolečka po malým hnusným pokoji, ty zpíváš Vargu a ona nějakou lidovku, jenže pak tě z toho zamrazí. Zkurvený oprátky. Oprátku jí i tobě už dávno někdo umotal. Utahuje se pomalu a spolehlivě. Hlavně tam vevnitř v hlavě. Ona se přestává smát a ty máš pocit, že ti z toho instantně jebne. Jste vlastně stejný trosky. Jako přes kopírák. A ještě se jmenujete stejně. Dělí vás pětatřicet let, ale ty chcípáš jak nezaměstnanej padesátník a ona je najednou čerstvě mladá a pitomá.
Osmdesát čtyři, do hajzlu. To jinačí drogy máš plně hrazený pojišťovnou, což je prý luxus, kterýho si máš považovat. Občas na tebe koukali v lékárně divně. Někdy s lítostí. A někdy byli veselí až k nesnesení. Ale už je nebereš, protože prý není proč. Bílej plášť je horší než mor. Nepoužité/nepoužitelné zbytky ale zatím nevracíš, bojíš se. Co kdyby, viď. Feťáčku. Debílku rozloženej.
Posíláš do prdele celej svět a on tam ještě není.
Svým neklidem všem v okruhu pěti kilometrů kazíš svátky klidu.
A strašně moc chceš bejt dlouho sama, protože samota zesiluje.
Šťastný a veselý!
