Nestačím se divit, nestíhám se naivním vnitřním hlasem č. 34 uklidňovat, přeřvává ho hysterický hlas č. 42, omdlívám mezi futrama, tahá mě do postele, facky, studená voda, tak už, nadávám i tomu, kdo za nic nemůže, čtu si žvásty z jazykový teorie, ale stejně je nevnímám, ani nad nima neusínám, jak se mi to vždy dařilo nad dějinami umění, piju na prázdnej žaludek, Priessnitz, brečim, mám hlad, cigárko v pyžamu před domem mezi nočními poutníky poznamenanými horečkou sobotní noci, radši ještě jedno, standing on the edge of sanity, again, because of you, again. Život bez tvýho přispění je totiž zkurveně krásnej. Tohle je ten hnus, kterej mám za ten skvělej čtvrtek. Nic není zadarmo.
a ty?
„slunce ukrytý
ve vlasech máš“
snad mě někdy schováš
před světem
a ty?
„slunce ukrytý
ve vlasech máš“
snad mě někdy schováš
před světem
