„věci co nechceš ať se stanou – ty se stejně stanouNěkdy mě až děsí, s jakým klidem můj mozek poslední dobou přijímá různé nečekané, špatné či ještě horší zprávy.
a chleba s máslem padá na zem vždycky blbou stranou“
Nebo jak se smiřuju s věcmi, ze kterých bych dřív omdlívala. Nebo si kvůli nim fyzicky (a možná i nevratně) pomohla.
Třeba už je to tady, třeba už jsem konečně dost velká na to, abych zachovala klid.
A pokud ne dost velká, tak alespoň dost zdravá a střízlivá.
Jako tady (ťuk ťuk) v hlavě.
I po napsání takovýchto dospěláckých řádků mi ovšem bude na rameno ťukat hysterická, dlouhovlasá a o šest let mladší Mary a bude se plačtivým hlasem ptát slovy Anthonyho Burgesse: „Co teda jako bude, he?“
Co by bylo.
Mlčet se nedá věčně a žít musíš.
Zatni zuby.
Přežij.
