Hele a jakto že nespíš?
Spím. Někdy.
Že mi teď pořád odepisuješ na zprávy někdy ve tři..
Víš, za devatero peřinami a devatero polštáři… Jdu si lehnout před půlnocí. Hladim ho po vlasech, někdy mumlá ze spaní a je přítulnej a roztomilej, zavírám oči, doufám. Jenže ani po hodině neusnu. Tak vstanu. Někdy si čtu, někdy si sednu k oknu a zírám na tu zasraně stejnou ulici. Nejhezčí to je když sněží nebo prší. Někdy zalezu do koupelny a učim se, ale většinou se zaseknu na něčem, co mě zaujme, takže si to nedočtu, ale hledám tu jednu pitomost a čtu si o tom několik desítek minut. Telefon je naštěstí zticha. Myslím, že dalším stupněm bude žehlení, který bytostně nenávidím. Večer nekouřim. Vlastně jak teď nechodím do školy ani ven, tak nekouřim ani přes den. Kafe skoro nepiju. Někdy mě ani vodka neuspí. Občas se mi vetře do hlavy nějaký nereálný nápad, který mě nepustí, takže sny se mi zdají i bez spánku. Občas se rozpláču. Z toho, co mám zrovna v hlavě, z toho, že nespím, z toho, že studuju, parazituju, existuju, seru na lidi, na práci, na život. Okolnosti mě nutí jít proti své biologické podstatě a mně je z toho na pušku. Proč nemůžu mít šest dětí, psa, kočku a rybičky, proč. Usínám kolem půl páté až šesté. Je prakticky nemožný mě vykopat z postele před polednem, jsem příšerně unavená, doufám, že dnes večer lehnu a třeba do patnácti minut o sobě nebudu vědět, když jsem tak unavená, ale ne. Odbije půlnoc a já bych mohla běžet maraton. Hlavně po zkouškách jsem mrtvá, většinou udělám zásadní chybu, že se kolem poledne vrátím ze školy, přežvýkám oběd a jdu si na chvilinku lehnout. Vstávám pak v osm večer, což je tak akorát na flám nebo na oprátku. Dokud jsem chodila na noc do práce, tak mi to bylo jedno; teď už mě to sere. Opravdu hodně let mě nebolely zuby; samozřejmě rozbolely až když jsem si lehla. Ibuprofen zachraňuje zuby, ale nevyřeší moje posraný nespání. Teď si třeba musím na čtrnáct dní vymyslet náhradní smysl života, než se vrátím do školy, ze který jsem už celkem rozčarovaná. Po zkouškách to snad trochu přejde. Je to každej rok horší a horší. Tímhle tempem se po státnících píchnu tužkou do prstu a usnu na sto let a budeš mít svatej klid. Jasně, vůbec nic takovýho jsi nechtěl říct, chápu. Hezky se vyspi.
Spím. Někdy.
Že mi teď pořád odepisuješ na zprávy někdy ve tři..
Víš, za devatero peřinami a devatero polštáři… Jdu si lehnout před půlnocí. Hladim ho po vlasech, někdy mumlá ze spaní a je přítulnej a roztomilej, zavírám oči, doufám. Jenže ani po hodině neusnu. Tak vstanu. Někdy si čtu, někdy si sednu k oknu a zírám na tu zasraně stejnou ulici. Nejhezčí to je když sněží nebo prší. Někdy zalezu do koupelny a učim se, ale většinou se zaseknu na něčem, co mě zaujme, takže si to nedočtu, ale hledám tu jednu pitomost a čtu si o tom několik desítek minut. Telefon je naštěstí zticha. Myslím, že dalším stupněm bude žehlení, který bytostně nenávidím. Večer nekouřim. Vlastně jak teď nechodím do školy ani ven, tak nekouřim ani přes den. Kafe skoro nepiju. Někdy mě ani vodka neuspí. Občas se mi vetře do hlavy nějaký nereálný nápad, který mě nepustí, takže sny se mi zdají i bez spánku. Občas se rozpláču. Z toho, co mám zrovna v hlavě, z toho, že nespím, z toho, že studuju, parazituju, existuju, seru na lidi, na práci, na život. Okolnosti mě nutí jít proti své biologické podstatě a mně je z toho na pušku. Proč nemůžu mít šest dětí, psa, kočku a rybičky, proč. Usínám kolem půl páté až šesté. Je prakticky nemožný mě vykopat z postele před polednem, jsem příšerně unavená, doufám, že dnes večer lehnu a třeba do patnácti minut o sobě nebudu vědět, když jsem tak unavená, ale ne. Odbije půlnoc a já bych mohla běžet maraton. Hlavně po zkouškách jsem mrtvá, většinou udělám zásadní chybu, že se kolem poledne vrátím ze školy, přežvýkám oběd a jdu si na chvilinku lehnout. Vstávám pak v osm večer, což je tak akorát na flám nebo na oprátku. Dokud jsem chodila na noc do práce, tak mi to bylo jedno; teď už mě to sere. Opravdu hodně let mě nebolely zuby; samozřejmě rozbolely až když jsem si lehla. Ibuprofen zachraňuje zuby, ale nevyřeší moje posraný nespání. Teď si třeba musím na čtrnáct dní vymyslet náhradní smysl života, než se vrátím do školy, ze který jsem už celkem rozčarovaná. Po zkouškách to snad trochu přejde. Je to každej rok horší a horší. Tímhle tempem se po státnících píchnu tužkou do prstu a usnu na sto let a budeš mít svatej klid. Jasně, vůbec nic takovýho jsi nechtěl říct, chápu. Hezky se vyspi.
