Long time no anger, viďte?
To víte, schovávám si tu zlost na konec roku. Abych měla posledního prosince co topit na dně, kromě perliček, které už tam leží.
Spíš než zlost je to letos něco mírnějšího. Pálí to však stejně. Nesouvislá variace pálivých myšlenek již dnes na vašem stole. Dobrou sváteční chuť.
Mezinárodní den studentstva trávím jak jinak než studováním. Čtu pana Fromma, je mi sympatickej, avšak psát o něm už trochu bolí. Kniha Escape From Freedom (česky vyšla jako Strach ze svobody) vznikla v daleko horších časech, ale mnoho věci z ní lze aplikovat i na naši dynastii blahobytu.
Například něco podobného tomu, na co jsem přišla minulý rok (a vlastně už dávno předtím). Že i něco tak abstraktního, relativního, krásného a křehkého jako svoboda, je dvojsečné. To něco, za co se bojuje, říkali ve zprávách, říkali ve škole, stojí to za to, jak jsem slyšela; prej to má i nevýhody. Nebezpečí izolovanosti a osamělosti jako druhá strana této pro někoho absolutní hodnoty, říká kniha.
Ale vždyť já nejsem sám/sama! A co strach, ten vás neizoluje? Člověk, který se bojí (čehokoli), je s vlastním strachem stejně vždycky sám, to jsem si vyzkoušela za vás. Obdivujete Francouze za to, že se semkli, že drží při sobě, že si pomáhají. Co se musí stát, aby podobný vítr začal foukat i tady? Chápu, je snadné se bát, když se Žito najednou kamarádí s muslimy. Vzděláním proti strachu, děkuji vám, kolegové, že jste to tam pověsili.
Bouřit se proti zažitým pořádkům, ok, takový je běh věcí a ten nezastavíte. Ale kdo si všimne toho, že jedna autorita potichoučku střídá druhou, že pocit zpřetrhaných pout se po čase stane pouhou iluzí, vydýchaným vzduchem? Nikdo. Dokonce ani ten pes, jenž vůbec neštěkl po Dni učitelů vycházejícím na sobotu, kdy jste všichni buď vítali hvězdopruhy nebo posílali americký jenkýs zpátky do horoucích pekel a ještě dál. A já bych tak ráda otevřela okno a vyvětrala nám všem v hlavě, v duši. Jeden můj vzácný přítel mi onehdy řekl, že svoboda je jen špatně pochopené otroctví. Ač si ho nesmírně vážím, tiše doufám, že se mýlí.
Stoprocentně objektivní ve svých soudech a úsudcích nikdy nebudu, ale je fajn se o to alespoň snažit. Třeba tím, že Stát a revoluci si chci napřed přečíst a až pak vyhodit nebo si s ním podložit nohu stolu, to abych byla ja-ko všich-ni a nemuseli mě vyslýchat nějací milí pánové. Na jedné z mnoha odsezených přednášek to zaznělo trefně: režim nezmizel, kolegové, jen se obrátil naruby; tak, jak nám cpali všechno východní, tak nám teď cpou všechno západní. Podle mě si ta knížka zaslouží stejnou šanci jakou u mě dostali Orwell, Huxley nebo i ten pitomej Defoe, kterého nemám ráda už od dětství. Nejsou žádné libri prohibiti. Mein Kampf si přece můžu přečíst taky.
No jo, ale můžeš ho číst proto, protože jsem ti to vycinkal, ty krávo nevzdělaná.
Nemám sílu vás dál poslouchat a odcházím si povytáhnout kalhoty, abych se vám snáze ztratila v davu. Ostatně na Albertově a vůbec v celý Praze se dnes sešla vyloženě dobrá společnost. Prezident, týpek v tričku Pegidy, dělňasové, Blok proti islámu, akademici, obyčejní lidi, policajti, no, docela to tam žije.
Někde mezi zelenejma kartičkama (jak originální, až bych brečela, tyvole!) a pařížskou tryznou mě břinkla do skel krásná věta. Vím jak začínala, nevím jak končila, ale dojem ve mně zanechala asi takovýhle: I po tolika letech jsme stále na začátku, ještě jsme neudělali první krok, devadesátky byly vlastně celospolečenským batolením se – všechno bylo nový, barevný, skvělý, na dosah; pak jsme se postavili a zjistili, že když už umíme chodit, tak je všechno úplně jiný.
Někdo má ve zvyku říkat to podepisuju, když se mu něco zalíbí. Nic proti tomu, ale mnohem lepší se mi zdá to si zapamatuju. Podepsat můžeš kdejakou blbost, ale v sobě si nechávej jen to důležité. Tolik místa v tý hlavě zase nemáš.
Kde je vypínač? Je tu tma.
Nemám strach ze tmy. Nevadí mi, že nic nevidím.
Jenže si stejně musím rozsvítit. Musím se dívat.
To víte, schovávám si tu zlost na konec roku. Abych měla posledního prosince co topit na dně, kromě perliček, které už tam leží.
Spíš než zlost je to letos něco mírnějšího. Pálí to však stejně. Nesouvislá variace pálivých myšlenek již dnes na vašem stole. Dobrou sváteční chuť.
Mezinárodní den studentstva trávím jak jinak než studováním. Čtu pana Fromma, je mi sympatickej, avšak psát o něm už trochu bolí. Kniha Escape From Freedom (česky vyšla jako Strach ze svobody) vznikla v daleko horších časech, ale mnoho věci z ní lze aplikovat i na naši dynastii blahobytu.
Například něco podobného tomu, na co jsem přišla minulý rok (a vlastně už dávno předtím). Že i něco tak abstraktního, relativního, krásného a křehkého jako svoboda, je dvojsečné. To něco, za co se bojuje, říkali ve zprávách, říkali ve škole, stojí to za to, jak jsem slyšela; prej to má i nevýhody. Nebezpečí izolovanosti a osamělosti jako druhá strana této pro někoho absolutní hodnoty, říká kniha.
Ale vždyť já nejsem sám/sama! A co strach, ten vás neizoluje? Člověk, který se bojí (čehokoli), je s vlastním strachem stejně vždycky sám, to jsem si vyzkoušela za vás. Obdivujete Francouze za to, že se semkli, že drží při sobě, že si pomáhají. Co se musí stát, aby podobný vítr začal foukat i tady? Chápu, je snadné se bát, když se Žito najednou kamarádí s muslimy. Vzděláním proti strachu, děkuji vám, kolegové, že jste to tam pověsili.
Bouřit se proti zažitým pořádkům, ok, takový je běh věcí a ten nezastavíte. Ale kdo si všimne toho, že jedna autorita potichoučku střídá druhou, že pocit zpřetrhaných pout se po čase stane pouhou iluzí, vydýchaným vzduchem? Nikdo. Dokonce ani ten pes, jenž vůbec neštěkl po Dni učitelů vycházejícím na sobotu, kdy jste všichni buď vítali hvězdopruhy nebo posílali americký jenkýs zpátky do horoucích pekel a ještě dál. A já bych tak ráda otevřela okno a vyvětrala nám všem v hlavě, v duši. Jeden můj vzácný přítel mi onehdy řekl, že svoboda je jen špatně pochopené otroctví. Ač si ho nesmírně vážím, tiše doufám, že se mýlí.
Stoprocentně objektivní ve svých soudech a úsudcích nikdy nebudu, ale je fajn se o to alespoň snažit. Třeba tím, že Stát a revoluci si chci napřed přečíst a až pak vyhodit nebo si s ním podložit nohu stolu, to abych byla ja-ko všich-ni a nemuseli mě vyslýchat nějací milí pánové. Na jedné z mnoha odsezených přednášek to zaznělo trefně: režim nezmizel, kolegové, jen se obrátil naruby; tak, jak nám cpali všechno východní, tak nám teď cpou všechno západní. Podle mě si ta knížka zaslouží stejnou šanci jakou u mě dostali Orwell, Huxley nebo i ten pitomej Defoe, kterého nemám ráda už od dětství. Nejsou žádné libri prohibiti. Mein Kampf si přece můžu přečíst taky.
No jo, ale můžeš ho číst proto, protože jsem ti to vycinkal, ty krávo nevzdělaná.
Nemám sílu vás dál poslouchat a odcházím si povytáhnout kalhoty, abych se vám snáze ztratila v davu. Ostatně na Albertově a vůbec v celý Praze se dnes sešla vyloženě dobrá společnost. Prezident, týpek v tričku Pegidy, dělňasové, Blok proti islámu, akademici, obyčejní lidi, policajti, no, docela to tam žije.
Někde mezi zelenejma kartičkama (jak originální, až bych brečela, tyvole!) a pařížskou tryznou mě břinkla do skel krásná věta. Vím jak začínala, nevím jak končila, ale dojem ve mně zanechala asi takovýhle: I po tolika letech jsme stále na začátku, ještě jsme neudělali první krok, devadesátky byly vlastně celospolečenským batolením se – všechno bylo nový, barevný, skvělý, na dosah; pak jsme se postavili a zjistili, že když už umíme chodit, tak je všechno úplně jiný.
Někdo má ve zvyku říkat to podepisuju, když se mu něco zalíbí. Nic proti tomu, ale mnohem lepší se mi zdá to si zapamatuju. Podepsat můžeš kdejakou blbost, ale v sobě si nechávej jen to důležité. Tolik místa v tý hlavě zase nemáš.
Kde je vypínač? Je tu tma.
Nemám strach ze tmy. Nevadí mi, že nic nevidím.
Jenže si stejně musím rozsvítit. Musím se dívat.
