Milá maminko,
už několik dní mi v hlavě leží to, co jste napsala.
Ani nevím, odkud začít.
Pája byl pro mě skvělej, úžasnej; jen by mu to nikdy nedošlo ani kdybych mu to napsala na něco hodně tvrdýho a pak mu to omlátila o hlavu. Někteří lidé zkrátka takoví jsou, občas jsem na tom stejně. Vyměnili jsme si tolik slov, že víc jsem jich snad napsala jen do svého rozepsaného románu (který neexistuje). Dokázal mě rozesmát před svítáním, kdy bývá v hlavě největší tma, rozehnal i mou setrvalou níži v duši, alespoň dočasně. Když fňukal, že je zase Valentýn a on je zase sám, tak jsem mu poslala růžovýho slona z papíru a pár řádků k tomu. Protože věřím tomu, že dobrej člověk není nikdy sám a taky proč mu neudělat radost? Pozval mě na pěkně drahej koncert, jenom tak, protože mám tu kapelu taky ráda. Dodnes to nechápu. Mírně přiopilá jsem mu cestou z absolventskýho večírku prostě musela zavolat a říct mu, že se těšim, až se zase uvidíme, že se mnou určitě musí do muzea na skvělou výstavu angličáků a jiných autíček (kterou jsem nakonec o jeden den prošvihla), že budu klidně zase na Rokycanský mrznout dvě hodiny a mávat na každý modrý auto jako blbá, protože na dálku blbě vidím, nebo že se projdu pěšky do Prahy, až budou trochu teplejší noci... A tak dále do absurdna přes nekonečnou návštěvu knihkupectví, dýchánek s Kofolou, vysvětlování algoritmu na příkladu s ponožkama, keškování potmě, plánování mého únosu, „nakresli mi beránka mývala“ nebo testování toho, při jaký rychlosti v autě zblednu. Až jsem si někdy říkala „škoda, že jenom kamarád“.
Občas si ze sebe dělal srandu, hrál si na slečinku, to jsem mu pak říkala princezno; ale tak zasmála jsem se tomu a dobrý.
„A tak moje nejoblíbenější jméno je to moje, viď. Na to, že jsem měla bejt Franta, tak je úplně to nejkrásnější. A pak se mi líbí Monika, kvůli významu... ale víc asi Markéta/Margita, protože to je babi a je to taky na M. Ale vždyť Pavel je taky hezký!“
O to šílenější pak bylo, když se mi s tím svěřil-a. Šla jsem spát s tím, že ráno moudřejší večera. No napsat ráno „dobré jitro, sire“ asi nebyl ten nejlepší nápad. Tohle nebyla situace, kterou spláchnou dva panáky. A fakt si neděláš srandu. A co s tím jako chceš dělat. A co teda jako bude. A chápeš že to je spousta doktorů, pořád, dokola (mám strach z doktorů). A co bude doma. A džínová sukně a proč to říkáš zrovna mně a copa já s tím teďkonc zmůžu a kdesi cosi.
No, bylo mi jako kdyby někdo umřel. Jak tělo bez duše. Několik dní jsem nemusela v kuchyni použít slánku. Fňukala jsem do zpráv, seděla jsem dnem i nocí u vyzáblice na nábřeží a koukala na mraky a na řeku a bylo mi do pláče. Neměla jsem to komu říct. Důvěra je skvělá věc, dokud se nepomuchlá, ale občas mi díky ní ostatní nakládají zbytečně těžké věci.
Když jsem ji od přiznání viděla poprvé, tak jsem pak několik dní nevěděla, co se sebou mám dělat, abych se trochu probrala. Bude to dobrý? A co když ne, co pak?
(...)
„Léky“ bych určitě ještě promyslela. (Kači, s tím autem máš sice pravdu, všechno je dneska riziko, ale zdraví máš jen jedno, tak to zvaž, prosím. Nejen já chci, abys tu s náma byla ještě dlouho a v pořádku.) Sama jsem musela přes půl roku užívat psychofarmaka, kde jediné, co se řeší, je dřívější užívání nebo přítomnost návykových látek v těle, jinak se předepisují víceméně náhodným výběrem, aspoň mi to tak přišlo („kdyby vám bylo zle, tak přijďte, vyměníme to“). A věřte tomu, že se mi do nich nechtělo. Podle příbaláku to fakt nebyly dětský vitamíny.
Obarvení vlasů jsem nesla těžce. Na takhle tmavě hnědou? Proč? Vždyť máš hezký vlasy! Hodí se k tobě! Ale stalo se. Já si taky koupím další knížku i když už je nemám kam dávat.
Uběhlo spoustu vody. Dost dlouho jsme se neviděly, maturita, život, čas, ale jsme v kontaktu. Dnes už to tolik nebolí. Jen to občas píchne. A právě naposledy mě to píchlo u Vašeho článku. To proto jsem napsala tenhle blábol. Protože na Vás od té doby myslím. Tu holku chci vyhlížet spolu s Vámi.
Přeju Vám hodně síly a trpělivosti. Ono to snad dopadne dobře.
S úctou
Marie S.
