Lidovky praví, že zlínská výstava Natalie LL Jestem! byla uzavřena dříve. Z technických důvodů.
Jsem to nechápala.
Jak pravil jeden moudrý mladý muž:
Máme urychlovače částic, máme skoro všechno smart a online, víme toho opravdu spoustu o všem možným, ale stejně nás rozhořčí k nepříčetnosti tak normální věc jako sex. Není to hi-tech, je to oldschoolová jízda, ale bez něj byste s největší pravděpodobností nemohli nyní sedět na zadku před kompjůtrem a číst mě.
A tak zavíráme výstavu, která by mohla v klidu dožít svého konce s patřičným omezením co se týče věku návštěvníků a varováním pro slabší povahy od Lucky Borhyový. Chováme se jako omezení tupci, pro který je králem nějakej Franta co maluje krajinky. Trejdmárk Český republiky. Tímto nechci hanit Frantovy krajinky, bezpochyby má talent, ale na lidech je báječná právě rozmanitost. Frantu bavěj krajinky, nachází díky nim vnitřní klid, všechno je tam, kde má být. Někdo jinej prosí kolemjdoucí, aby kokrhali, další stojí v obchoďáku jako hosteska a všem říká jau jau říkej mi řeko!, někdo profituje z merda d'artista a svět je v rovnováze, kolečka se točej, mám vás ráda a nechci se zabít.
Fakt to nechápu.
Proč? Bylo nám čerstvých šestnáct a tu figuru jsme prostě nakreslit neuměli, nejvíc nás bavily vzory na spoďárech, protože tím se dal skvěle zabít na kresbě čas. A šli jsme na výstavu erotických aktů pana Kovaříka. Žádný jeptišky, sem tam byly holky dvojmo nebo vedle zvířete. V pětašedesátým mu podobný věci za dvacet čtyři hodin sundali a zakázali. A my to šťastně zažili a přežili v roce 2011.
Umělci neustále testujou, kolik toho vydržíme. Manet rozhodně z dnešního pohledu nedělal žádný porno, a kolik lidí nasrala Snídaně v trávě. Kdy začneme omdlívat z prostřelený ruky, kdy se poblejeme z rozřezaný krávy víc než z kocoviny, kdy nám vlastní smrtelnost připomene mouchama obraná kravská hlava... Za ta století byste si na to jejich testování už mohli zvyknout. Co třeba tu novou cestu přijmout jako hru, jako výzvu, jako možnost k poznání sebe sama. Nebo jako směrovku k poznání světa. Umění nekouše, vážně! Dyť to byly jenom fotky, kterejch jste už pár museli někdy vidět. Tak nedělejte hysterický scény, nezavírejte tu výstavu a koukněte na fotky Jána Hronskýho. Punk art, pak mi napište, že nejsem žádná dáma, a já vám zatleskám a pošlu pusu, protože máte pravdu. Nejsem. Je mi tak skvěle.
Musim souhlasit s odborníky z článku. Necítím se být odborníkem, vážně ne. Ale mají pravdu.
A můj nejkrásnější skoroobraz, kterej už taky pobouřil dost mých návštěv? Dalí, 1929. El gran masturbador. Printed in Switzerland.
Jsem to nechápala.
Jak pravil jeden moudrý mladý muž:
„Lidstvo stojí, jako každý rok, na kraji propasti. Jen je zas o krůček dál.“O krůček dál. Každý den jsme o krůček dál. Pokroková společnost, co má prej cíl a směr. (Spíš poskoková, ale to už je jiný příběh na jiný den.)
Máme urychlovače částic, máme skoro všechno smart a online, víme toho opravdu spoustu o všem možným, ale stejně nás rozhořčí k nepříčetnosti tak normální věc jako sex. Není to hi-tech, je to oldschoolová jízda, ale bez něj byste s největší pravděpodobností nemohli nyní sedět na zadku před kompjůtrem a číst mě.
A tak zavíráme výstavu, která by mohla v klidu dožít svého konce s patřičným omezením co se týče věku návštěvníků a varováním pro slabší povahy od Lucky Borhyový. Chováme se jako omezení tupci, pro který je králem nějakej Franta co maluje krajinky. Trejdmárk Český republiky. Tímto nechci hanit Frantovy krajinky, bezpochyby má talent, ale na lidech je báječná právě rozmanitost. Frantu bavěj krajinky, nachází díky nim vnitřní klid, všechno je tam, kde má být. Někdo jinej prosí kolemjdoucí, aby kokrhali, další stojí v obchoďáku jako hosteska a všem říká jau jau říkej mi řeko!, někdo profituje z merda d'artista a svět je v rovnováze, kolečka se točej, mám vás ráda a nechci se zabít.
Fakt to nechápu.
Proč? Bylo nám čerstvých šestnáct a tu figuru jsme prostě nakreslit neuměli, nejvíc nás bavily vzory na spoďárech, protože tím se dal skvěle zabít na kresbě čas. A šli jsme na výstavu erotických aktů pana Kovaříka. Žádný jeptišky, sem tam byly holky dvojmo nebo vedle zvířete. V pětašedesátým mu podobný věci za dvacet čtyři hodin sundali a zakázali. A my to šťastně zažili a přežili v roce 2011.
Umělci neustále testujou, kolik toho vydržíme. Manet rozhodně z dnešního pohledu nedělal žádný porno, a kolik lidí nasrala Snídaně v trávě. Kdy začneme omdlívat z prostřelený ruky, kdy se poblejeme z rozřezaný krávy víc než z kocoviny, kdy nám vlastní smrtelnost připomene mouchama obraná kravská hlava... Za ta století byste si na to jejich testování už mohli zvyknout. Co třeba tu novou cestu přijmout jako hru, jako výzvu, jako možnost k poznání sebe sama. Nebo jako směrovku k poznání světa. Umění nekouše, vážně! Dyť to byly jenom fotky, kterejch jste už pár museli někdy vidět. Tak nedělejte hysterický scény, nezavírejte tu výstavu a koukněte na fotky Jána Hronskýho. Punk art, pak mi napište, že nejsem žádná dáma, a já vám zatleskám a pošlu pusu, protože máte pravdu. Nejsem. Je mi tak skvěle.
Musim souhlasit s odborníky z článku. Necítím se být odborníkem, vážně ne. Ale mají pravdu.
A můj nejkrásnější skoroobraz, kterej už taky pobouřil dost mých návštěv? Dalí, 1929. El gran masturbador. Printed in Switzerland.
