Žádný Tolkien.
Dobré játro, odpočinkové víno bylo opravdu odpočinkové, takže se probouzím ve své posteli a relativně nepoškozená. Vypínám budík, drahého udivené 'co je, hoří?' odpinknu rozespalým 'nehoří, je sobota'. Spala bych ještě tak dvě hodiny, ale dobře, zvednu se. Snídaně jak z hotelu, mám pocit, že prasknu, ale tuším, že to bude dlouhej den, tak se raději pořádně najím. Svačina skromná, ale hlavně že nějaká je. Na autobus trochu běžím. Jít přes Borskou byl jeden z nejdebilnějších nápadů dnešního dne. Staveniště, ještě pořád. Střední školu ještě nezbourali. Dosupím na autobusový nádraží. Cestu znám, tak si čtu; jinak bych se dívala z okna.
(o několik hodin později)
Seru na to, stejně jedu dál! Ale neboj, já se vrátím. Možná ještě dnes. Povolení přelézt plot a případně se schovat v psí boudě či na verandě uděleno. Mávám z nového vlaku. Staré soupravy tudy už asi vůbec nejezdí. To jste mi dala málo. Ježiš pardon, nedala, máte to přesně. Bum razítko, děkuji-prosím.
(o několik minut později)
Nádraží obložené květníky, paneláky a jiné hranatosti, výpravčí zamával a zalezl, no a co teď, ty chytrá? Jízdní řád pro jistotu přečíst a zapamatovat. A dál? Darované cigárko, autobusová zastávka, jéhele hospoda, to se hodí vědět. Lavičky, na kterých se neopřeš. Vzpomněla jsem si na to, jak si mi K. stěžovala, že zná hrozně málo lidí, kteří jsou schopní se jen tak sebrat a zmizet. Chtělo se mi smát. Pes nebo kolo kam se podíváš. Hrbím se tu nad románem a vlastně nemám důvod tady být. Pět centimetrů ode mě dopadá s plesknutím ptačí trus. Zakládám si stránku pohledem z Moskvy. Rudé náměstí po dešti. Vidím své oblíbené barevné proužky. Hurá, rozcestník. Tak třeba tudy. Na sobotu docela dost aut. Hm, už jdu blbě. A co, po silnici je to zpátky stejně kratší. Jdu po správný straně a stejně na mě troubíš, co ty jsi za vola. No, možná to nebylo na mě. Motorkáři mi stíhají i zamávat, divný. Žiju, na rozdíl od jednoho ježka a dvou ptáčků na krajnici. V hlavě rostou první věty. Jsou fascinující, až se sama sobě divím, jak je možné, že mě něco takového napadlo. Vskutku neotřelé obraty, ale sedět ve škarpě a psát mě nedonutily. Konečně jsem došla. Lidí plno. Klopím do sebe první pivo, až zasyčelo jakou jsem měla žízeň. Jdu se podívat na jeden vršek. Jako kdysi.
(později odpoledne)
Zpátky mezi lidmi. Praštím sebou na schůdek zastávky. Vyhrnuju kalhoty, sundavám boty, hergot, nějak to pálí. Na vedlejší schůdek usedá milovník špatného vína. S ním přichází dvě holky ne o moc starší/mladší než já a asi pětiletá holčička. Přichází další, nese si pivo v petce. Balí cigarety a ptají se mě v kolik to jede. Odpovídám, že nevím, že čekám a až něco přijede, tak naskočím. Madam, vy na tom asi taky nejste zrovna úchvatně. Poslouchám nic neříkající rozhovory o chlastu, o práci, o trávě a o životě. Koleje přechází skupinka náctiletých děvčat. Buď se chtěly v křoví za tratí hromadně opít nebo si hromadně odskočit. Po chvilce se vracejí na perón. Všichni odjíždějí. Sedím dál. Píšu si/tobě hlouposti. Střídají se lidi. Na vedlejší schůdek usedá mladý pár a starší pán. Dle hovoru usuzuji, že se ti dva buď chystají ke svatbě v kostele anebo zpívají ve sboru anebo jsou členy nějakého spolku. Starší pán může (ale nemusí) být farářem, nicméně spousta věcí, o kterých vyprávěl, by tomu nasvědčovaly. Poslouchám, je to zajímavé. Při zmínce o východním Slovensku se na něj nenápadně otočím. Ano, ten nepatrný přízvuk v češtině byl, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Neznámá tvář. Slečně vypadly z kabelky nějaké stočené papíry, ale než jsem se zvedla, abych jí je odnesla, předběhl mě mladík vystupující z vlaku. K mé smůle si papíry prohlédl a nechal. Snad to nebylo nic důležitého. A jestli ano, třeba to vrátí. Má lenost mě jednou určitě přivede do pekla. Dojídám své skromné zásoby a říkám si, že naskočím na první vlak, který přijede. Měl zpoždění. A tak se podruhé vracím.
(kolem šesté)
Vyskakuji z vlaku. Tak jo, poslední domů jede za dvě hodiny, jinak noční bus ve tři když je sobota, jdeme se tu projít! Na ulici ani noha. Na další taky ne. Na hlavní dva lidi, to se mi zdá moc. Chvíli stojím na mostě. Řeka je hezká. Jiná než doma. Kruci, dala bych si ještě pivo. O kousek dál kostel na vršku. K nevíře, jsem už zřejmě někde na konci. Tak se vracím zase zpátky. Telefon. Zastavilo se mi srdce. Prosimtě co tady děláš? Kde tady? No tady, teď jsme kolem tebe projeli autem! Žlutým! Nic prosimtě, čekám na vlak. Aha, ty se zase touláš, tak dobře dojeď, doufám, že nechceš zase spát někde venku. Upřímně, ráno jsem na ten spacák koukala. Ty jsi blázen. Měj se. Ty taky. Píp. Zpátky v parku. Dočítám-nedočítám knihu. Kouřím. Po silnici jedou holky na koních. Sakra, taky bych se svezla. Třeba jindy. Žmoulám svoje kapesní hodinky a čekám, kdy mi v nich pípne kuře. No to už abych šla. Kupuju si jízdenku. Výpravčí pak zalejvá ty starý květníky, tak se na něj usměju, ale asi se zase jenom šklebím. Je mi teskno. Petřinova kytara kvílí a kvílí a já jsem duchem kdesi uprostřed Vysočiny. Ochraptělý hlas zahlásí příjezd vlaku. Zvednu se z lavičky. Koupila jsem si lístek až na hlavák, tak si trochu zdřímnu. Mezi trhaným spánkem nepřítomně civím z okna a je mi stále teskno.
Doma se snažím ve vaně utopit. Žmoulám kapesník. Píšu a poslouchám ticho.
Tenhle den byl jako kousnutí do příliš horkého jídla: spálíš si jazyk a další sousta už nechutnají.
Jen ta lehoučká únava v nohách po cestách sladká a sladce uspávající jako vždy.
A za tu to stálo snad nejvíc.
Velkoměsto literatury na čtyři?
Raději Moravu, snad ještě letos.
Dobré játro, odpočinkové víno bylo opravdu odpočinkové, takže se probouzím ve své posteli a relativně nepoškozená. Vypínám budík, drahého udivené 'co je, hoří?' odpinknu rozespalým 'nehoří, je sobota'. Spala bych ještě tak dvě hodiny, ale dobře, zvednu se. Snídaně jak z hotelu, mám pocit, že prasknu, ale tuším, že to bude dlouhej den, tak se raději pořádně najím. Svačina skromná, ale hlavně že nějaká je. Na autobus trochu běžím. Jít přes Borskou byl jeden z nejdebilnějších nápadů dnešního dne. Staveniště, ještě pořád. Střední školu ještě nezbourali. Dosupím na autobusový nádraží. Cestu znám, tak si čtu; jinak bych se dívala z okna.
(o několik hodin později)
Seru na to, stejně jedu dál! Ale neboj, já se vrátím. Možná ještě dnes. Povolení přelézt plot a případně se schovat v psí boudě či na verandě uděleno. Mávám z nového vlaku. Staré soupravy tudy už asi vůbec nejezdí. To jste mi dala málo. Ježiš pardon, nedala, máte to přesně. Bum razítko, děkuji-prosím.
(o několik minut později)
Nádraží obložené květníky, paneláky a jiné hranatosti, výpravčí zamával a zalezl, no a co teď, ty chytrá? Jízdní řád pro jistotu přečíst a zapamatovat. A dál? Darované cigárko, autobusová zastávka, jéhele hospoda, to se hodí vědět. Lavičky, na kterých se neopřeš. Vzpomněla jsem si na to, jak si mi K. stěžovala, že zná hrozně málo lidí, kteří jsou schopní se jen tak sebrat a zmizet. Chtělo se mi smát. Pes nebo kolo kam se podíváš. Hrbím se tu nad románem a vlastně nemám důvod tady být. Pět centimetrů ode mě dopadá s plesknutím ptačí trus. Zakládám si stránku pohledem z Moskvy. Rudé náměstí po dešti. Vidím své oblíbené barevné proužky. Hurá, rozcestník. Tak třeba tudy. Na sobotu docela dost aut. Hm, už jdu blbě. A co, po silnici je to zpátky stejně kratší. Jdu po správný straně a stejně na mě troubíš, co ty jsi za vola. No, možná to nebylo na mě. Motorkáři mi stíhají i zamávat, divný. Žiju, na rozdíl od jednoho ježka a dvou ptáčků na krajnici. V hlavě rostou první věty. Jsou fascinující, až se sama sobě divím, jak je možné, že mě něco takového napadlo. Vskutku neotřelé obraty, ale sedět ve škarpě a psát mě nedonutily. Konečně jsem došla. Lidí plno. Klopím do sebe první pivo, až zasyčelo jakou jsem měla žízeň. Jdu se podívat na jeden vršek. Jako kdysi.
(později odpoledne)
Zpátky mezi lidmi. Praštím sebou na schůdek zastávky. Vyhrnuju kalhoty, sundavám boty, hergot, nějak to pálí. Na vedlejší schůdek usedá milovník špatného vína. S ním přichází dvě holky ne o moc starší/mladší než já a asi pětiletá holčička. Přichází další, nese si pivo v petce. Balí cigarety a ptají se mě v kolik to jede. Odpovídám, že nevím, že čekám a až něco přijede, tak naskočím. Madam, vy na tom asi taky nejste zrovna úchvatně. Poslouchám nic neříkající rozhovory o chlastu, o práci, o trávě a o životě. Koleje přechází skupinka náctiletých děvčat. Buď se chtěly v křoví za tratí hromadně opít nebo si hromadně odskočit. Po chvilce se vracejí na perón. Všichni odjíždějí. Sedím dál. Píšu si/tobě hlouposti. Střídají se lidi. Na vedlejší schůdek usedá mladý pár a starší pán. Dle hovoru usuzuji, že se ti dva buď chystají ke svatbě v kostele anebo zpívají ve sboru anebo jsou členy nějakého spolku. Starší pán může (ale nemusí) být farářem, nicméně spousta věcí, o kterých vyprávěl, by tomu nasvědčovaly. Poslouchám, je to zajímavé. Při zmínce o východním Slovensku se na něj nenápadně otočím. Ano, ten nepatrný přízvuk v češtině byl, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Neznámá tvář. Slečně vypadly z kabelky nějaké stočené papíry, ale než jsem se zvedla, abych jí je odnesla, předběhl mě mladík vystupující z vlaku. K mé smůle si papíry prohlédl a nechal. Snad to nebylo nic důležitého. A jestli ano, třeba to vrátí. Má lenost mě jednou určitě přivede do pekla. Dojídám své skromné zásoby a říkám si, že naskočím na první vlak, který přijede. Měl zpoždění. A tak se podruhé vracím.
(kolem šesté)
Vyskakuji z vlaku. Tak jo, poslední domů jede za dvě hodiny, jinak noční bus ve tři když je sobota, jdeme se tu projít! Na ulici ani noha. Na další taky ne. Na hlavní dva lidi, to se mi zdá moc. Chvíli stojím na mostě. Řeka je hezká. Jiná než doma. Kruci, dala bych si ještě pivo. O kousek dál kostel na vršku. K nevíře, jsem už zřejmě někde na konci. Tak se vracím zase zpátky. Telefon. Zastavilo se mi srdce. Prosimtě co tady děláš? Kde tady? No tady, teď jsme kolem tebe projeli autem! Žlutým! Nic prosimtě, čekám na vlak. Aha, ty se zase touláš, tak dobře dojeď, doufám, že nechceš zase spát někde venku. Upřímně, ráno jsem na ten spacák koukala. Ty jsi blázen. Měj se. Ty taky. Píp. Zpátky v parku. Dočítám-nedočítám knihu. Kouřím. Po silnici jedou holky na koních. Sakra, taky bych se svezla. Třeba jindy. Žmoulám svoje kapesní hodinky a čekám, kdy mi v nich pípne kuře. No to už abych šla. Kupuju si jízdenku. Výpravčí pak zalejvá ty starý květníky, tak se na něj usměju, ale asi se zase jenom šklebím. Je mi teskno. Petřinova kytara kvílí a kvílí a já jsem duchem kdesi uprostřed Vysočiny. Ochraptělý hlas zahlásí příjezd vlaku. Zvednu se z lavičky. Koupila jsem si lístek až na hlavák, tak si trochu zdřímnu. Mezi trhaným spánkem nepřítomně civím z okna a je mi stále teskno.
Doma se snažím ve vaně utopit. Žmoulám kapesník. Píšu a poslouchám ticho.
Tenhle den byl jako kousnutí do příliš horkého jídla: spálíš si jazyk a další sousta už nechutnají.
Jen ta lehoučká únava v nohách po cestách sladká a sladce uspávající jako vždy.
A za tu to stálo snad nejvíc.
Velkoměsto literatury na čtyři?
Raději Moravu, snad ještě letos.
