Jerzy Pilch podruhé

Mám novej lokál!

Jmenuje se U strážnýho anděla /ano, mám po předložce malé es/ a tak trochu neexistuje. Je to knajpa slovní, milý čtenáři. Možná je tam někde v Polsku.

Snad nikdy neřeknu, že bardzo dobre wiem, o čem J. P. protentokrát píše, ostatně už první setkání s jeho prózou mě střelilo mezi oči. Maminka by si dovolila nesouhlasit, prej mám slušně našlápnuto na kariéru vrchního sládka v Prazdroji nebo na otevření palírny někde v garáži na kraji města, ale to mé pijácké já trochu přeceňuje. Lihový pozkouškový týden musí někdy skončit a bude fajn ho zakončit několika řádky právě o téhle knížce. Snad to nikdy neřeknu, ale jedno vám dnes povím: lovím ze skříně žluté šaty i černou halenku a chci umět polsky říct víc než dzień dobry.

Jurek, který nás knížkou vede, dokud ještě čteme po svých a neslévají se nám řádky, je případ, kterých je na celém světě jistě mnoho. Jeho děda pil, jeho táta pil, on pije. Ve své trajektorii byt bez ženy s rozbitou pračkou – první podnik – taxi – druhý podnik – taxi – nonstop či večerka – byt nebo protialkoholní oddělení je již ostříleným mistrem lahve; na protialkoholním už byl celkem osmnáctkrát.

„Opouštíš nemocnici, což znamená, že opouštíš nemoc a vracíš se do světa, který je sám ve své podstatě jednou velkou nemocí.“

„To všechno však odnesl čas, zmizelo to, už léta probíhala velká válka, my jsme byli vojáci poražené a obležené samozvané armády, navzdory selskému rozumu jsme se nevzdávali, již dávno neexistovala cesta zpět, neměli jsme žádné zprávy z našich domovů a temný prsten ďábelských sil nás nekompromisně svíral. Usínali jsme s čelem zabořeným do náhodného zákopu, budila nás srdeční kanonáda, těžko říct, jak dlouho jsme na sobě měli jednu uniformu, živili jsme se lecčím a pouze jakýmsi zázrakem byly naše polní lahve stále plné, čím dál horší samohonka nás udržovala při čím dál kratším životě.“

Jeho opilecké rozpravy ovšem mají duši a zdatně odolávají ohromnému množství prolité vodky i žaludečního likéru. Jurek je totiž spisovatel. Schopnost volně fabulovat a vymotat se z bludiště slov jako kdyby se neustále zlepšovala, či alespoň nezhoršovala se na úroveň stavu těla; podobně jako u doktora Svobodánka rostla s alkoholem zázračná schopnost stanovení diagnózy i přesného popisu zlepšení či zhoršení stavu pacienta. Doktor Svobodánek se svým uchlastaným psem ovšem není jedinou figurkou, která si v knize vyslouží Jurkovu pozornost. Celá armáda poražených z protialkoholního v něm zanechá mnoho, poněvadž za úplatu v podobě několika zlotých, cigaret, sušenek a jiných povolených neřestí jim sepisuje Prožitkové deníky, jež mají za úkol si při léčbě psát. Tak se skrze jeho pero můžeme ponořit až na dno mnoha lidských osudů, jejichž hlavním hvězdám pan spisovatel dává trefné přezdívky, uveďme například Hrdinu socialistické práce, Královnu kentskou nebo Kolumba Objevitele. Přezdívek není ušetřen ani personál oddělení, nejlepší a nejdelší si vysloužil terapeut Mojžíš zvaný Já, alkohol.

„Včera na komunitním setkání jsme se loučili s těma, co vodcházej. Záviděl jsem jim a chtěl jsem bejt jedním z nich. Bezdomovec Česlav, kterej měl pronýst řeč na rozloučenou, místo toho přečetl básničku, kterou napsal. Když ji dočetl, sestra Viola prohlásila, že by měl celou terapii podstoupit ještě jednou, od začátku. Ještě že neumím psát básničky.“        /Prožitkový deník Nejhledanějšího světového teroristy/

Život za zdmi léčebny je vůbec plný zvláštních, pro nás, běžné smrtelníky, nepochopitelných věcí. Večer se vyvěšuje telefon a nastoupená jednotka čeká na dýchnutí. Režim připomínající ten táborový, ale světe div se, oni se vlastně učí i mluvit… skrze deníky, skrze terapie… a tak jsem si říkala, co by tam tedy dělal spisovatel? Totéž co všichni ostatní. Sama tuším, proč to tak je. O některých věcech se někdy nedá mluvit, a tak chci některá nevyřčená slova utopit, ale slova se na rozdíl ode mě naučila velmi rychle a vytrvale plavat a pak jsou z toho noční opilecké střípky vět, odstavců, kapitol…

„Klíčová slova a oblíbená hesla terapeutek /alkohol je jako Gołota nebo alkohol je jako Tyson anebo delirium je nevyléčitelné stejně jako amputovaná noha anebo delirium je to samé co demokracie/, oblíbená hesla terapeutek a maximální, bezmezná posedlost vyprávěním v ich-formě. Já, já, já. Chraň tě Pánbůh říkat člověk. Chraň tě Pánbůh říkat démon. Chraň tě Pánbůh používat množné číslo.“

Láska je mocná čarodějka, jak jistě všichni víme (a ti, kteří neví, tak těm to závidím). Setkání s básnířkou Albertou Hají rozhodně nevypadalo jako začátek milého románku, ostatně věty popisující krátké záchvěvy abstinence kvůli jakékoli ženě nikdy netrvaly v knize dlouho. Zvítězí láska nikoli po česku nad lží a nenávistí, ale nad démonem, který kromě jiného v závěru Jurkovi slibuje třeba nekonečné pití bez následků? To vám šibalsky zamlčím, protože můžu.

„Bylo by to stejné jako před dvaceti lety. Večer by ses nadral jako svině, večer by se ti nesmírně ulevilo, neustálá úleva se přece stala tvým životním krédem, do pozdních nočních hodin by ses koupal v proudu jasné úlevy, potom hluboký spánek a ráno jako rybička. Ráno bys měl chuť k jídlu, dal by sis smažená vajíčka s bůčkem, studenou a horkou koupel, procházku, žádné stopy po kocovině, odpoledne četba…“

Již v knížce minulé jsem narazila na krásné věty o psaní a zapisování, což mě jen utvrdilo v tom, že má smysl tento talent zcela bezohledně brousit a s odpuštěním srát na to, co si myslí ostatní. Kromě sdíleného názoru na tvorbu sdílím s panem autorem také zálibu v úryvcích, ale ty už si přečtěte sami, úryvková kapitola je ta třináctá, tuším strana 60.

„Ano, nejméně dva roky už se mi tak strašně nechtělo dál žít, měl jsem pocit, že už jsem dosáhl víceméně toho, čeho jsem chtěl dosáhnout. Napsal jsem to, co jsem chtěl napsat, a věděl jsem, že jakákoli další tvorba bude de facto pouhým opakováním dosavadních zkušeností. Člověk píše knihu a má pocit, že tím, že se text dostane mezi lidi, změní svět, což je veliký omyl, věř mi. Jenomže psát bez přesvědčení, že tvá tvorba změní svět, je bezpředmětné.“

Díky za ta slova, pane Pilchu.

A co bych si přála víc než vidět film?
Víc knih přeložených do češtiny, pěkně prosím.

Jerzy Pilch: Pod Mocnym Aniołem / U strážnýho anděla
česky vyšlo v nakladatelství Fra v roce 2007