úryvky naděje a víry

Strašně dlouho jsem si nepsala úryvky.
Naposled dva-tři roky zpět. Idiot a Egypťan Sinuhet.
Je načase znovu začít zapisovat. A pamatovat si.

„Říkáte, že jsem poblouzněná, ptáte se mě, co vlastně chci od života? Nechci být ani vládkyní, ani poddanou, nechci podvádět ani předstírat, nechci se ohlížet na to, co si myslí jiní a usilovat o to, co mi doporučují, když to já sama nepotřebuji. Nepřivykla jsem bohatství, ani po něm netoužím, mám se snad za ním pachtit jen proto, že když si jiní myslí, že je každému příjemné, tak musí být příjemné i mně? Zatím nevím, co je to společnost, nepoznala jsem, co to je okouzlovat, a zatím po tom netoužím — proč bych tedy draze platila za skvělé společenské postavení jen proto, že se zdá příjemné jiným? Tomu, co sama nepotřebuji, neobětuji nic — ani nejmenší vrtoch tomu neobětuji, natožpak sebe. Chci být samostatná a žít tak, jak chci já sama! Udělám všecko, co se mně bude zdát nutné, ale to, co nepotřebuji, to nechci a chtít nebudu. Zatím nevím, co budu pokládat za nutné. Na to mi asi řeknete, že jsem mladá a nezkušená a že budu začas jiná. To je něco jiného, ano, jestli se změním, tak se změním, ale teď nechci a nechci, teď nechci nic, co nechci! Ptáte se mě, co tedy dnes chci? Přiznávám, že to nevím. Toužím milovat nějakého muže? Copak vím, vždyť jsem ještě včera, když jsem vstávala, netušila, že si vás najednou zamiluji, a netušila jsem, jaké pocity budu mít, až vás začnu mít ráda. Právě tak teď nevím, co budu chtít, až se zamiluji do nějakého muže, a vím jen to, že se nechci nikomu podrobovat, že chci být svobodná, že nechci být nikomu ničím zavázaná, aby mi nikdo nemohl říct: Ty kvůli mně musíš dělat to a to! Chci jednat jen tak, jak budu chtít, a druzí ať jednají stejně! Nechci mít na nikoho žádné nároky, nechci omezovat ničí svobodu, ale také chci být sama svobodná.“

„Až budou dobří lidé silní, nebudou ty zlé potřebovat.“ 

„V pohledu je velká síla, Věro Pavlovno, v žádném jiném laskání není tolik citu a něhy jako v pohledu.“ 

„To, co my dva pokládáme v životě za normální, bude normální, až se změní lidské chápání a společenské zvyklosti. Ano, společnost se musí převychovat. A s vývojem života se také převychovává. Kdo se převychoval, ten v tom napomáhá ostatním, tak je to. Ale dokud není společnost převychovaná, dokud se důkladně nezměnila, nemáš právo zahrávat si s cizím životem.“ 

„Bez doutníku nejsem schopen myslet. Jestli je to skutečně tak, jednám správně, ale možná že je to jen slabá vůle, říkal. Špatné doutníky však nemohl kouřit, vždyť byl vychován v aristokratickém prostředí. Ze čtyř set rublů, které vydával, utrácel téměř sto padesát za doutníky. Odporná slabost! říkal o tom. Ale jedině tím umožňoval lidem určitou obranu, a když si na někoho příliš zasedl se svým horlením, tak mu ten dopálený člověk řekl: Ale úplná dokonalost je přece nemožná, ty sám kouříš! a Rachmetov pak začínal horlit dvojnásob silně, ale větší část výčitek už obracel proti sobě a jeho oběti se přece jen ulevilo, třebaže Rachmetov pro sebe nezapomínal ani na něho.“ 

„(...) Ano, nejsou to špatní lidé. Není jich mnoho, ale rozkvétá jimi život všech lidí, bez nich by zakrněl a zatuchl. Je jich málo, ale umožňují všem lidem dýchat, bez nich by se lidé udusili. Čestných a dobrých lidí je veliké množství, ale takových lidí je v tom množství málo. Oni jsou v něm jako tein v čaji, jako buket v ušlechtilém víně, oni mu dávají sílu a vůni. Je to výkvět nejlepších lidí, hybná síla hybných sil, sůl soli země.“ 

„— Sláva bohu, tak i vy jste slaboch! Ale udivujete mě, Rachmetove. Jste docela jiný, než jsem si o vás myslela. Proč jste byl vždy takový zamračený bubák? Teď jste přece milý a veselý člověk.
— Teď plním příjemnou povinnost, Věro Pavlovno, tak proč bych nebyl veselý? Jenomže to je náhoda, vzácnost. Normálně člověk vidí samé neveselé věci. Může pak vypadat jinak než jako zamračený bubák? Jenže, Věro Pavlovno, kdy už jste měla příležitost vidět mě v takové náladě, jakou bych měl rád pořád, a když jsme dospěli k takové upřímnosti — ať zůstane tajemstvím to, že nevypadám jako bubák bůhvíjak rád. Ale moje povinnost se mi plní líp, když nikdo nevidí, že bych i já nejen rád plnil svoje povinnosti, nýbrž užíval i radostí života. Teď už se mě nikdo ani nepokouší bavit a nepřipravuje mě o čas, který jsem strávil odmítáním svodů. Ale abyste si mě snáz představovala jako zamračeného bubáka, musíme pokračovat ve vyšetřování vašich zločinů.“

„ — (...) I já jsem přece dobrý člověk, ale mohla byste se mnou žít? Co myslíte, za kolik dní byste se oběsila nudou?
— Dlouho by to netrvalo.“

„Není přece opravdu nijak nutné ani hezké, aby se všichni manželé rozcházeli, každá slušná žena se přece vášnivě nezamiluje do mužova přítele, každý slušný člověk přece nebojuje s citem k vdané ženě, a navíc celé tři roky, a každý se také nemusí střílet na mostě nebo (jak tvrdí důvtipný čtenář) mizet z hotelu beze stopy neznámo kam.“

„Mezi zaostalými lidmi je málo respektována nedotknutelnost vnitřního života. (...) Posvátnost prahu, který nesmí nikdo přestoupit proti vůli toho, kdo za ním žije, je uznávána jen v jedné místnosti, v místnosti hlavy rodiny, protože hlava rodiny může vyhodit každého, kdo se jí vynoří před nosem, aniž se jí zeptá o dovolení. Všem ostatním leze pod nos podle své chuti každý, kdo je starší nebo má stejné postavení v rodině. A stejně jako s místnostmi se to má i s vnitřním životem. Také do něho vám bez potřeby, a dokonce i neúmyslně leze kdekdo pro kdejakou hloupost a nejčastěji jen a jen proto, aby si na vaší duši nabrousil jazyk. Děvče má dvoje všední šaty, bílé a růžové; oblékla si růžové a rázem je tu příležitost nabrousit si jazyk o její duši: Ty sis oblékla ty růžové, Aňuto? Pročpak? Aňuta sama neví, proč si je vzala, nějaké si přece vzít musela, a kdyby si byla oblékla bílé, bylo by to dopadlo zrovna tak. Jen tak, maminko (nebo sestřičko)... Měla sis raději vzít ty bílé... Proč by to bylo lepší, neví ani ta, která s Aňutou rozpráví, svrbí ji prostě jazyk: Co to je s tebou, Aňuto, že jsi taková smutná? Aňuta není vůbec smutná ani veselá, ale proč se nezeptat na něco, co není ani vidět, ani vůbec neexistuje? Nevím, ne, myslím, že mi nic není... Ne, ne, jsi nějak smutná!... A za dvě minuty: Měla by sis sednout, Aňuto, a zahrát něco na klavír — proč, to nikdo neví. A tak to jde celý den. Jako by byla vaše duše ulice, do níž se podívá každý, kdo sedí u okna, ne snad proto, že by tam chtěl něco vidět, ne, on dokonce ví, že tam neuvidí nic důležitého ani zajímavého, ale jen tak, z dlouhé chvíle: vždyť je to úplně jedno, proč by se tedy nepodíval? Ulici je to skutečně jedno, ale člověku není tahle dotěrnost vůbec příjemná.“

„Ale jak mu zářily oči! Ostatně mu tak září pořád.“

„Napadlo mě: jestliže organismus ženy je odolnější proti škodlivým materiálním vlivům, měla by žena snáze snášet i otřesy mravní. Ale skutečnost je jiná.“ 

„Dívej se na svou ženu tak, jak ses na ni díval, když byla tvou nevěstou, buď si vědom toho, že má právo v kterékoli chvíli říct: Nejsem s tebou spokojena, jdi mi z očí! Když se na ni budeš takhle dívat, bude v tobě devátý rok po svatbě vyvolávat stejně poetické pocity, jako když byla tvou nevěstou, ne, ještě poetičtější a ideálnější v dobrém slova smyslu. Uznávej její svobodu stejně otevřeně, stejně důsledně a bezvýhradně, jako uznáváš svobodu svých přátel cítit nebo necítit k tobě přátelství, a budeš jí deset let a třeba i dvacet let po svatbě stejně milý, jako když sis ji bral.“ 

„Svoboda je nejvyšší věc, dokonce vyšší, než život.“ 

„— Jsi nějak smutná, Káťo.  — Ne, vůbec ne, to jen tak.  — Copak, Káťo, nejsi nemocná?  — Ne, nic mi není.  — Mrzí tě něco?  — Nic, tatínku.  — Netrápí tě něco?  — Ne, tatínku.“

„Dívkám by měl být sňatek zakázán.“