1. Zdeňka Bezděková – Říkali mi Leni
„Tak ty prý ráda čteš?“
„Jo.“
„Něco bych tu pro tebe měl…“
A já četla. A četla znovu. A ještě jednou. A ještě. Pláču, nedbám, čtu dál. A znova pláču. První setkání s válkou.
Tuhle knížku mi dal asi před deseti lety pán, který bydlel v našem paneláku už od té doby, co ho postavili. Byl něco jako můj děda. Stačilo seběhnout dvě patra a nechat se unést časem.
Obal se potrhal. Plátno na deskách jsem polila modrou barvou a snažila se to zamalovat. Fialový klíček a fialová ořízka ale vydržely. Moc krásné ilustrace. A v sedmnácti jsem se k ní vrátila ve škole.
2. J. K. Rowling: Harry Potter
„Tak za túto poukážku vybereme nejakú peknú knižku, áno?“
„A můžu dvě? Já bych chtěla ještě ten zpěvník ke klavíru!“
„Tak tento zelený a čo k tomu?“
„Jéj, mamí, pozri, na to sme boli s pani učitieľkou v kine!“
Takže kromě Kamene mudrců šel s námi domů i zelený zpěvník Já, písnička. Nejlepší soutěžní odměna, tyhle poukázky do Moudrý sovy. Ale to není podstatné. Všechny díly jsem četla aspoň třikrát. Návrat na jejich stránky se konal nejčastěji v době nemoci. Srkání čajíčku a srkání děje z Bradavic. Poslední díl jsem si ale nekoupila. Nejdřív mi to bylo líto, ale všechno špatné je pro něco dobré. Ten chybějící oranžový hřbet ve své knihovně vnímám jako to, že moje dětství ještě tak úplně neskončilo.
3. Anthony Burgess – Mechanický pomeranč
Asi třetí rande, někdy večer, někde na zastávce:
„A četlas Mechanický pomeranč?“
„Né, co to je?“
O pár dnů později na hodině ruštiny:
„Ježiš Maruš to je zase nuda, čti nám!“
„Nooo, nevim, kluci, jestli se vám to bude líbit…“
„A co to vůbec je?“
„Mechanickej pomeranč.“
„Ty vole, Honzo, to bude nějaká kravina.“
„Furt lepší než Pojechali, do prdele. Čti!“
(…)
„Tak to bylo hodně hustý! Pak nám řekni, jak to dopadlo!“
4. George Orwell – Farma zvířat
„A to sis půjčila sama, jo?“
„No, jo. Zahlídla jsem to v čítance a minule, když jsem si šla pro Burgesse, tak jsem si vzala ještě tohle.“
„A není to na tebe moc těžký?“
„Ne, vůbec, dost mě to baví. Naopak, pančitelko, nezlobte se za to na mě – vážně mě nebaví úryvky v čítance.“
5. Frederik Pohl – Gateway
„Copak sis to přinesla?“
„To ještě nevím, miláčku, ale pamatuješ, jak jsi tak strašně vychvaloval Obchodníky s vesmírem? No tak tohle je ten samej autor. A má to víc dílů, asi čtyři.“
Moje nejmilejší scifárna. Bez legrace. ♥
6. Václav Hrabě – Blues pro bláznivou holku
Není mi dobře, tak utíkám. To je vám divný pocit, být večer v městě sám. V novém kabátě se starými verši. Blues pro Vladimíra Majakovského čtené za svitu pouličních lamp. Ty II., kdy kytara zní v hlavě, nedá se recitovat, jen zpívat. Bolelo to, ale tak nějak krásně…
7. J. D. Salinger – Kdo chytá v žitě
„A co na tý knížce vlastně vidíš?“
„Má perfektní obal. A vůbec, ty už si nepamatuješ, jaký to bylo, když jsi byl jako Holden. Já to mám čerstvě za sebou. Možná proto mi to přijde tak… blízký, tak dosažitelný.“
Historie se opakuje, další poukázka ze soutěže. Nedávno jsem zahlédla tenhle název a už se mě nepustil, stejně jako Tramvaj do stanice Touha nebo jiné názvové klenoty. Jak to, že punk skončil zrovna v Helsinkách? Krucinál, vysvětlete mi to někdo! To je ten, co napsal Nebela? Nekecej! Jé, tu už jsem dlouho ve skladu neviděla; nevadí, objednáme, bude tu ve čtvrtek. Těším se, už cestou domů rozbaluji. Domů nedojdu, zkejsnu na lavičce v Křižíkových sadech, poslouchám tramvaje a čtu do zblbnutí. Podruhé čtu o den později všem doma. Potřetí předčítám Nikitě na lavičce u muzea. Krásný lidi. Ole. Údolí dutých hlav. Skvělý fotky. A hlavně jsem díky ní objevila další skvosty, jako třeba Nebe pod Berlínem, Potichu, anebo ty podmanivý a vše do podzimna zabarvující Priessnitz. Je ze mě jejich nesnesitelná fanynka, poslouchám je do zblbnutí hlavně na cestách vlakem a stále nemám dost.
9. Terry Pratchett – Zaslaná pošta
Prázdniny u babičky jsou vždy ve znamení čtenářského maratonu. Vlahoš oslovil celou rodinu a za jednu knihu se stihl stát jednou z mých nejoblíbenějších postav placatého světa na želvě a čtyřech slonech. Dala bych to jako povinnou četbu pro všechny pracovníky České pošty. Pošta musí proudit!
10. Sylvia Plath – Pod skleněným zvonem
„Tu báseň jste přeložila hezky, sice poněkud mimo, ale hezky. A znáte od ní taky nějakou prózu?“
Tuhle knížku bych měla mít doma. Aby mi v okamžicích mého bezbřehého a ničím nezpůsobeného smutku a žalu připomínala, že jsem, že jsem, že jsem!
Vešlo by se jich ale mnohem víc. Vlastně celá knihovna.
