Já vim. Neřikám nic. Ale strašně moc chci. Protože ten vlk štěkající krátké, úderné věty mi zase zachránil mizernej den. Je moje prozaický stéblo, kterýho se chytám. Když pominu poezii, kterou jinou knížku jsem před pár lety četla s takovým zápalem jako Helsinky?! Já vim. Neřikám nic.
Přišla jsem do školy na půl osmou. O hodinu dřív. Ой, блин? Dnes spíše rty naznačené fuck. Špatně jsem se podívala na rozvrh; začátek semestru je trochu zmatek. Z linolea se odpařuje poslední dotek vlhkého hadru uklízečky, kterou jsem o pár hodin později vyrušila ve stočtyřce od svačinky. Cestou k oknu se zastavím a koukám na smutné řady lavic. Jo, takhle to vypadá tam vepředu, to už vím, ale stejně... Tady budu stát. Ze začátku přemlouvat svý hlasivky, ať se neklepou. Nebo ať se alespoň neklepou tak moc jako kolena. Gestikulovat. Psát na tabuli. Smát se. Někdy zhluboka dýchat a počítat do deseti. Někdy proklínat celej svět. Někdy hrát divadýlko. Ale hlavně plnit dutý hlavy. Teď jsou tu jen prázdný židle. Otevírám okno dokořán, dr. má ráda vyvětráno (a já se jí nedivím, skok do struktury analytického jazyka je zběsilý a na kyslík náročný). Chvíli pozoruju lidi. Zimu mám ráda. Jak se zařezává do kůže. Kupuju si automatický kafe za pětku, doma jsem si ho pro ten předčasný spěch nestihla uvařit, caffeine needed, nikotin už byl. Sahám do aktovky.
Má oškubanej přebal. Bílou signaturu. Modrej proužek. Uniforma pro dočasný vlastnictví. Stejná jako všechny.
Matně si vybavuju pár recenzí, když vyšla. Jak jsem ji ohmatávala v knihkupectví a pak zjistila, že mi zase zbývá jen na ty sněženky. Jak si ji chtěli přečíst všichni a mně se nechtělo bůhvíjak dlouho čekat na výzvu k vyzvednutí dokumentu. A jak jsem si to pak omluvila svým pitomým nemusíš ji číst, když ji čtou všichni jen proto, že ji čtou všichni; musíš ji číst ve správný čas.
Správný čas by byl listopad 2014. Ale to jsem se chvilinku topila v krátkých řádcích od někoho jinýho...
Krátký věty štěkají jako kulomet.
A mně se to sakra líbí.
Občas zavytí vlka, souvětí.
Ta knížka má ránu.
Vandam má ránu.
Je na ránu.
Po ránu.
Slaná marmeládo,
teč mi do chřtánu!
„Tyvole, to bylo něco,“ ulevím si asi minutu po zavření knížky. K. se diví, že jsem to už dočetla. Ptá se, jestli je to dobrý. No jasně že je! Ber nebo nech bejt! Cajk!
Den s Vandamem byl tvrdej.
Ale dobrej.
A mně nezbývá než si už konečně říct Konzentration, Junge!, protože jinak to ve škole asi nepůjde.
Jaroslav Rudiš: Národní třída
vyšlo v nakladatelství Labyrint v roce 2013
„Valej do tebe, že je mír.
Valej do tebe, že tohle je svoboda a demokracie.
Valej do tebe, že kapitalismus rovná se svoboda a demokracie.
Valej do tebe, že nic lepšího než tohle neexistuje.
A když řekneš, že možná existuje, seš hned komunista nebo nácek.“
Přišla jsem do školy na půl osmou. O hodinu dřív. Ой, блин? Dnes spíše rty naznačené fuck. Špatně jsem se podívala na rozvrh; začátek semestru je trochu zmatek. Z linolea se odpařuje poslední dotek vlhkého hadru uklízečky, kterou jsem o pár hodin později vyrušila ve stočtyřce od svačinky. Cestou k oknu se zastavím a koukám na smutné řady lavic. Jo, takhle to vypadá tam vepředu, to už vím, ale stejně... Tady budu stát. Ze začátku přemlouvat svý hlasivky, ať se neklepou. Nebo ať se alespoň neklepou tak moc jako kolena. Gestikulovat. Psát na tabuli. Smát se. Někdy zhluboka dýchat a počítat do deseti. Někdy proklínat celej svět. Někdy hrát divadýlko. Ale hlavně plnit dutý hlavy. Teď jsou tu jen prázdný židle. Otevírám okno dokořán, dr. má ráda vyvětráno (a já se jí nedivím, skok do struktury analytického jazyka je zběsilý a na kyslík náročný). Chvíli pozoruju lidi. Zimu mám ráda. Jak se zařezává do kůže. Kupuju si automatický kafe za pětku, doma jsem si ho pro ten předčasný spěch nestihla uvařit, caffeine needed, nikotin už byl. Sahám do aktovky.
Má oškubanej přebal. Bílou signaturu. Modrej proužek. Uniforma pro dočasný vlastnictví. Stejná jako všechny.
Matně si vybavuju pár recenzí, když vyšla. Jak jsem ji ohmatávala v knihkupectví a pak zjistila, že mi zase zbývá jen na ty sněženky. Jak si ji chtěli přečíst všichni a mně se nechtělo bůhvíjak dlouho čekat na výzvu k vyzvednutí dokumentu. A jak jsem si to pak omluvila svým pitomým nemusíš ji číst, když ji čtou všichni jen proto, že ji čtou všichni; musíš ji číst ve správný čas.
Správný čas by byl listopad 2014. Ale to jsem se chvilinku topila v krátkých řádcích od někoho jinýho...
Krátký věty štěkají jako kulomet.
A mně se to sakra líbí.
Občas zavytí vlka, souvětí.
Ta knížka má ránu.
Vandam má ránu.
Je na ránu.
Po ránu.
Slaná marmeládo,
teč mi do chřtánu!
„Byl sem rád, když se máma zasmála. Vůbec je fajn, když se ženský smějou. Řeknu ti jedno, umět rozesmát ženskou je víc než ji dobře ošukat.“Dočítám před učebnou na kovové židličce. K. ani nedutá, když vidí, jak jsem do toho zažraná. Budeme spolu tenhle semestr trávit hodně času. Jsem ráda, že umí mlčet, když si čtu. Takových lidí si strašně vážím.
„Tyvole, to bylo něco,“ ulevím si asi minutu po zavření knížky. K. se diví, že jsem to už dočetla. Ptá se, jestli je to dobrý. No jasně že je! Ber nebo nech bejt! Cajk!
Den s Vandamem byl tvrdej.
Ale dobrej.
A mně nezbývá než si už konečně říct Konzentration, Junge!, protože jinak to ve škole asi nepůjde.
Jaroslav Rudiš: Národní třída
vyšlo v nakladatelství Labyrint v roce 2013
