o tom, co dělám… pěkně od ♥

„Týjo, ty děláš něco pro Plzeň 2015, jo? A co tam jako děláš?“
„Jsem dobrovolník. Prostě když něco potřebujou, tak zvednu zadek a něco pro ně udělám. Oni mají radost, já taky. Díky mně jejich akce fungujou, já díky nim zase vím, že nejsem z cukru a nemám v hlavě nasráno.“
„Hele a ty za to jako dostáváš zaplaceno?“
„Ne, dělám to jen tak, protože chci.“

U této otázky se pak rozhovor stočí v neidentifikovatelné cosi. Někdo by to cosi mohl nazvat hlasem racionálna a zdravého rozumu, jiný hlasem kapitalismu a konzumu. Následuje totiž snůška stupidních keců o tom, jak si vůbec můžu dovolit dělat něco jenom tak, když tahám rodinu z letitýho finančního svrabu. Jak si vůbec můžu dovolit plýtvat časem na práci (kolikrát i docela fyzicky namáhavou), kterou mi nikdy nikdo nezaplatí. A teď ještě tu o tom, jak je to hrozně nevděčný a že celej projekt EHMK a jiný tomu podobný jsou s odpuštěním k hovnu…

Po x-tém takovémto rozhovoru pohár přetekl a začala jsem psát tenhle článek. Už mě totiž nebaví vysvětlovat a pořád dokola u toho narážet do zdi z předsudků a zajetých zvyklostí z dob minulých i současných.

Milí realisté, vlezte mi na hrb. Jste jako můj otec, máte rádi jasná fakta a čísla. Tak jo, pojďme si to vyříkat tak, jak to máte rádi – stručně, jasně a výstižně.

1. Dobrovolnickou činností jsem strávila od srpna/září 2013 spoustu hodin. Nelituju žádný minuty, kdy jsem někde byla. Občas je to takový to obyčejný „podrž, přines, nalep, vyskládej, usmívej se“ někde ve stánku nebo na nějaké kulturní akci, ale občas je to vážně punk. Jako třeba Parking Day nebo půjčovna koloběžek k světu. Tohle prostě v tom vašem „normálním“ zaměstnání zažijete málokdy, resp. nikdy, smiřte se s tím.
2. Všichni ostatní se k vám chovají slušně. Většinou si hned potykáme, ale to je spíš tím, že to ani jedné straně nijak nevadí. Na spoustě vašich placených fleků si o slušném zacházení můžete nechat jenom zdát a co se týče tykání a vykání – serou mě ty firmy, kde je „you can call me Tony“ běžnou praxí, ale zase je smutný, když s někým léta sdílíte pracovní prostor a pomalu ani to křestní jméno nevíte.
3. Váží si každé chvilky vašeho volného času. To je pro mě kolikrát mnohem lepší satisfakce, než moje brigáda, kde mi sice za můj čas strávený prací zaplatí, ale je to občas ono známé „tak si nechoď, lidí máme dost“. Na leckteré akce občas lidi zkrátka nejsou, i kdybyste se na hlavu postavili, protože támhle zkouškový, tady nemoc a já nevím co. A pak jsem tu já: když mám pocit, že někde jsem potřebná, tak si to prostě zařídím a je mi jedno jak.
4. Svůj volný čas, který bych jinak prodřepěla u počítače nebo kdekoli jinde, můžu někomu jen tak dát. Nevím jak vy, ale já dávám dárky ráda a volný čas přece nemusím koupit za horentní sumu v obchodě a ještě si ho nechat zabalit do přepychového papíru. Nic mě to nestojí a ještě z toho lidi mají radost.
5. Je to super reference do životopisu. Navíc asi jediný pracovní zářez pro absolventy SŠ jako jsem já. Naberete spoustu komunikačních dovedností a nových kontaktů a najednou vám bude jedno, že před pár lety byste se před tím vším schovali někde v koutě. Já už nechci jenom stát a koukat!
6. Jakožto dobrovolník vlastně nemáte pevně danou pracovní dobu; prostě se ozvete jen tehdy, kdy se vám to hodí. Dělat někde při škole na full-time je alespoň pro mě na provaz, víme? 
7. Zas tak úplně za nic to není. Když jsme někde celý den, dostaneme najíst i napít, sem tam spadne do klína tričko, placka nebo klidně i naušnice. Dostala jsem třeba volňásky na koncert Plzeňské filharmonie, po kterém jsem se mohla slavnostně nažrat najíst. Byla jsem na premiéře moc roztomilé inscenace Mozartovy Kouzelné flétny. Veškeré info mám z první ruky. Nedávno začla nová tradice: pravidelná dobrovolnická setkání, na kterých se vždycky něco málo dozvíme a pak následuje volná zábava a bláznivý socializing. :-))
8. To je pořád keců, jak titul EHMK je vlastně Plzni k ničemu, jak se nic nemění, jak je to vlastně strašně zbytečnej pytel na miliony a já nevím co, doplňte si libovolný postřeh. Ale když teda dotyčnému řeknu „no tak zvedni hýždě a pojď se mnou, já ti všechno vysvětlím, můžeš si o tom popovídat s někým zasvěcenějším než jsem já, třeba spolu na nějaký zlepšovák přijdete“, tak se najednou všichni zakuklí, bojí se, couvají… proboha proč? Taky jsem měla sto chutí utéct před první velkou schůzí s tehdejším vedením, ke které jsem přišla jak slepý k houslím, ale zůstala jsem, ráda! Všechno totiž nabralo mnohem jasnější obrysy a jako bonus zdarma jsem dostala šanci něco říct, něco třeba změnit. Ne takovou tu politickou šanci s plnou hubou trapných řečí, ale takovou šanci, kterou si prostě nedám vzít.
9. Ne, za tenhle článek nic nedostanu. Jo, je to promo velký jak černá Ostrava (zdravím, Luďku!), ale nikdo mi neřekl, ať ho napíšu, spíš mě k tomu dokopaly názory přátel a známých. Ostatně, nechala jsem se kamarádkou vyhecovat a veršovaně jsem odepsala na pozici copywritera. Tu práci nemám včera mi cosi napsali, ale proces psaní onoho motivačního eposu (to snad ani nebyl dopis) byl skvělý zážitek. A jestli se tomu zasmáli, tak je to fajn. Cíl to splnilo, smích prodlužuje život, víme? :-)
10. Už se tomu, prosím, nedivte. Někdo hraje fotbal, někdo závodí s psím spřežením, někdo bojuje za lepší svět (zdravím do Perfect Worldu), někdo dokáže opravit jakýkoli rozbitý bazmek, tak já si navlíknu tričko s patnáctkou na hrudi a budu dělat pro někoho možná šílený, ale pro mě krásný věci. Stojí mi to za to. Hrdinové nekecaj' a jdou do tmy dělají hezký věci.

název?

„Twenty-twenty-twenty four hours to go
I wanna be sedated“

Tak strašně moc si přeju, aby byl všemu konec. Nebo aspoň abych to pak zapomněla.

Ve škole je to na zbláznění. Chodit musím, protože kvůli nemoci mi naskákaly absence, každý se nás ještě něco na poslední chvíli snaží naučit, vnímám, ale to staré zapomínám, konec je za dva týdny a něco… už dost, už dost, třeští mi z toho hlava a klepu se.

Chtěla bych se dočasně vykašlat na všechny projekty. Jenže nemůžu. Nejde to. Když se nechci učit, makám. I na té praktické maturitě, občas, s velkými neúspěchy. Vedoucí práce mi stále tvrdí, že to bude v pohodě. A já mu neustále opakuji, že to nebude v pohodě. Ten měl schytat někoho lepšího než mě.

K mé velké radosti mi bylo řečeno, že dávka léků se nemusí zvyšovat, že mi ta minimální stačí, jen to bude ještě chvíli trvat, možná po létě už budu OK. Paní doktorka na mě sice má cca půl hodiny, ale i tak si pokaždé přijdu jak po generální opravě. Akorát ty metly lidstva se spotřební daní… ach jo. Slíbila jsem, že po maturitě toho všeho nechám. Takže budu pít jen pitnou vodu a ne rum a kouřit tak leda ty žvejkačkový cigarety (pokud se ještě prodávají, dlouho jsem je neviděla).

Na psaní teď moc nemám čas ani chuť. Vlastně jsem už pěkně dlouho nenapsala ani žádnou veršovánku nebo pětivteřinové drama na 140 znaků. Kreslila bych až bych brečela, ale nejde mi to. Nejde mi to z ruky ani z hlavy. To mě trápí…

Na závěr tematický obrázek ze života.

devatenáct

„chlast místo náručí
couvat tě naučí
a budeš jako táta“

Rok jsem papírově dospělá. Zvyšující se věk ovšem nijak nepřidává na klidu. Jen houšť a větší kapky na mou hlavu. Tak mi to teda nandej, bejby.

1/ test inteligence ve formě podání elektronické přihlášky na FPE splněn, je ovšem vážně smutné, že se STAG nejspíš zasekl někde v roce 1993, ÚUDi by hned měli dobrou zakázku (i z tohoto rádoby vtipného důvodu z Přiznání ZČU si odmítám zapamatovat, že je to fakulta, hehe)

2/ už třikrát za poslední měsíc znova přišla několikahodinová krize. Upřímně, docela mě to vyděsilo, protože z poslední kontroly vyplynulo, že se docela lepším. Zaplaťpámbu za víkendy a jarní prázdniny, nevím, co bych psala do další omluvenky. Asi „anxiety disorder“, „nucené studijní volno“ nebo „studijní volno se souhlasem ošetřujícího psychiatra“, aby to bylo zajímavé… A o tom, co se nedávno dělo, ani nemluvit.

3/ v zájmu přežití dělám věci, nad kterými jsem dřív ohrnovala nos, včetně smiřování se s maturitou (a že už by bylo načase)

4/ protože mé uši a jiné díry do hlavy a v hlavě co dva roky navštěvují záněty různého druhu, tak už x dnů medituji v posteli s teploměrem, dětská lékařka se se mnou už rozloučila a jedna doporučená v ordinaci na konci města skoro nebývá; padla jsem tedy s horečkou a svým panickým strachem z doktorů na první dveře na poliklinice a asi mě při výběru osvítil duch svatej. Sice už bych si mohla do životopisu napsat, že po píchání do prstu jsem neumřela, ale myslím, že při kandidatuře na post Šípkové Růženky by to mohlo být velké mínus.

Nedá mi to, na závěr přidám k dobru otřepaný vtip o dětství:

Milé spaní po o, odpusť, že jsem se k tobě ve školce choval jako kretén. S láskou tvůj dospělák.

z čekárny

laboratorní labuť letěla
najednou těžce přistála
s kávou tisíckrát překapanou
a na každého syčela

skleněný zvon na hlavě

„excuse me while I kiss the sky“ 

Ach, ty trapné momenty, kdy bych si nejraději nasadila na hlavu skleněný zvon a dělala, že tam nejsem, že se nic z toho, co vidím za sklem, neděje…

Vyhřívám se u ústředního topení (to je romantika, kam se hrabe krb s kožešinou), po dlouhé době mám rýmičku, kašlíček a zkažený večer, měla bych pracovat, ale při vidině cca 50 snímků k překreslení v Photoshopu se o mě pokouší mdloby. A to ani nemluvím o práci na webdyzajn a učení se na maturitu a jiných veselých věcech, nad kterými pokaždé vzdychám poeovské never more.

Rýmička postupuje. Momentálně si bez konzultace s lékařem nemůžu vzít skoro nic jiného (Paralen možná jo, ale nebudu to pokoušet), tak jsem si prodloužila víkend a celé dopoledne prospala. Asi mi to pomohlo.

Když už jsme u těch léků – ve čtvrtek druhá kontrola. Nutno podotknout, že jsem se zklidnila, spím už normálně, nemám potřebu kouřit ani pít (a pak se toulat po městě a obviňovat se – ostatně běhěm léčby není doporučena konzumace alkoholu), soustředěnost se pomalu vrací do starých kolejí, už tolik nezapomínám (za celý ten měsíc jsem klíče hledala možná jednou), ve škole nedělám tolik chyb z nepozornosti a dokážu se na všechny ty sračky koukat z odstupu a nějak to řešit. Dělám si z toho srandu a říkám o sobě, že jsem řízeně zfetovaná… ostatně jak jinak to nazvat, když mi při náhlém vysazení hrozí různé abstinenční příznaky. :-D Prach jsem a v prach se obrátím, tak o co jde. O nic. O patent na dobrou náladu? O instantní štěstí? Ne. Jde o budoucnost. The way to future.

Stále mám v živé paměti všechno špatné a to, jak jsem bojovala s každým dalším ránem, takže moc dobře vím, o čem Sylvia Plath píše. T. mě má přečtenou, věděla, že se mi bude její tvorba líbit…