má vlast

každé ráno plive krev na stejné místo
majíc sametovou stuhu ve vlasech
žije minulostí – jenom tu má jistou
křiví tváře starších
mladších
všech

každé dopoledne cupitá pro dvanáctku
a džbánek její květinami ozdobený
houpe se s boky jak ve větru klas
jdu to já? nebo ty?
nebo žádná
z nás?

každé odpoledne po Národní bloumá
a čeká že se s tím konečně něco stane
že se zase páté kolo pochroumá
holé ruce mávnou
bílé útlé
zrána

každý večer píše romance a balady
o tom jak je to vlastně všechno hloupé
všechny pak v noci roztrhá a zahodí
večer je pasé
a ráno dříve
nechodí

a zatímco se má vlast každodenně ztrácí
my dvě nepřizpůsobivě pláčeme pod matrací:
– hele, co si vlastně myslíš o sametu?
– když na něj sahám, tak mám husí kůži...
a když to přeženu, tak samet – a to po sametu – 
tak to všechno mi vzalo tátu...

(Terezce, 15. listopadu 2014)