název?

„Twenty-twenty-twenty four hours to go
I wanna be sedated“

Tak strašně moc si přeju, aby byl všemu konec. Nebo aspoň abych to pak zapomněla.

Ve škole je to na zbláznění. Chodit musím, protože kvůli nemoci mi naskákaly absence, každý se nás ještě něco na poslední chvíli snaží naučit, vnímám, ale to staré zapomínám, konec je za dva týdny a něco… už dost, už dost, třeští mi z toho hlava a klepu se.

Chtěla bych se dočasně vykašlat na všechny projekty. Jenže nemůžu. Nejde to. Když se nechci učit, makám. I na té praktické maturitě, občas, s velkými neúspěchy. Vedoucí práce mi stále tvrdí, že to bude v pohodě. A já mu neustále opakuji, že to nebude v pohodě. Ten měl schytat někoho lepšího než mě.

K mé velké radosti mi bylo řečeno, že dávka léků se nemusí zvyšovat, že mi ta minimální stačí, jen to bude ještě chvíli trvat, možná po létě už budu OK. Paní doktorka na mě sice má cca půl hodiny, ale i tak si pokaždé přijdu jak po generální opravě. Akorát ty metly lidstva se spotřební daní… ach jo. Slíbila jsem, že po maturitě toho všeho nechám. Takže budu pít jen pitnou vodu a ne rum a kouřit tak leda ty žvejkačkový cigarety (pokud se ještě prodávají, dlouho jsem je neviděla).

Na psaní teď moc nemám čas ani chuť. Vlastně jsem už pěkně dlouho nenapsala ani žádnou veršovánku nebo pětivteřinové drama na 140 znaků. Kreslila bych až bych brečela, ale nejde mi to. Nejde mi to z ruky ani z hlavy. To mě trápí…

Na závěr tematický obrázek ze života.

devatenáct

„chlast místo náručí
couvat tě naučí
a budeš jako táta“

Rok jsem papírově dospělá. Zvyšující se věk ovšem nijak nepřidává na klidu. Jen houšť a větší kapky na mou hlavu. Tak mi to teda nandej, bejby.

1/ test inteligence ve formě podání elektronické přihlášky na FPE splněn, je ovšem vážně smutné, že se STAG nejspíš zasekl někde v roce 1993, ÚUDi by hned měli dobrou zakázku (i z tohoto rádoby vtipného důvodu z Přiznání ZČU si odmítám zapamatovat, že je to fakulta, hehe)

2/ už třikrát za poslední měsíc znova přišla několikahodinová krize. Upřímně, docela mě to vyděsilo, protože z poslední kontroly vyplynulo, že se docela lepším. Zaplaťpámbu za víkendy a jarní prázdniny, nevím, co bych psala do další omluvenky. Asi „anxiety disorder“, „nucené studijní volno“ nebo „studijní volno se souhlasem ošetřujícího psychiatra“, aby to bylo zajímavé… A o tom, co se nedávno dělo, ani nemluvit.

3/ v zájmu přežití dělám věci, nad kterými jsem dřív ohrnovala nos, včetně smiřování se s maturitou (a že už by bylo načase)

4/ protože mé uši a jiné díry do hlavy a v hlavě co dva roky navštěvují záněty různého druhu, tak už x dnů medituji v posteli s teploměrem, dětská lékařka se se mnou už rozloučila a jedna doporučená v ordinaci na konci města skoro nebývá; padla jsem tedy s horečkou a svým panickým strachem z doktorů na první dveře na poliklinice a asi mě při výběru osvítil duch svatej. Sice už bych si mohla do životopisu napsat, že po píchání do prstu jsem neumřela, ale myslím, že při kandidatuře na post Šípkové Růženky by to mohlo být velké mínus.

Nedá mi to, na závěr přidám k dobru otřepaný vtip o dětství:

Milé spaní po o, odpusť, že jsem se k tobě ve školce choval jako kretén. S láskou tvůj dospělák.

z čekárny

laboratorní labuť letěla
najednou těžce přistála
s kávou tisíckrát překapanou
a na každého syčela

skleněný zvon na hlavě

„excuse me while I kiss the sky“ 

Ach, ty trapné momenty, kdy bych si nejraději nasadila na hlavu skleněný zvon a dělala, že tam nejsem, že se nic z toho, co vidím za sklem, neděje…

Vyhřívám se u ústředního topení (to je romantika, kam se hrabe krb s kožešinou), po dlouhé době mám rýmičku, kašlíček a zkažený večer, měla bych pracovat, ale při vidině cca 50 snímků k překreslení v Photoshopu se o mě pokouší mdloby. A to ani nemluvím o práci na webdyzajn a učení se na maturitu a jiných veselých věcech, nad kterými pokaždé vzdychám poeovské never more.

Rýmička postupuje. Momentálně si bez konzultace s lékařem nemůžu vzít skoro nic jiného (Paralen možná jo, ale nebudu to pokoušet), tak jsem si prodloužila víkend a celé dopoledne prospala. Asi mi to pomohlo.

Když už jsme u těch léků – ve čtvrtek druhá kontrola. Nutno podotknout, že jsem se zklidnila, spím už normálně, nemám potřebu kouřit ani pít (a pak se toulat po městě a obviňovat se – ostatně běhěm léčby není doporučena konzumace alkoholu), soustředěnost se pomalu vrací do starých kolejí, už tolik nezapomínám (za celý ten měsíc jsem klíče hledala možná jednou), ve škole nedělám tolik chyb z nepozornosti a dokážu se na všechny ty sračky koukat z odstupu a nějak to řešit. Dělám si z toho srandu a říkám o sobě, že jsem řízeně zfetovaná… ostatně jak jinak to nazvat, když mi při náhlém vysazení hrozí různé abstinenční příznaky. :-D Prach jsem a v prach se obrátím, tak o co jde. O nic. O patent na dobrou náladu? O instantní štěstí? Ne. Jde o budoucnost. The way to future.

Stále mám v živé paměti všechno špatné a to, jak jsem bojovala s každým dalším ránem, takže moc dobře vím, o čem Sylvia Plath píše. T. mě má přečtenou, věděla, že se mi bude její tvorba líbit…

how do you do?

/ tyjo, už i policie dokáže myslet ekologicky, žádost o povolení k trvalému pobytu zkrátili z pěti papírů na tři

/ každou chvíli čekám, kdy si na mě budou v práci stěžovat, ale zatím se mi to nějak vyhýbá, nicméně „úmrtnost" ostatních je vysoká, buď to i ty pečlivý začaly flákat nebo nevim

/ už je mi docela dobře, trápení už neváží deset tisíc tun, ale asi tak jeden metrák, což je relativně únosné a unesitelné i na hrudi, takže brečím minimálně a vlastně se mám docela fajn, jen jsem líná jako veš, protože kdo nic nedělá, ten nic nezkazí a já si myslím, že už toho tady všude kolem bylo zkaženo víc než dost

/ zahrála jsem si pidiroličku ve velice uměleckém šachovém snímku, jenž se zove Shit-mate, Check-bird nebo tak nějak, název není domyšlen, ale kupodivu hraji psychicky nevyrovnaného hráče, coincidence? I think not.

/ M. je naprosto úžasnej. Jo, i po pěti letech to řeknu, i když znám skoro všechny jeho chyby a ne moc dobrý vlastnosti. Se mnou to taky občas není romantyka jak cyp. A vy nám taky můžete a hádejte kam, halelúja.

/ Začíná mi bejt líto všech těch lidí, kterým jsem musela něco odříct, něco odložit, říct, že to nejde. Už budu v pohodě, možná, snad.

/ Na maturitu jsem nerezignovala. Jen jsem s ní… smířená, to je to slovo.

/ Markétko, myslím na tebe!