Mám ráda bílé knihy. Sice příliš dlouho bílé nejsou, ale v té záplavě černých, modrých, či jinak barevných obálek a nezlámaných hřbetů vypadají tak čistě a nevinně… Jedna taková bílá knížka mě zavála trochu dále na východ, než mám ve zvyku utíkat. Ukrajinsky sice horko-těžko rozumím, ale větu dohromady nedám. Tím spíš mám radost z toho, že si někdo dal tu práci a přeložil obsah jedné takové bílé knížky do češtiny.
„Strach odcházel postupně. Jednou ve větších porcích a jindy skoro homeopatických. // Nejčastěji ho s sebou brala různá uvědomování. Je to celá historie, jak uvědomování potírají strach. A uvědomění se zjevovala buď díky nejtvrdším věcem – bolu, chladu, ponížení, strachu, ztrátám, nebo díky nejnevinnějším příběhům. Řekněme ze života rostlin nebo motýlů.“
(Taras Prochasko: …Jetotak…)
Kéž bych taky mohla říct, že se nebojím.
