myšlenky s barvou grafitu

Všude je chleba o dvou kůrkách a dál to rčení jistě znáš, milý čtenáři, takže necítím potřebu ho dokončovat.

Je moc fajn mít něco v záloze, něco dvakrát. Třeba dvě tužky. Vždycky máš naději, že alespoň jedna z nich bude nezlomená.

Zvrat ovšem nastává v okamžiku, kdy nerozhodnost porazí připravenost. Píše se mi lépe s modrou, nebo s červenou tužkou? Šestihranná, nebo kulatá? S gumou na druhé straně, nebo raději bez? A co na to moje stará versatilka, která byla stará, už když s ní psal za mlada můj otec?

Můžu zapomínat, škrtat, gumovat, přepisovat, udělat z dosavadna malou nepatrnou zmínku a pokračovat dál, udělat ze současnosti jen malou odbočku a pokračovat dál…

Ale můžu tužku taky zlomit. Má oblíbená scéna z Pádu třetí říše, fýrer lámající tužku. Dělám to taky tak. Když jsem naštvaná. Když jsem smutná. Když jsem … nerozhodná.

A proto se ti omlouvám, milá kohinorko.
Jsem totiž naštvaná, smutná i nerozhodná.
Naštvaná na sebe, smutná kvůli sobě, nerozhodná kvůli všemu.

sto jedenáct minut

Vlastně ani nevím jak dlouho jsme byli
Sto jedenáct minut se mi zdá málo
Světla v očích a oči ve světlech
Ticho se bytí dovolávalo

Řekni mi prosím ještě jednu větu
Třeba zrovna o tom jak jsem pitomá
Nemaluj můj odraz ani světlo
Mít či nemít rád hrozné dilema

Sto jedenáct tepů v jediné minutě
Tak mé srdce rozechvěl tvůj smích
Tmavomodrý svět se zeleným středem
Noční jezdci vezli měsíc na koních

Po sto jedenácté omdlévám tu touhou
Po sto jedenácté těžkou hlavu mám
Po sto jedenácté chci ti něco říct
Po sto jedenácté nebudeš už sám

unstoppable

nespím...
chci tě!
moc sním?
tak příště.

Konec punku v Helsinkách: můj prášek proti smrti

Co budete dělat, až vám bude čtyřicet?

Potácet se na křižovatce života a vybírat si, zda-li shořet nebo vyhasnout…

Ole pojídající prášky proti smrti vzpomíná.

Mladá duše všechno prožívá jako hrdina nové fronty.

Jejich cesty se sice na západě Čech setkají, ale bohužel je mezi prožitky a vzpomínkami dvacet let. Dvacet dlouhých let, které změní každého. Vůně cigaret zatípnutých v polovině, vůně spletitých lidských osudů, vůně polévky soljanky, chuť šnytu, Helsinky. Díra v zemi pod městem, díra v  duši se zelenomodrýma očima.

Když Ole zrovna nevzpomíná, snaží se žít. Někde tam v koutku oka je stále jeho rodina.

Hezký lidi žijí všude, všichni chceme být hezký lidi, jiný  názor hezké lidi vyděsí.

A tak Ole s dírou v duši přežívá, bojuje o každý den stejně jako autorka deníku z údolí dutých hlav předtím, než se setkajjí. Protože samota automaticky zesiluje a zápas s historií se stává realitou.

Jaroslav Rudiš neopojí toluenem ani jinými drogami, nýbrž svou spisovatelskou bravurou a skvěle seskládanými fragmenty. Nemusíte již ladit přijímače a čekat do třetí ranní na zrnění, abyste si vychutnali jeho spisovatelský um. Stačí sáhnout po českém (nebo jinak psaném?) Konci punku v Helsinkách s výborným grafickým zpracováním.

Konec punku / La fin des punks / Koniec punku / Punkin loppu / Vom Ende des Punks / Останні дні панку pic.twitter.com/tjUhoNlzly
— Jaroslav Rudiš (@jaroslavrudis) March 17, 2014

takové to potulné rýmování

Psáno v autobuse č. 24 s hlavou plnou snů. 


náplň bonbonu se lepí na zuby
viaduktem pronikám
přímo do záhuby
then came the liars
then came the rules
utíkám před tmou
vstříc snům
na půli cesty umřu
v duši mi zboří dům
ale mám splněno
a tak jsem šťastná
ač bez věna
možná někdy vdaná
za tebe...
kdo ví...
přítomnost zebe!

vezmi mě s sebou
do temnoty
opijeme se sami sebou
do němoty
jen já a ty
spoutáš mě myšlenkami
nakrmíš algebrou
větrný mlýn je blízko
hoe gaat en met jou?