who are you and who am I?

You shout in your sleep, perhaps the price is just too steep... upozorňuji na případná nevhodná slovíčka, koho to pohoršuje, nechť prchne.
Je mi fajn, je mi fajn... je mi mizerně!
Zítra jsem papírově dospělá...
Ale mám takový pocit, že ne. Nechci. Ne v tomhle čase a prostoru. Protože:

1. Neumím otevírat bezpečnostní uzávěry. Kloktadlo, lněný olej, technický benzin, cokoli. Nedobytná pevnost, potřebuju aspoň pět pokusů. To je pak radosti.
2. I když se soustředím a myslím na krizové okamžiky, co dělat a co ne, tak stejně spoustu věcí nenávratně poseru. Olepené knihařské plátno, křivé ořezy, posunuté tisky, špatná anatomie libovolných částí těla v obraze, jednání s důležitými lidmi, tykání/vykání, odhadování věku, času... Honestly, no one ever gives a fuck about me, ale jsem to já, kdo s tím musí žít...!
3. Neumím vařit, kuchyňská linka je pro mě tankodrom. Hlady sice neumřu a podle návodu pro debila zvládnu vše, ale ke svíčkový jsem se nedopracovala a moje pirožky jsou jako z kamene.
4. Začínam čím dál tím víc nesnášet malý děti, nemělo by to se mnou bejt spíš naopak? (A opravdu miluju liberální tatínky, kteří svému dítěti v autobuse nebrání ve všestranném rozvoji správné artikulace a řečové intonace. Což o to, umět mluvit nikdy není na škodu, ale hejkat ve třicítce půl hodiny v kuse hlasitostí příklepový vrtačky, to dá snad jen budoucí Kája Gott.)
5. Když dělám něco dlouho, tak mě to začne neskutečně srát. Funguju zvláštně, bohužel. (A proto má odborně se tvářící stať nebyla dopsána a k dnešnímu dni přihlášena do přehlídky středoškolských odborných prací. Tak si zase pobrečim u The Crying Song, až mi všichni řeknou, jak jsem hrozně nezodpovědná a nespolehlivá a pak se začnu hystericky smát. Tak.)
6. Mám zcela společensky nevhodné záchvaty paniky, smutku, vzteku, melancholie, pláče. Do klece se mnou a nekrmit, co když zrovna budu kousavá.
7. Jak už jsem o sobě napsala, moje výkyvy nálad jednou vstoupí do dějin. Včera trochu high procházka i bez trávy a den nato se mi klepou ruce a nechce se mi existovat, jak typické.
8. Neumím počítat. Co na tom, že jenom tak v půl desátý večer vymyslim algoritmickou situaci, nespočítám ani nula mínus jedna. Nebojte, maturuju z angličtiny, matiku bych si musela napsat leda v jiným stavu mysli.
9. Jenom vypadám, že umím s počítačem. Náhodou vyřeším váš problém; nevim, na jakej zázrak furt všichni čekáte.
10. Neumím řídit, bez komentáře. Ale i když nepotřebuju říkat „Odboč doleva... kurva, odboč doleva! Za tou rukou, na který máš hodinky!“, tak je to něco, co umí každej debil. Já debil jsem, ale nejsem každej (a stejně tak to dopadne s maturitou).

A tak si tu fňukám, jak jsem nepoužitelná pro život a jak je mi hrozně blivno z toho všeho, smrkám Floydům do rytmu a myslim, že se nechci dožít rána.

Dnešní nadpisovka Childhood's End

Moje momentálně nejubrečenější Coming Back To Life

Počty

Tolik slov, co bych Ti chtěla říct,
tolik snů, které s Tebou chci snít,
tolik úsměvů, cos na tvář slovy nakreslil,
tolik hříchů, které můj ďábel vymyslil...

Tolik hvězd, které s Tebou chci spočítat,
tolik běsů, které neumím odehnat,
tolik splínů, které na duši mám,
tolik nocí, které bděním promrhám...

...kvůli tobě!

Spamalot? Spamalot!

Po okupaci světových divadelních prken se rytířstvo krále Artuše za asistence Jezerní dámy vydalo dobýt i prkna plzeňská. Při představení svého plánu na získání bránic českých diváků užili všech dostupných zbraní včetně artušovského ostrovtipu, nebezpečného šarmu sira Galahada, udatnosti sira Lancelota a chorobné touhy celého sboru najít svatý grál.

Jevištní zpracování podpírá (nebo, chcete-li, „láskyplně vykrádá“) scénář filmu Monty Python and the Holy Grail, který byl uveden na stříbrná plátna v roce 1975. Film i muzikál se inspirovaly původní anglickou legendou o králi Artušovi, rytířích Kulatého stolu a meči Excaliburu, pouze legendární seskupení britských komiků celému příběhu obléklo pro ně charakteristický kabát z nesmyslu sešitý absurdní nití.

V hereckých ani pěveckých číslech se nenašlo nic, co by běžného diváka nepříjemně překvapilo, ba naopak. Zábava je to vskutku královská – ještě aby ne, když vám po scéně poskakuje na koni král se svým věrným Patsym v patách a pátrá po grálu, seč mu síly a mysl stačí.

Jako nejslabší pasáž představení si dovolím označit scénu s kankánovými tanečnicemi. Ačkoli byla výborně zahraná, smála jsem se spíše předchozímu rozhovoru s francouzsky hovořícími panáky, než právě se odehrávajícímu boji na sukni a na smrt.

Putovní cenu Rytíř mého srdce pro letošní divadelní sezónu 2012/2013 v divadle J. K. Tyla získává Jan Kříž v roli sira Lancelota, dámy jistě pochopí, proč tomu tak je. Velký dík též náleží i panu Adamu Novákovi za překlad do češtiny.

Myslím, že se jedná o skvěle stravitelnou formu zábavy, protože ne každý divák dokáže ocenit vysoké umění. Muzikál je v současnosti velmi oblíbeným žánrem a představení Monty Python's Spamalot mě v tomto názoru jen utvrdilo. Za mě jednička s hvězdičkou.

Aneb jak to vypadá, když máte pod zadkem svatý grál:

U sobě nohou ticho pletl, tragicky?

Přiznám se, titulek jsem si nechala vyblábolit češtinou páně Čapka (pozor, v ruštině se čtou книги Чапэка, pokud si pamatuju dobře to, že se e při skloňování nevypouští).

Dřív mě výstižné bio jedné slečny na twitteru opravdu bavilo, kdykoli jsem ho viděla. Stojí v něm: PhD. from University of Lacking Motivation.

Mám takový pocit, že dnes bych na University of Lacking Motivation udělala státnice naprosto s přehledem.

Takže možná tu v úterý najdete recenzi na Monty Python's Spamalot. A možná taky ne, protože mýval.

Nechce se mi ani dejchat.

MMXII

 ...in the year of Our Lord two thousand and twelve. Ne, anglické knížky jsem číst nepřestala, stále jsem z toho nezblbla. Asi se tento stav bude nadále jen prohlubovat. Je to dobře? Nebo špatně? To je jedno, každopádně jsem si naostřila vandrácký žabikuch, zapila to plzní a udělala pár (vlastně hodně) šílených věcí. P. S. Spisovnou češtinu si dneska strčte někam!

Co krásného se mi přihodilo?

V lednu jsem se pozvolna vzpamatovávala z roku předchozího a koupila si černý diář pro černé zítřky.

V únoru jsem kývla na největší blbost svého života a začala jsem psát středoškolskou odbornou činnost. (Nyní mě při životě drží jen ta kouzelná věta, že můžu kdykoli přestat. Je mi z toho zle.) Jo a třetí výročí s M.

V březnu jsem si musela zvyknout na to, že je mi už 17, záviděla spolužákům, kteří měli peníze na Amsterodam nebo Bath a běhala do roztrhání těla. I od vlaku z Nezvěstic do Milínova, a že to je furt do kopce! (No dobře, dělám si srandu, to jsme s Marti spíš šly než běžely.)

V dubnu jsem si zkusila učitelovat v galerii (snad jediná pozitivní zkušenost z největší blbosti mého života z února) tvářila se, že existuju, žiju a dýchám, ale stejně mě furt něco žralo. A byla s Nikitou na leteckým dnu, asi po deseti letech. A zamilovala se tam do jednoho pilota. Ach né.

V květnu jsem dělala jsem další postupovky a nadávala každýmu včetně sebe za všechno...

V červnu jsem z důvodu vyčerpání při tom nadávání přehodila na režim spánku a jela malovat krajinky do Nečtin.

V červenci jsem byla po nechutně dlouhý době na koních v Lísově, vyzpívala si na ulici svých prvních sto korun, koupila si za ně nový struny a potila se jako kůň, protože nesnášim léto.

V srpnu jsem prošla první stranu Šumavy (rozuměj jednu stranu mapy, pila jsem 4 litry vody denně a smrděla jako bezdomovec, ale bylo mi skvěle), byla na pouti v Plasích a měla utíkací náladu, protože mi byla zase jednou řečena pravda o tom, jak jsem děsně neschopná a chtěla jsem to tu zase zabalit a jít...

V září jsem začala psát na sešity 3.V a užívala si běhání, dokud to šlo.

V říjnu mi ... řekněme, že mi začínalo trochu vynechávat jedno důležitý spojení v mozku. Výlety stály za to. Ale přestala jsem běhat. (Dodnes jsem se nerozběhla a když už, tak jsem akorát nasraná -pardon-, že neuběhnu ani kilometr).

V listopadu mi definitivně přeskočilo, potvrdilo se mi, že můj otec je určitě alespoň zčásti blázen, opět jsem nemohla pár dní jíst, začala jsem úspěšně ignorovat největší blbost svého života z února a BYLA TAK ŠŤASTNÁ, KDYŽ JSEM POPRVÝ PO X LETECH ODPOLEDNE NEVĚDĚLA, CO S ČASEM. Bohové, mně se tak ulevilo!

V prosinci jsem v ignorování všech a všeho úspěšně pokračovala, získala jednoho výbornýho kamaráda a knihu Pillars of the Earth (jasně že anglicky, za koho mě máte?), oslavila všechny ty trapný svátky, zablbla si v Šeříkovce na bigbítu a nadepsala si na příští rok diář s psychedelickou obálkou.

Co se přihodilo světu, radši řešit nebudu, protože by se mi po dobrém obědě udělalo silně nevolno a to je ta poslední věc, po které toužím.

Tak, milé děti, pozvedněte poslední sklenku moštu a připijte si na knihovnu, protože i přes to všechno bych si na záda nechala vytetovat READING IS NOT DEAD. 

Do nového roku s kuřetem v hodinkách!

M.