skleněný zvon na hlavě

„excuse me while I kiss the sky“ 

Ach, ty trapné momenty, kdy bych si nejraději nasadila na hlavu skleněný zvon a dělala, že tam nejsem, že se nic z toho, co vidím za sklem, neděje…

Vyhřívám se u ústředního topení (to je romantika, kam se hrabe krb s kožešinou), po dlouhé době mám rýmičku, kašlíček a zkažený večer, měla bych pracovat, ale při vidině cca 50 snímků k překreslení v Photoshopu se o mě pokouší mdloby. A to ani nemluvím o práci na webdyzajn a učení se na maturitu a jiných veselých věcech, nad kterými pokaždé vzdychám poeovské never more.

Rýmička postupuje. Momentálně si bez konzultace s lékařem nemůžu vzít skoro nic jiného (Paralen možná jo, ale nebudu to pokoušet), tak jsem si prodloužila víkend a celé dopoledne prospala. Asi mi to pomohlo.

Když už jsme u těch léků – ve čtvrtek druhá kontrola. Nutno podotknout, že jsem se zklidnila, spím už normálně, nemám potřebu kouřit ani pít (a pak se toulat po městě a obviňovat se – ostatně běhěm léčby není doporučena konzumace alkoholu), soustředěnost se pomalu vrací do starých kolejí, už tolik nezapomínám (za celý ten měsíc jsem klíče hledala možná jednou), ve škole nedělám tolik chyb z nepozornosti a dokážu se na všechny ty sračky koukat z odstupu a nějak to řešit. Dělám si z toho srandu a říkám o sobě, že jsem řízeně zfetovaná… ostatně jak jinak to nazvat, když mi při náhlém vysazení hrozí různé abstinenční příznaky. :-D Prach jsem a v prach se obrátím, tak o co jde. O nic. O patent na dobrou náladu? O instantní štěstí? Ne. Jde o budoucnost. The way to future.

Stále mám v živé paměti všechno špatné a to, jak jsem bojovala s každým dalším ránem, takže moc dobře vím, o čem Sylvia Plath píše. T. mě má přečtenou, věděla, že se mi bude její tvorba líbit…

how do you do?

/ tyjo, už i policie dokáže myslet ekologicky, žádost o povolení k trvalému pobytu zkrátili z pěti papírů na tři

/ každou chvíli čekám, kdy si na mě budou v práci stěžovat, ale zatím se mi to nějak vyhýbá, nicméně „úmrtnost" ostatních je vysoká, buď to i ty pečlivý začaly flákat nebo nevim

/ už je mi docela dobře, trápení už neváží deset tisíc tun, ale asi tak jeden metrák, což je relativně únosné a unesitelné i na hrudi, takže brečím minimálně a vlastně se mám docela fajn, jen jsem líná jako veš, protože kdo nic nedělá, ten nic nezkazí a já si myslím, že už toho tady všude kolem bylo zkaženo víc než dost

/ zahrála jsem si pidiroličku ve velice uměleckém šachovém snímku, jenž se zove Shit-mate, Check-bird nebo tak nějak, název není domyšlen, ale kupodivu hraji psychicky nevyrovnaného hráče, coincidence? I think not.

/ M. je naprosto úžasnej. Jo, i po pěti letech to řeknu, i když znám skoro všechny jeho chyby a ne moc dobrý vlastnosti. Se mnou to taky občas není romantyka jak cyp. A vy nám taky můžete a hádejte kam, halelúja.

/ Začíná mi bejt líto všech těch lidí, kterým jsem musela něco odříct, něco odložit, říct, že to nejde. Už budu v pohodě, možná, snad.

/ Na maturitu jsem nerezignovala. Jen jsem s ní… smířená, to je to slovo.

/ Markétko, myslím na tebe!

help! III.

„Dostal jsem papíry na hlavu,
bydlím v ústavu, kde se léčí rozum.
Dělám si, co se mi zalíbí,
mám totiž alibi – lékařskou diagnózu.“

Jaromire Nohavico z Těšina, nelze si dnes nevzpomenout. 

Nehodlám se za to schovávat a ani to nikde roztrubovat.

Spíš mě vyděsilo to, že se začínají plnit body mého survival plánu pro rok 2014, že se začínají dostávat z papíru do prostoru. Asi jako když vám z mozku vyskočí dokonalá vizualizace vašeho nápadu. Asi tak. Už dlouho se mi nestalo, že bych něco dokončila. 

„Vážně nečekám, že si každé ráno dám pilulku instantního štěstí a bude ze mě sluníčková holka.“
„Vy budete asi hodně velký pesimista, co?“

Každý začátek je těžký. Tak snad jsem si do „šťastna" nebo alespoň do lehkého „soustředěna" a „racionálna" nevyšlápla levou nohou napřed.

Teď mi ještě zbývá si svoje odhodlání zavřít do plechový dózy a zejtra ráno ho vyndat a udělat to, na co bylo už dnes trochu pozdě.

„Než mě dohoníte, už budu dávno v posteli! V posteli! V posteli!“

help! II.

„Myslel jsem, že nejsi nemocná. Jen že máš málo peněz.“ 

„Takže vy mi chcete říct, že jste ještě nebyla na policii?“ 

„Takže vy vlastně vůbec nic nevíte?“

„Znáte vůbec svou rodinu? A znají oni vás?“

„Můžu ti napsat diazepam, ale ten ti bude houby platnej. Musím tě poslat někam jinam, někam, kde snad budou vědět, co s tebou. Je mi to líto.“

„Vypadáš strašně. Nechceš jít radši domů? Cože, ty jdeš ještě do práce?“

Tak asi takhle.

na klidnější časy s Jerzym Pilchem

„…Žádnou z těchto publikací jsem ani zběžně nepřečetl, ale na druhou stranu počet knih, jejichž četbu odkládám na klidnější časy, je mnohem větší a jejich tématika mnohem obšírnější. Klidnými časy míním dny, noci, týdny a měsíce, jejichž největší část mi nebude užírat náruživé uhánění slečinek. Potom, když se probudím za úsvitu a začnu si číst nějakého klasika, budu číst až do poledne, ba možná – pokud si to budu přát – až do setmění. Něco mi říká, že se oné doby svatého klidu nedožiji, ale to ještě neznamená, že by se neměly shromažďovat knížky."

„Teprve dnes chápu, že příběh mé první sebevraždy je zároveň vyprávěním o tom, jak mě alkohol poprvé v životě zbavil svobody. Mám na mysli – to je jasné – alkohol vycházející z vnitřností mého fotra. Neměl výdrž."

„Brýlaté zbožňujeme! Na brýlatých přímo ujíždíme! (…) Brýlatá holka sundavá brýle a rozkošně mhouří krátkozraké oči! Ten nádherný obrázek už nenávratně zmizel! Zmizely i tisíce jiných scén! Brýlaté holky vymřely! Perverzně přivřená víčka zasypala hlína! Když si pomyslím, že sedmkrát za sebou jsem mohl mít brýle, a místo toho jsem měl sedmkrát za sebou kontaktní čočky, může mě trefit šlak! Absolutní konec! Všechny prdelky nosící kontaktní čočky zapisuji do seznamu en bloc! (…) Vyndavání kontaktních čoček na noc se ničím neliší od vyndavání umělé čelisti…"

„Kritika života nemusí být pochvalou smrti, ale nakonec na to vždycky tak trochu dojde. V mém případě na to dochází tím více, že na každý útok světa reaguji zapisováním. A protože svět útočí neustále – bez přestání zapisuji."

Jerzy Pilch

Moje první sebevražda a devět dalších povídek (Moje pierwsze samobójstvo)

vyšlo v nakladatelství Kniha Zlín v roce 2009