...in the year of Our Lord two thousand and twelve. Ne, anglické knížky jsem číst nepřestala, stále jsem z toho nezblbla. Asi se tento stav bude nadále jen prohlubovat. Je to dobře? Nebo špatně? To je jedno, každopádně jsem si naostřila vandrácký žabikuch, zapila to plzní a udělala pár (vlastně hodně) šílených věcí. P. S. Spisovnou češtinu si dneska strčte někam!
Co krásného se mi přihodilo?
V lednu jsem se pozvolna vzpamatovávala z roku předchozího a koupila si černý diář pro černé zítřky.
V únoru jsem kývla na největší blbost svého života a začala jsem psát středoškolskou odbornou činnost. (Nyní mě při životě drží jen ta kouzelná věta, že můžu kdykoli přestat. Je mi z toho zle.) Jo a třetí výročí s M.
V březnu jsem si musela zvyknout na to, že je mi už 17, záviděla spolužákům, kteří měli peníze na Amsterodam nebo Bath a běhala do roztrhání těla. I od vlaku z Nezvěstic do Milínova, a že to je furt do kopce! (No dobře, dělám si srandu, to jsme s Marti spíš šly než běžely.)
V dubnu jsem si zkusila učitelovat v galerii (snad jediná pozitivní zkušenost z největší blbosti mého života z února) tvářila se, že existuju, žiju a dýchám, ale stejně mě furt něco žralo. A byla s Nikitou na leteckým dnu, asi po deseti letech. A zamilovala se tam do jednoho pilota. Ach né.
V květnu jsem dělala jsem další postupovky a nadávala každýmu včetně sebe za všechno...
V červnu jsem z důvodu vyčerpání při tom nadávání přehodila na režim spánku a jela malovat krajinky do Nečtin.
V červenci jsem byla po nechutně dlouhý době na koních v Lísově, vyzpívala si na ulici svých prvních sto korun, koupila si za ně nový struny a potila se jako kůň, protože nesnášim léto.
V srpnu jsem prošla první stranu Šumavy (rozuměj jednu stranu mapy, pila jsem 4 litry vody denně a smrděla jako bezdomovec, ale bylo mi skvěle), byla na pouti v Plasích a měla utíkací náladu, protože mi byla zase jednou řečena pravda o tom, jak jsem děsně neschopná a chtěla jsem to tu zase zabalit a jít...
V září jsem začala psát na sešity 3.V a užívala si běhání, dokud to šlo.
V říjnu mi ... řekněme, že mi začínalo trochu vynechávat jedno důležitý spojení v mozku. Výlety stály za to. Ale přestala jsem běhat. (Dodnes jsem se nerozběhla a když už, tak jsem akorát nasraná -pardon-, že neuběhnu ani kilometr).
V listopadu mi definitivně přeskočilo, potvrdilo se mi, že můj otec je určitě alespoň zčásti blázen, opět jsem nemohla pár dní jíst, začala jsem úspěšně ignorovat největší blbost svého života z února a BYLA TAK ŠŤASTNÁ, KDYŽ JSEM POPRVÝ PO X LETECH ODPOLEDNE NEVĚDĚLA, CO S ČASEM. Bohové, mně se tak ulevilo!
V prosinci jsem v ignorování všech a všeho úspěšně pokračovala, získala jednoho výbornýho kamaráda a knihu Pillars of the Earth (jasně že anglicky, za koho mě máte?), oslavila všechny ty trapný svátky, zablbla si v Šeříkovce na bigbítu a nadepsala si na příští rok diář s psychedelickou obálkou.
Co se přihodilo světu, radši řešit nebudu, protože by se mi po dobrém obědě udělalo silně nevolno a to je ta poslední věc, po které toužím.
Tak, milé děti, pozvedněte poslední sklenku moštu a připijte si na knihovnu, protože i přes to všechno bych si na záda nechala vytetovat READING IS NOT DEAD.
Do nového roku s kuřetem v hodinkách!
M.
