U sobě nohou ticho pletl, tragicky?

Přiznám se, titulek jsem si nechala vyblábolit češtinou páně Čapka (pozor, v ruštině se čtou книги Чапэка, pokud si pamatuju dobře to, že se e při skloňování nevypouští).

Dřív mě výstižné bio jedné slečny na twitteru opravdu bavilo, kdykoli jsem ho viděla. Stojí v něm: PhD. from University of Lacking Motivation.

Mám takový pocit, že dnes bych na University of Lacking Motivation udělala státnice naprosto s přehledem.

Takže možná tu v úterý najdete recenzi na Monty Python's Spamalot. A možná taky ne, protože mýval.

Nechce se mi ani dejchat.

MMXII

 ...in the year of Our Lord two thousand and twelve. Ne, anglické knížky jsem číst nepřestala, stále jsem z toho nezblbla. Asi se tento stav bude nadále jen prohlubovat. Je to dobře? Nebo špatně? To je jedno, každopádně jsem si naostřila vandrácký žabikuch, zapila to plzní a udělala pár (vlastně hodně) šílených věcí. P. S. Spisovnou češtinu si dneska strčte někam!

Co krásného se mi přihodilo?

V lednu jsem se pozvolna vzpamatovávala z roku předchozího a koupila si černý diář pro černé zítřky.

V únoru jsem kývla na největší blbost svého života a začala jsem psát středoškolskou odbornou činnost. (Nyní mě při životě drží jen ta kouzelná věta, že můžu kdykoli přestat. Je mi z toho zle.) Jo a třetí výročí s M.

V březnu jsem si musela zvyknout na to, že je mi už 17, záviděla spolužákům, kteří měli peníze na Amsterodam nebo Bath a běhala do roztrhání těla. I od vlaku z Nezvěstic do Milínova, a že to je furt do kopce! (No dobře, dělám si srandu, to jsme s Marti spíš šly než běžely.)

V dubnu jsem si zkusila učitelovat v galerii (snad jediná pozitivní zkušenost z největší blbosti mého života z února) tvářila se, že existuju, žiju a dýchám, ale stejně mě furt něco žralo. A byla s Nikitou na leteckým dnu, asi po deseti letech. A zamilovala se tam do jednoho pilota. Ach né.

V květnu jsem dělala jsem další postupovky a nadávala každýmu včetně sebe za všechno...

V červnu jsem z důvodu vyčerpání při tom nadávání přehodila na režim spánku a jela malovat krajinky do Nečtin.

V červenci jsem byla po nechutně dlouhý době na koních v Lísově, vyzpívala si na ulici svých prvních sto korun, koupila si za ně nový struny a potila se jako kůň, protože nesnášim léto.

V srpnu jsem prošla první stranu Šumavy (rozuměj jednu stranu mapy, pila jsem 4 litry vody denně a smrděla jako bezdomovec, ale bylo mi skvěle), byla na pouti v Plasích a měla utíkací náladu, protože mi byla zase jednou řečena pravda o tom, jak jsem děsně neschopná a chtěla jsem to tu zase zabalit a jít...

V září jsem začala psát na sešity 3.V a užívala si běhání, dokud to šlo.

V říjnu mi ... řekněme, že mi začínalo trochu vynechávat jedno důležitý spojení v mozku. Výlety stály za to. Ale přestala jsem běhat. (Dodnes jsem se nerozběhla a když už, tak jsem akorát nasraná -pardon-, že neuběhnu ani kilometr).

V listopadu mi definitivně přeskočilo, potvrdilo se mi, že můj otec je určitě alespoň zčásti blázen, opět jsem nemohla pár dní jíst, začala jsem úspěšně ignorovat největší blbost svého života z února a BYLA TAK ŠŤASTNÁ, KDYŽ JSEM POPRVÝ PO X LETECH ODPOLEDNE NEVĚDĚLA, CO S ČASEM. Bohové, mně se tak ulevilo!

V prosinci jsem v ignorování všech a všeho úspěšně pokračovala, získala jednoho výbornýho kamaráda a knihu Pillars of the Earth (jasně že anglicky, za koho mě máte?), oslavila všechny ty trapný svátky, zablbla si v Šeříkovce na bigbítu a nadepsala si na příští rok diář s psychedelickou obálkou.

Co se přihodilo světu, radši řešit nebudu, protože by se mi po dobrém obědě udělalo silně nevolno a to je ta poslední věc, po které toužím.

Tak, milé děti, pozvedněte poslední sklenku moštu a připijte si na knihovnu, protože i přes to všechno bych si na záda nechala vytetovat READING IS NOT DEAD. 

Do nového roku s kuřetem v hodinkách!

M.

Galerijní elegie

Galerijní elegie, psáno o hodině navrhování.

Anarchistický pravopis included.

Věnováno Nikitě. 

mezi dveřmi galerie

dýchne na nás harmonie

v expozici bloudíme

smyslům nerozumíme

smějeme se smutným sochám

nemusím být Hubert Jocham

abych viděl nalevo

UMĚNÍ moc nakřivo

Mona Lisa nezdvořile

zafuněla moje brýle

nevidím teď ani ťuk

ba ani ten krásný štuk

před obrazem Imprese

zasáhla mě deprese

třímám štětku záchodovou...

složím raděj' Osudovou

Slunečnice sluní málo

hodně se z nich oloupalo

padly lístky okvětní

na oltáře obětní

dravý pohled ženy z aktu 

způsobuje mnoho faktů

jsem mládenec nesmělý

prchám rychle k průčelí

Plenér 2012

Srnkodlak! Srnkodlááááák!

Oficiální název tajné operace: Krajinářský kurz kresby a malby pro 1. a 2. ročník

Místo konání: Plzeňský kraj, okres Plzeň-sever, obec Nečtiny, místní část Hrad Nečtiny / Nové Městečko

Kdy to bylo: 24.–28. června 2012

Mě se fakt neptejte, kdo zařídil odjezd v neděli. Otec mi ještě ráno říkal, že kdybychom jeli v pondělí, tak bychom mohli dostat vysvědčení na zámku, ale na to jsou všichni moc usedlí. Být učitel, tak to klidně udělám. Takhle jsme se museli ještě trmácet do školy (by the way, odcházeli jsme zase jako poslední). Probuzení bylo krušný (z koncertu jsem domů přišla asi v jednu), ale žila jsem a dřímala v autobuse. Třídní em-íčka, my purrrrfect English teacher, s sebou dokonce vezla svá roztomilá morčátka. Pokoj jsem sdílela s Dančou a s Ančo(vičko)u. Anna bordelářka, nelze nevzpomenout na literaturu.

Po vylodění jsme se šli projít po okolí, abychom spatřili krásy našeho dočasného bydliště. Banda osmdesáti pitomečků v chaotickém dvojstupu se skicákama. Sojky prchaly a krávy bučely. Vůně rybníků byla opravdu nevábná, takže plavky zůstaly na pokoji na dně poličky. Ještě by se z té mojí "fosforeskorforkující" zelený na nich stala rákosníčkovská zelená. A taky jsem pochopila, co znamená Adamova zkratka. To je, když se ztratíte v Holandsku a zajedete si šedesát kilometrů

Po zvláštním, nijak chutnajícím obědě se šlo kreslit. Nic moc. Ale povedla se mi ohrada. A taky stáj. Pak zvláštní, nijak chutnající večeře a pak konečně chvilka na vydechnutí.

Druhý den dopoledne byl po dobré snídani ve znamení akvarelu, který se mi 'zapáčil'... A zase já mám nějakej problém. A zase já nestíhala. Ještě že se zbytek nijak extrémně nevzdaloval, jinak nevím, kde bych je hledala, protože mobil zůstal velmi prozíravě na pokoji. Odpoledne se už myslím malovalo pastou. Jo, už si asi vzpomínám. To jsem stála s Moňou a s Karo "na Větrný hůrce" u oveček, pořád nám padaly stojany (Karo si to ale chytře hodila na zem, Moňa pak taky), bečely ovce... malovala jsem domečky s krásnými dřevěnými štíty. Prý strašně pohádkové, jako když Honza šel do světa. Venkov je vždycky pohádkový... zase jsem to nestihla.

Další den zase malování vzdušnejch zámků, krav, levandule, dopravních značek a fialovýho sena (ťuky ťuk na čelo, už to nechci rozmazávat). Večer se šlo (dle mého názoru zbytečně rychle) skicovat. Vzala jsem si černé papíry a svoje už naředěné světlé tóny v lahvičkách. Úplně zbytečně. Já bych si v klidu sedla třeba na deset, patnáct minut na jeden. NE, furt vám někdo stojí za pozadím a po třech minutách zařve tak prosimvás, 'deme! Proč tak tryskově? Ach jo.

Ve středu jsme měli docela frei. Dělejte si co chcete a kde chcete, ale hlavně dělejte. Tak jsem si dopoledne šla domalovat pohádkový domečky, odpoledne jsem s vypětím všech sil zůstala KONEČNĚ u zámku a za dlouhou dobu naflekovala kapličku a věžičku postavenou na Reichenbachském vodopádu s lesním požárem v pozadí. To už byl opravdový mindfuck ke konci pracovní doby. Záchvaty smíchu, závist nad teplou sprchou (když jsem se šla s Ančovičkou po večeři ošplouchat do ledárny, tak netekla ani ta studená voda jako obvykle + celej zámek byl asi dvacet minut bez proudu) a Bibi zase tupovala rovnou z tuby zelenou, fuj. Vypadalo to, jako kdyby se jí na to po návštěvě Fukušimy vyzvracel troll.

Večer jsem hrála u ohně na kytaru (přinést tam rozladěný klavír ze spolky by bylo asi komplikované) a po buřtovačce téměř výhradně za účasti nás druháků (prváci byli k smrti vytočení, že nemají buřta a odnesl to bohužel jejich taktéž hudebně nadaný třídní) jsme si na mlaďochy přichystali stezku odvahy. Poslední svíčka byla sto metrů ode mě, hrála jsem si na velmi náladovou sfingu milující blues a foukací harmoniku a ptala se je na něco ze školy, na něco z toho, co by měli mít v hlavě, na něco z toho co mohli vidět i na naprosté blbosti typu jak namíchat osmou barvu duhy, tzv. oktarínu (musíte vytvořit silné magické pole, vy vole!). Když odpověděli špatně, tak jsem je bohužel nesežrala, ale za mnou ležel v křoví Andy a lil na ně vodu (tímto ti děkuji za práska z doutníku). Občas polil i ty, co to řekli dobře. :-)

Poslední den nepřirozený výběr s mikrovýstavou a odjezd.

Kurz mi dal pár nervově vypjatých chvilek, jistou míru otužilosti a fyzické kondice (výšlapy se zátěží a TWISTER!), fajn pocit sounáležitosti, závislost na Nestea a zmrzlině, příležitost pro reunion naší muzikantské obce, možnost beztrestně chrlit verše a zpívat si, trsátko Jim Dunlop 0.75 a zvýšení výkonu zvukového štítu mých uší.

Kurz mi vzal finance, mililitry barev, několik kartonů a deset papírů, iluze o mých schopnostech a neschopnostech, kladný vztah k jídlu a kytarovou strunu D'Addario e1 1ks.

…a to je blues

Jan Nejedlý: Až bude Milouš Jakeš viset na větvi
(utajená blues českého lidu)

„Český národ býval v minulosti často ujařmen a podobně jako američtí černoši si od svých trablů ulevoval písní. Většinou se ani nezdržoval komponováním vlastních songů a splín či vztek si vylil do textu některé z už existujících skladeb. A ačkoli tyto lidové parafráze zpravidla nemívají pověstný dvanáctitaktový rytmus, přece je podle mne můžeme považovat za svého druhu blues.

Řadu příkladů za všechny bychom nalezil už z dob, kdy Čechové úpěli za Rakouska nebo za Německa. Tak třeba na melodii Hašlerova šlágru Ta naše písnička česká se bez obalu zpívalo: „Odložte lidičky nože i vidličky, vždyť stejně není co žrát, všechno nám sežrali, na nás se vysrali, to je ten protektorát...“

V našem referátu se však zaměříme na časy, kdy bílý muž pod bičem bolševika žil.

Padesátá léta minulého století. Oslava MDŽ nejmenovaného podniku, při níž ovínění pracovníci pějí na lidovou notečku. V písni Na břehu Blanice, kde se zpívá „jedni jako druzí, sedláci, podruzi, na hřbitově budou spát,“ žertovně zamění slova podruzi za soudruzi. Ještě týž večer je bdělý člen strany udá, ráno jsou předvoláni před stranickou komisi. Zde horko těžko vysvětlují, že podruzi byli v minulosti utiskováni, tudíž jsou to vlastně naši soudruzi. Vyváznou s důtkou a podmínečným propuštěním, kariérní postup zaražen. Ani udavačství a šikana však lidové bluesmany neodradí. Při bourání obří sochy Josifa Vissarionoviče na Letné dostane nový text lidovka Už se ten tálinskej rybník nahání, viz: „Už se ten Stálinskej pomník naklání, dosahá čepicí k Letenskej pláni...“ Zbluesovaná Internacionála začíná slovy: „Buď zdráv a vyhýbej se práci!“. Na táborákový kánon Červená se line záře si trampové notují: „Jede VéBé, jede VéBé, jede VéBé – kurvy!“. Hymna CCCP Sajuz něrušímyj se promění ve zvukomalebné Seru, nerušte mě.

 Na rytmy dovezené ze zámoří reaguje náš lid taktéž po svém. Nápěv rock'n'rollu Rock Around The Clock se potkává se slovy „Sovětští mužíci vypustili družici...“, See You Later Alligator zas metamorfuje např. ve „Spadla práce do kanálu, já ji tahat nebudu...“ Podobně se český živel vyrovnává s beatlemánií. Táhlá kytarovka You've Got To Hide Your Love Away se u nás mění ve vskutku brutální blues: „Sedím na kopečku sám, jeden prst v prdeli mám, když se s ním dost pokochám, tak si tam druhej prst dám. Hej, strč si svou lásku za klobouk...“ Na McCartneyho tklivé „Yesterday, all my troubles seemed so far away...“ si èeští parodisté pro změnu broukají: „Soudruzi, přijďte dneska večer na schůzi...“

Pokrokovým směrem se posunuje i country odrhovačka Ruty šuty Arizona Texas, resp. Ruty šuty Ukrajina Donbas. Ovšem černošský protestsong Chodím po Broadwayi hladov sem a tam v tomto ohledu klame tělem. Zpívalo-li se na jeho melodii „I am reading Rudý právo everyday“, pak v dalších slokách se přidávalo: „I am sitting in the Pankrác everyday, I am smoking partizánka everyday, I am making paper pytlík everyday, I am waiting amnestie everyday...“

Další úder utiskovanému lidu v srdci Evropy přišel s invazí roku 1968. Americká lidová Buráky dostane v refrénu „je lepší doma sedět a louskat buráky“ bojovnou korekturu „je lepší doma sedět a mlátit Rusáky.“ Zdeptáni normalizací však Češi záhy skládají zbraně, jak dokazuje předělávka skladby Lady In Black od skupiny Uriah Heep, jež zdomácněla coby Somrácká hymna: „My jsme starý somráci, vyserem se na práci, ať za nás makaj Rusáci, my budem somrovat...“

Semaforský song Po babičce klokočí se po „bratrské pomoci“ zpívá jako Brežněvovo obočí. Skončíte-li za katrem jako jistý disident, pak neváháte zprznit ani další bezelstný trylek z dílny Jiřího Suchého: „Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko, stojíš tu u cesty, stane se neštěstí, asi tě voprcám!“ Marasmus doby lidovým libretistům zkrátka vstřikoval do per vulgaritu a sarkasmus. No schválně, poznali byste roztančený hit Quantanamera v textu: „Šukali hadi, ježiši, šukali hadi, ježiši, Franta má péro jak Remek éro...“?

Plebejské blues parodií kráčí proti klamavému optimismu, jejž zprostředkovala kupř. dobová pop music. Ať už v podání Hany Zagorové („Byl krásný tvůj nápad, ožrat se a jít chrápat...“), Heleny Vondráčkové („Chytila jsem na pasece divnej sliz, normálně se tomu říká syfilis...“) či přímo božského Káji, jehož úchvatnou kantilénu Ukážu ti cestu rájem znehodnotil potměšilý lid slovy: „Vypíchnu ti oko drátem, roztrhnu ti hubu hákem, do smrti se budeš smát!“ Na frak dostává i licoměrné viktoriánství reálsocialismu. Viz lakonická Chci tě píchat na půdorysu Neckářovy krotké písně Chci tě líbat či verše „Jebanie mám zo všetkého najradšej...“ jako odpověď na duet Zvonky štěstí Gotta s Rolinsovou. Stranou nezůstaly ani odkazy na tehdejší drogovou scénu: Vařili jsme hašiš (Jiří Helekal – Vařili jsme kaši) či Máš chuť marijánky, startko má... (Karel Zich – Máš chuť majoránky).

A samozřejmě se o slovo hlásila i všudypřítomná ironie. Meky Žbirka by se divil, jak se mu love song Biely kvet proměnil v angažovanou píseň: „Biely dom, Reaganova vláda v ňom, studený Biely dom, tam vyrábajú neutrón...“ (moje vsuvka: „Biely kvet, spadla bomba - Žbirky niet!“) Ani Pavel Bobek by refrén své halekačky Ó, Ruby zřejmě nepoznal: ,,Mám naději, že příští rok mě vezmou do strany, ó Ruby, nechtěj mi partaj brát...“ A což teprve švédská skupina ABBA, která v přeslazeném originále Honey, Honey pěla o miláčkovi, zatímco v kraji pod Řípem se v tomtéž rytmu agitovalo: „Hany, hany, vstup do strany, aháá...“

Takto bychom mohli pokračovat až do roku 1989, kdy porobený národ opět zdvihl hlavu. Mezi jinými opileckými popěvky jste v té době mohli na nočních ulicích zaslechnout i příznačnou parafrázi tradicionálu Černý muž pod bičem otrokáře žil. Zpívalo se to jako: „Až bude Milouš Jakeš viset na větvi, až bude Milouš Jakeš viset na větvi, až bude Milouš Jakeš viset na větvi – bude v Čechách zase klid.“ Jelikož následovala revoluce něžná, výše zmíněné proroctví se nevyplnilo. Nadvlády komunistů se Češi sice zbavili, klidu však přece nedošli. Ale to už je jiná kapitola.“

…a to je blues
Antologie textů blues a o blues

vyšlo v nakladatelství Veduta v roce 2010